V noci jsem snil, že jsem motýlem

Ačkoliv Ken Kesey do skupiny beatniků, jež byla pro čtenářskou veřejnost ustanovena vydáním Kerouacova románu Na cestě v roce 1957, nepatří, zapadá do ní alespoň paralelou svých životních osudů, ale i kritikou morálky tehdejší americké společnosti, ba, jde ještě dále než samotní beatnici, kteří do šablony slušného amerického občana nezapadali plánovitě, ale jen mimoděk, v touze po vlastní svobodě a naplnění svého života tak, že jejich vztah k netolerantní většině se projevoval zejména v touze „nechte nás na pokoji“. Kesey tak v uchopení svého vztahu k majoritní společnosti stojí na rozhraní mezi beatniky a hnutí hippies, což dále potvrzuje i Keseyho experimenty s drogami, které rovněž jdou mnohem dále než Kerouacova závislost na alkoholu a benzedrinu, ale sahají až k LSD, peyotlu, psilocybinu, meskalinu, …, po jejichž vlivem byl z velké části inspirován jeho slavný a co se týče svého vlivu i kultovní román Vyhoďme ho z kola ven, známějším spíše pod překladem svého originálního názvu Přelet nad kukaččím hnízdem.

Spolčení hlupců není v žádném případě humoristický román, jak by se mohlo dle absurdnosti osudů hlavního hrdiny, Ignácia J. Reillyho, zdát a právě naopak je skvělou satirou maloměšťácké společnosti, byť v pozadí stojí trpká příchuť paralely s nelehkými osudy svého autora, Johna Kennedyho Toolea, který se nakonec vydání Spolčení hlupců nedočkal.

Markétu Lazarovou, Vladislava Vančury, lze uchopit jako baladu, kroniku, básnické obrazy ale i historický román, byť i syntéza všech předešlých literárních útvarů je jen velmi hrubá a zavádějící charakteristika.

Sága Sto roků kobry, mapující nejen Dostojevského dílo ale i lidskou bestii jako takovou, pokračuje démonickou dramatizací románu Běsi s příznačným pojmenováním Běsi - Stavrogin je ďábel...