V noci jsem snil, že jsem motýlem

Nic mi nedělalo tak dobře jako trhat lístky a takhle ukázat, kam si kdo má sednout. Už ve vobecný škole jsem dělal panu učiteli zasedací pořádky. Ale za protektorátu se mi stala událost, kterou jsem nazval podivnou. Takovej biletářskej šotek se mi posadil na záda a zrovna při žurnále, když hlas hlásil, že nad Dortmundem bylo sestřeleno osumdesát vosum nepřátelskejch letadel a pohřešuje se jedno vlastní, tak ten šotek laškovnej mi našeptal a já jsem řekl hlasitě: „Vždyt vono se možná ještě vrátííí.“ Tak mi ten můj hlas připadal jako cizí, že jsem hned rozsvítil a prosil diváky žurnálu, aby se přiznali, s ostatníma biletářema jsem chodil, ale nikdo se nepřiznal, a tak jsme z moci úřední, a tu moc jsme měli, prohlásili představení za skončený, vstupný i na hlavní film za propadlý, a aby za trest šli lidi domů.

Ale pořádným biletářem jsem se stal až potom, když jsem trhal vstupenky v Čásku. Tam jsem dostal možnost tak trochu bejt pořadatelem. Nejen uvádět na sedadlo, ale i kontrolovat, jestli se divák nedívá na film ještě jednou, podruhý. A tady jsem si teprve medil, tady jsem na konci šichty teprve litoval, že už je konec, tak pěkný to bylo, hned vzít za rameno toho, kdo se začíná dívat ještě jednou, kdo tedy začíná okrádat Čásek. A já jsem se jen podíval a každej už podle pohledu viděl, že jsem pořadatel. A potom, když bejvala pauza, tak já jsem otevřel závěsy, otevřel jsem okna, aby biográfek vyvětral, a zatímco odcházeli diváci, kteří už všechno viděli, osobně jsem zádama a rozpřaženejma rukama držel dveře, za kterejma stáli už další diváci, a když teprve zmizel střevíc posledního, otevřel jsem houpací dveře a trhal první lístky dalších příchozích, ale očima jsem už kontroloval, kdo ze sedících už viděl jistou část Čásku a kdy jeho vstupenka přestala platit. Taky jsem neměl rád, když se mládež při žurnále bavila, protože já jsem se cejtil pořadatelem každýho představení, tedy zodpovědnou osobou. A proto jsem se nakláněl nad řadama a volal: „Zmlkněte, nebo nás zavřou!“ A můj hlas měl tu sílu, že nastalo ticho, ale já jsem nevěřil, stál jsem u první řady a díval jsem se na ty obličeje, jestli se dívají vopravdu na plátno, a přitom jsem uváděl další návštěvníky, někdy jsem poručil, aby si celé řady přesedaly, abych diváka posadil tam, kde jsem ho v tom zasedacím pořádku potřeboval mít. Ze svejch peněz jsem si koupil rozstřikovač a o pauzách jsem stříkal nad hlavama voňavý silice, a tak jsem se stal řádným biletářem jen proto, že jsem se současně cejtil i pořadatelem. Proto jsem taky byl povýšenej a stal jsem se uvaděčem v divadlech první třídy, na koncertech, veřejných akademiích. A tu samou metodu jsem uplatňoval i doma, v rodině. Jediný člověk, s kterým jsem kamarádil, byl můj švára, kterej dával razítka na pasy do ciziny a se kterým jsme často chodívali do restaurací, když jsme měli volno, a bavili jsme se tím, že já jsem dělal zasedací přádek v tý restauraci, říkal jsem švárovi, kdo do tý restaurace patří a koho bych vyhodil, koho kam posadil a koho bych vyvedl, když už měl dost, anebo kdo se napil a přiopil jinde, ale do týhle restaurace se šel dorazit nebo dělat incidenty. A můj švára, ten zase jen seděl a díval se na přicházející hosty a říkal mi tiše: „Tomu bych dal razítko na pas do ciziny a tomu bych nedal…“ Švára, ten třídil občany na ty, který by do ciziny pustil a který by do ciziny nepustil. Můj švára taky, ač mu do toho už nic nebylo, taky se cejtil pořadatelem zájezdu do ciziny. A taky do poslední chvíle zkoumal, jestli dal to razítko správně. Tak už dvakrát odstartovalo letadlo i s mým švárou a potom byl internovanej v tom městě, kde ten ajroplán přistál, jednou taky ve Vídni a podruhý v Paříži. Ovšem šváru zase oklamával taky takovej laškovnej šotek, kolikrát švára byl z toho oslněnej, protože o kom tvrdil, že je správný, že mu dal razítko do ciziny, ten tam vostal, a o kom pochyboval, že se vrátí, tak ten se k všeobecnýmu překvapení vrátil. Tak já jsem předevčírem dělal uvaděče na Ledeburských terasách, hráli tam tragédii, ve který nakonec Maur Othello morduje svou ženu v posteli. Na tohle se dívali nejen ty, který si zaplatili, ale z votevřených voken baráků i ti, kteří neplatili, já jsem tam osobně šel, abych jim prodal aspoň lístky k stání, ale zavřeli barák, a já jsem si přinesl žebřík, ale jak jsem přelízal, tak jsem přepadl dolů na ruce, div jsem si je nevyvrátil, a koukám, ty dveře byly najednou votevřený, tak jsem vyšel k žebříku, ale zase někdo zabouchl a slyšel jsem zámek, jak zamyká na dva západy, a já jsem tloukl, protože jsem tam nechal na zemi celej blok vstupenek, ale ty už jsem nedostal, a aby se mi nesmáli, tak jsem musel zaplatit celou padesátku vstupenek k stání a dostal jsem pochvalu. Ale na konci, jak škrtí ten ušlechtilej Maur svoji ženu Desdemonu, tak v prvním patře toho přilehlýho domu se začala škrtit i ta partaj, tak se škrtili, že ta ženská vypadla z vokna zrovna v ten čas, kdy Maur doškrtil Desdemonu, a lidi vstávali, protože mysleli, že mají vidění, marně jsem je tišil… a potom jsem šel a z moci úřední jsem vylezl na žebřík a kladl jsem prst na ústa a do dvora jsem jako řádnej biletář šeptal: „Psst.“ Ale ta ženská tam ležela a měla přeražený nohy a brečela, a já jsem se díval do toho dvorka a ze žebříku do dvora Ledeburskejch teras, houby jsem se měl starat o tu přeraženou ženskou, hlavně aby se ze stanoviska řádnýho pořadatele dohrála ta tragédie. Až potom jsem slezl, když se ozval potlesk, kdy ten, kdo hrál Maura, byl zalitej slzama a vstal, jako mrtvej, aby se poděkoval, tak pak jsme zasunuli tu přeraženou ze dvorka do sanitky a já poprvně, jako bych si vyndal nějaký tampony z ucha, slyšel jsem ten potlesk z teras a ty slzy a ten nářek manžela a tý ženský, nějak současně vedle sebe jsem to slyšel, slyšel jsem a hrálo a ladilo mi i vrzání sklápěcích sedadel, vrzání oken, jak se z baráku vykláněly partaje, hovory na obou stranách zdi a všecko mi najednou připadlo tak zvláštní, že jsem si myslil, to že mě obloudil biletářskej šotek. Ale vono to pokračovalo i včera, kdy jsem trhal lístky a uváděl na kvarteto zadumaný posluchače, na kvarteta chodějí vybraný posluchači, ustaraný a zbědovaný obličeje, mladý dívky, na kterejch je hned poznat, že z takovýho kvarteta přijdou domů s outěžkem, protože pravý kvarteto dělá člověka bezbranným. A když kvarteto v Ledeburskejch terasách začalo, posadil jsem se až nahoře na posledním schodišti vzadu na pískovcovou zídku, vedle mě byly sochy, přehodil jsem si nohu přes koleno a bradu jsem položil do dlaně a sledoval jsem ten zápas nástrojů, já jsem vždycky měl dojem, že pravý kvarteto, to je takovej souboj, někdy až hospodská rvačka, hádka na tržišti, boj na život a na smrt, to jsem se naučil za ta léta, vidět ve kvartetu příběhy a události, abych se nějak bavil, aniž bych spustil voči z řad diváků, a věděl, kdyby někdo vomdlel nebo rušil. Ale dneska, když kvarteto šlo ke konci a vopravdu se zdálo, že cello to prohraje na celý čáře, tak mu housle voškrabávaly kosti a tak si z něho dělaly ouchcapky, ostatně první housle to možná nakonec vyhrajou vůbec, protože se držejí jen tak stranou, jako že když se tři perou, tak ten čtvrtej se směje, to bylo vidět na posluchačích, skoro všichni byli o moc menší, shrbili se, drželi si dásně, jako by je bolely zuby. A pak se v první řadě zvedl človíček a couval mezi sedadly, pořád couval, poznal jsem hned ze zkušenosti, že je to nějaký venkovský, že mu asi pojede poslední autobus nebo vlak, a já jako pořádnej biletář a pořadatel jsem viděl a věděl, že takhle, jak bude couvat, že musí zavadit nakonec kramflekem o hranu nízkýho bazínku s rybičkama a lekníny a pozpátku padnout do vody a nutně rušit posluchače a kvarteto jako takový, tedy že se musím rychle svízt z pískovcový balustrády a v poslední chvíli vzít posluchače za rameno a vlídně jej odvést k východu, ale biletářskej šotek mi našeptal, nech to a dívej se, co to bude dělat. A zvedl jsem hlavu a do toho kvarteta se mi zapojilo i vrčení ajroplánu s barevnejma světlama na křídlech, a do toho jsem slyšel i cinkání tramvají, a všecko mi to začalo tvořit nějakou symfonii a pak jsem se podíval dolů, a v pořádku, posluchač už byl několik metrů před bazínkem a ostatní posluchači se zdáli mrtví, tolik pro ně platila věta ze včerejšího Othella: Hle na ty pokosené na tom poli! a pak zavadil kramflek a přihrblý posluchač přepadl pozpátku, jeho tělíčko se zrcadlilo v hladině, pak vteřinku byl stočenej jako tělíčko dítěte v lůně matčině, mám doma obrázky v Domácím lékaři, a potom to šplouchlo a posluchač zmizel, a pak se vynořil a byl ověšenej listama leknínu, měl ty dva lupeny na rameni jak generálský epolety, a crčela z něho voda, a tak tam stál po pás, rozepnul si kabát a vypadla mu z vesty mrňavá zlatá rybička a posluchači z nejbližších řad u bazínku se odtahovali, některý i vyběhli po schodech až ke mně, aby to nebylo na ně, ten skandál, aby si někdo nemyslil, že toho v jezírku přivedl na kvartet on, že to je dokonce jeho příbuzný… a slyšel jsem, jak kvarteto se zvolna rozlízá, jak dokonce to cello, který to asi mělo prohrát, tak schválně se podílí na všeobecným zmatku, a pak pořadatelé tahali toho posluchače z jezírka a někdo se smál, ale mně nic nevadilo, i to, že dva hudebníci přestali hrát, ten první houslista se nedočkal vítězství a rozběhl se uličkou mezi řadama sedadel, a jak pořadatelé vytahovali za kalhoty toho mokrého posluchače, doběhl, a když mu vyšponovali právě kalhoty, první houslista přetáhl smyčcem toho rušitele koncertu, dvakrát, třikrát, a mlasklo to, jako když pleskne osrdím o vrata, a já jsem byl napjatý, klepal jsem se, jak to bylo všecko krásný, překrásný, několik posluchačů tlouklo pěstičkami do zdi, padala omítka, jiní škrabali nehtama, jako by chtěli vylízt nahoru, ale mně to všechno ladilo, až mi srdce zavylo radostí. „Já vás nechtěl rušit,“ řekl ten posluchač, „já jsem pospíchal na vlak.“ A já jsem potom šel domů, zblbený tím vším, co se to se mnou stalo, když jsem odmykal, ladil mi i cinkot klíčů, dokonce mi ladilo se vším i to, že dcera nebyla ještě doma.

Dneska už od rána stojím na rohu ulice a žasnu. Tramvaje a lidskej hovor, všechno si odpovídá, nahrává jak správný fotbalisti. Vedle mě stojí takovej fešnej mladík, švára určitě by mu nedal razítko do pasu na cizinu, drží pod paždím balík novin nebo co, má to převázaný konopným provazem. A potom auto vyjelo pneumatikou na obrubník chodníku a zase dolů, dva esenbáci se smáli, a ten mladík k nim skočil a povídá, viděli jste to auto? A esenbáci, a co má bejt? a ten mladík, co má bejt? povídá a jedním rycnutím utrhl noviny a nastavil celej paklík parte a povídá, zrovna takhle vjelo auto na obrubník a zajelo mi maminku! a držel to parte jako kněz monstranci při pozdvihování a mně to ladilo, i to rycnutí, a ladilo mi i to, jak jsem ráno postál u postele svý dcery, spala tam, měla shrnutou košilku, takový plný lejtko měla, a já – jindy bych trhal lustr, kde byla v noci? Ale dneska jsem se díval, byl jsem jat tou krásou a bez randálu jsem vyšel, kolem ženy jsem šel, která byla bledá hrůzou, že jako vždycky začnu dělat dílo, pohladil jsem ženu po hřbetu ruky a vona tu ruku stáhla, jako bych ji uštkl, naší ulicí skákal na jedný noze kluk a křičel na všecky strany: Moje maminka a tatínek budou mít svatbu! a já jsem se nepohoršil, jako řádnej biletář a pořadatel jsem udělal opak, než bych udělal jindy, pohladil jsem toho kluka a potom jsem se díval na tu svoji dlaň a měl jsem z toho pohlazení radost, a potom jsem potkal pohřební auto s jednou rakví a potom se dvěma rakvema, a kus dál pohřební auto se třema rakvema, povídám si, půjdeš postranní ulicí, Přístavní, třeba bůhví jaký dostáváš znamení, a tam jsem si zavazoval tkaničku od botek a někdo vyhrnul roletu, hroznej zvuk to byl, uskočil jsem a přeběhl na druhou stranu a koukám, přede mnou Pohřební služba hlavního města Prahy, ve všech patrech všechny fáze, jak se vyrábí rakev, a dole, za tou vyhrnutou roletou magacín s vyrovnanejma rakvema jako nějakej sklad černejch bot, jindy bych se svalil, ale já jsem se usmíval. Túčko letělo nad městem a všecko se mi propojilo ve velikou symfonii, cejtil jsem, že začínám bejt špatným biletářem, špatným pořadatelem, ale že začínám bejt někým jiným, nejen jako by mi z uší, ale z duše někdo vyndal tampony, sundal klapky od očí, jak drožkářská kobyla jsem zatím byl, a když jsem se vracel k obědu, koupil jsem škatuli cukroví a pak mě předejel čumák nějakýho auta a z kabiny se vyklonil chlápek a povídá, kde se tady říká U Pudilů? Povídám, kamaráde, tak se dřív říkalo hospodě, kde je nadepsaný U Kroftů, ale kde se dneska říká U Marků. A ten řidič pěstí udeřil do plechových dvířek jak v symfonii na buben, v pátý symfonii od Beethovena, zaradoval se a povídá, „to jsem rád, já už tenhle blok objíždím počtvrtý, ale víš co,“ řekl a vyskočil z auta, „já ti za to ukážu pěkně rozsekanýho kluka,“ a šel dozadu a votevřel dvířka a tam byla obyčejná rakev, ale já povídám, kamaráde, já mám fantazii, tadyhle, zaťukal jsem si na čelo, tadyhle ho vidím rozsekanýho nejen víc, než je, ale než může bejt, tak je to! A šel jsem a doma dcera byla bledá hrůzou a manželka taky, když jsme jedli, tak se rozlejvaly lžíce polívky po ubruse, maso jim vypadlo z talíře na zem, ale mně to všecko ladilo, usmíval jsem se, ale ony byly vyjevenější víc, než kdybych začal křičet a hrozit a bít, ale víc jsem je polekal, když jsem přinesl krabici a řekl, jen aby ji votevřely, dceři se zlomily ruce, nemohla, myslela jistě, že jsem jí koupil dětský prádýlko, manželka si ukoptila nehty na uzlích a potom přestřihla ty nitě, a já sám jsem musel otevřít víko… A byly tam dorty a smetanové věnečky, nabídl jsem tu krabici, ale žena i dcera ustoupily až ke zdi, kdyby mohly, tak by skrz zeď procouvaly až k sousedům, a já jsem zvážněl, potil jsem se, a potom jsem sám musel vzít jeden kousek a dát ho dceři do ruky a potom to samé i se starou, držely to cukroví, který jsem jim přinesl prvně v životě, držely každá svůj smetanový věneček, ale nedovedly ani kousek pozřít…! „Jezte, to jsem přinesl vám,“ povídám a sám jsem si vzal kousek a jedl, zvedly svoje kousky k ústům a potom ukously, ale nedovedly ani ten první žvanec pozřít, a já jsem slyšel, že to, co jsem teď dopoledne na ulici i tady doma viděl, to že patří už do Patetické symfonie, kterou už budu slyšet večír jako biletář posedmatřicáté, symfonie, pro kterou odpoledne musím jít a upravit židle, dbát, aby uklízečky utřely prach ze sedadel, dcera i manželka s hlavama svěšenýma dívaly se na koberec, neviděl jsem jim do vočí, protože jim vlasy přepadly skoro až na ty kousky dortíčků, který držely v třesoucích se prstech, to má člověk za to, že chtěl pořádek, chtěl jsem si pomyslit, ale zablokovalo se mi tohle mý starý myšlení.

Dělat řádnýho biletáře ve Valdštejnský zahradě, to není jen tak. Tady dochází k řadě kompetenčních konfliktů, protože Valdštejnskou zahradu dělí od pivovaru svatýho Tomáše jen vysoká zeď, přes kterou přelízt, to není taky jen tak, ale vysoká zeď nevadí hudbě nástrojů a hovoru. To bejvá jako z udělání nápor na nervy pořádnýho pořadatele, když Symfonickej orchestr hlavního města Prahy pod taktovkou doktora Smetáčka má zrovna ten samej večer jako na druhé straně zdi Pošumavská dechovka pana Polaty. To potom dochází ke kompetenčním sporům, protože každá strana má dojem, že ji ruší ta druhá. Já, protože jsem trhal a uváděl vždycky na elitních představeních ve Valdštejnské zahradě, tak jsem nemohl tomášovskou zahradu ani cejtit, jen jsem uslyšel dechovku, už se mi zvedal žaludek. Zato můj švára, to byl takovej prostej člověk, i když dával razítka na pasy, tak holdoval nezřízeně pivu a světskejm zábavám. Takže to bylo správný, že Valdštejn dal postavit tak vysokou zeď, jako by napřed věděl, že českej národ bude rozdělenej. Ovšem, já jsem rozdělenej nebyl, já jsem nekompromisně stál na symfonický hudbě a často jsem se přistihl při koncertě, jak beru v duchu žebřík a lezu přes plot a mám takovou sílu, že všechny hosty a celou kapelu zbiju do bezvědomí. Takový ušlechtilý pojetí jsem míval až dodneška, když už jsem v kříži cejtil, že obrátil jsem kormidlo svýho smýšlení a že dneska určitě k něčemu dojde. Taky když přišel dirigent a zaťukal proutkem na svůj pult a obecenstvo ztichlo, ozvala se dechovka pana Polaty s ryčným kvapíkem. A hudebníci se bolestně podívali do šumících korun prastarých stromů. A potom už se nedalo nic dělat, než si to rozdat s hudbou pana Polaty, teď zase až Symfonický orchestr města Prahy začne strkat svůj rypák do kvetoucí zahrady pivovaru svatýho Tomáše. A tak začala Patetická symfonie, dirigent ji kormidloval jak velekněz, ale já, já jsem slyšel dechovku pana Polaty ne jako nepřítele, ale jako spojence, propojovala se mi ta dechovka s Patetickou, jako by to bylo jedno těleso, jako by jedno patřilo ke druhýmu, jako by to bylo od jednoho autora... a v duchu jsem si prvně představoval, jak tam na druhé straně jsou taky lidi, ne nějací vandalové, ale lidi, který si po svým žijou pivečku a dechovce, že ji asi mají tak rádi jako já Symfonický orchestr hlavního města Prahy, že tedy si navzájem překážíme, nejen voni nám, a tak jsem slyšel, jak oblíbený valčík od Waldteufla Krasobruslaři přelízá přes plot a dává si pusinku s Patetickou a nikdo tomu nemůže zabránit, a když, tak to znamená zrušit jedno na úkor druhýho, anebo tak jako já, naučit se poslouchat všecko současně, ale k tomu musí mít člověk trpělivost. Ač jindy jsem stál a opíral jsem se o široký kmen stromu, dneska jsem zvolna zalezl do stínů pod obrovské větve, až k samý zdi jsem se dostal, a tam jsem zavadil o člověka, který pěstičkou tloukl do zdi. A zase přiložil ucho ke stěně, přiložil jsem ucho taky a slyšel jsem, jak botičky a botky skřípají v písku parketu pivovaru, slyšel jsem i supění tančících i hovor, a nad tím se rozvíral a všechno přikrejval strom dechovky. A já jsem pocítil hroznou touhu teďka a ne jindy se podívat ze zdi tam na druhou stranu dolů, nikdy jsem takovou touhu neměl, ale tady jsem tak zatoužil, až jsem si vzpomenul, že ve voliéře jsou žebříky, a tak jsem otevřel drátěná dvířka, kde se dřív chovali supi a vorli, ale kde už nebyl drátěný strop, kde ale stály tři žebříky, a vylezl jsem tichounce, za zády mi šplouchalo Adagio con moto, ale tam, kde jsem lezl, šprycl za špryclem, tam bylo víc světla a víc i hudby… stromy položily větve na samou zeď, ale já jsem rozhrnul větvoví a koukal jsem se tam na druhou stranu, vždyť jsem si tam mohl zajít, ale dneska to bylo jinačí, dneska jsem to viděl přes Patetickou symfonii, a šel jsem se podívat na druhou půlku novýho mne, odkud jak průvan se táhly tóny mosazných nástrojů a vůně piva a vůně ženských… a ještě šprycl, a tady jsem to viděl! Zdálo se mi, že je to stejné jako s kvartetem. Větvičkami a mezi listím jsem viděl ve žlutým světle samý čtverce ubrusů a na těch ubrusech sklenice s pivem, viděl jsem čtverec tanečního parketu a mezi tím se pohybovali černobíle oblečení lidé, prsaté ženské vířily v kole, jednu ruku měly volnou a druhou se držely za krk tanečníka, a otáčely se a měly ruměný tváře, mužští je drželi v pase nebo tanečnicím kladli obličeje na líce, jako by ti tančící pili jeden druhýmu dech… a potom jsem viděl, jak uprostřed zahrady stojí krásná ženská a kolem ní jsou čtyři mužští, snad krejčí, mají centimetr a proměřují ji v pase a potom přes poprsí, kolem dokola a každý prs zvlášť, jako by volili královnu krásnýho poprsí, jeden z těch mužských měl krejčovskou křídu a kreslil po těle tý ženský čáry, nějaký čáry klasický krásy, pokreslil jí černý taneční šaty tam, kde vespod byly ty klasický osy a poloměry a bůhvíco, a všechno to, co se tady dělo, jsem slyšel, jak je rozpuštěný i v hudbě, která za mnou lezla z Valdštejnský zahrady, kam jsem se na chvilku podíval, ale tam zase už se drželi za tváře a brady, už ta hudba tak lidi oddělávala, že si museli podpírat hlavy, zatímco tady tanečníci a tanečnice řičeli nadšením, který se řinulo z hudby pana Polaty… a mezi tím chodily zakloněný číšnice, před sebou každá deset piv, roznášely a dělaly čárky na tácky. A potom Krasobruslaři přestali a hudebníci vylejvali z nástrojů močku a tanečnice přestaly a nechaly se vodit na místa, ruce tanečnic zůstávaly na šíjích těch chlapů v černých šatech, a teď zaznělo Adagio lamentoso Patetické symfonie, a několik tanečníků přišlo pod zeď a volali do Valdštejnské zahrady: „Jděte do háje s tím vaším Beethovenem! Mozarti sakramenský! Kazisvěti!“ A na zeď vystoupil z naší voliéry ten mužík, zatahal mě za rukáv a řekl mi: „To jste pořadatel? Proč nezakročíte?“ Ale já koukám, můj švára seděl v Tomášský zahradě u stolu, na kterým byly dva talíře a kde se u vchodu vybíralo, a můj švára se jistě bavil tím, že rozlišoval tanečníky na ty, který by pustil do ciziny a který by do ciziny nepustil, ale teď jsem to viděl! Kolem dokola zahrady byl klášter a ten klášter byl proměněn na nějakej domov důchodců, ženskej domov, a v prvním a druhým patře v každým vokně byly ženský lesklý voči, všecky voči těch stařen se dívaly dolů na jedno místo, dívaly se na tu královnu obrovských poprsí, dívaly se horečně na ty mužský ruce, jak měřily a zapisovaly, a podíval jsem se dolů a teď mi to došlo! Tady byla ta pořádná hudba. Proto všecky ženský tam dole tak tancovaly, proto se nechávaly objímat a proto se procházely pod stromy a dál nechávaly dlaně tanečníkům na šíji! Aby to viděly stařenky, který už ruce dávat nikam nemůžou, už je nikdo takhle neobjímá, a proto ty voči těch stařenek se blyštěly a leskly steskem a žárlivostí a zlobou, že tady nejsou zdi dělicí symfonickou hudbu od dechovky, ale zdi i mezi lidma, zdi, který ve skutečnosti jsou víc než zeď, na který jsem seděl a zíral dolů a viděl všecko současně, takže jsem se div nezřítil. A znovu mě tahal ten mužík, abych zakročil, protože dole zase hrozili pěstmi tanečníci a volali na orchestr: „Jděte do pytle s tím ádur!“

A potom jsem se otočil a viděl jsem, jak po těch třech žebříkách ve voliéře stoupají posluchači symfonie, a potom jsem viděl, jak ze dvora pivovaru přinesli tanečníci žebříky a štafle a jak je opřeli o zeď a stoupali a jeden za druhým se tlačili na zeď, jako je to na obrázcích, jak se dobejval hrad… a už teď vykoukli proti sobě, jako by je dirigoval neznámej dirigent, a už stáli na široký zdi a viděl jsem, jak se vzali do křížku, jak oči plály nenávistí, jak se na zdi začali posluchači rvát, jak jich několik přepadlo a zřítilo se dolů, ale já jsem už byl někde jinde, už jsem nemohl dát zapravdu ani těm, ani těmhle pěstím, utrhl jsem proutek a dirigoval jsem oběma hudbám, hudba pana Polaty začala hrát Lví silou vzletem sokolím, a kelnerky honem odnášely piva, každou chvíli se mihnul stín padajících těl, ale vášně byly asi tak nahromaděné, že další lezli na žebříky a štafle, a zeď byla kromě pískovcových soch taky plná práčů, někteří, jak byli rozchlípaný zlostí, začali se prát se sochami, a potom jsem viděl, jak přestal hrát Orchestr hlavního města Prahy a jak i ti hudebníci běželi pod větve starých stromů a hudba pana Polaty přestala hrát a hudebníci se shlukli pod zdí a někteří stoupali po žebřících, zrovna tak jako s nástroji lezli z druhé strany hudebníci symfonie, a teď na zdi přibyly i nástroje, a začali se prát i hudebníci, lesklé nástroje se míhaly, větvičky sekaly, bylo to divné, proč trubky a eufonia jdou nejvíc proti sobě, proč se šermuje na zdi klarinety, co chvíli někdo padl dolů, ale to nevadilo, aby se tam dole neshlukli ctitelé hudby pana Polaty na jedné straně a na druhé straně ctitelé Symfonického orchestru hlavního města Prahy, a hrozili pěstmi a křičeli a dělali místo, aby po žebříku z jedné strany vylezl osobně pan Polata a dirigent Smetáček a rozdali si to oni, ale ozvalo se ječení a do dvora pivovaru vjelo auto mlíkařů a do vrat Valdštejnského paláce druhé auto mlíkařů, jako by si dali znamení nebo jeli podle mojí taktovky, a potom byl nápor na zdi takový, že mne kdosi chytil a strčil do mne, ale já jsem se ho chytil za kabát, byl to ctitel hudby pana Polaty a padal dolů do Valdštejnské zahrady a já jsem letěl po hlavě, roztáhl jsem ruce a padal do hudby pana Polaty, prolomil jsem shora buben a skulil jsem se do láků slin, které vyklepal trombonista… Esenbáci vyskákali a jako na povel stařenky v prvním a druhým patře otevřely všechna okna, po obloze a stěnách a obličejích se mihly stíny tabulek, takový zvláštní zsinalý světlo, a já jsem to všecko viděl a všecko slyšel a všecko mi ladilo a všemu jsem přitakal, a stařenky křičely jedna přes druhou a ukazovaly kostnatýma rukama a šermovaly a řvaly: „Všecky kozatý ženský do kriminálu! Ruce usekat! Jazyky vytrhnout! Nunváře a zvěrokleštiče na ně!“ A já už byl navždycky špatným biletářem, špatným pořadatelem, vším tím, co jsem dneska a včera slyšel a viděl, prokopl jsem buben někam na druhou stranu, protože všecko jsem viděl zabalený v jednom velikým prostěradle, a jediný můj švára, blbec, seděl na obrácený židli a prstíčkem kýval a ukazoval a třídil: „Tomuhle bych dal pas, tomuhle bych pas nedal, tohohle bych pustil do ciziny a tohohle bych zas nepustil…“ A na zdi rvačka dostoupila vrcholu, celé hrozny rváčů padaly, už jich tam bylo tolik, tak byly do sebe zaklíněný, že se rvali a už nevěděli ani proč, a když zhasly lucerny, nevěděli ani s kým, jen temný pády a nářek… ale mně všecko ladilo a já jsem byl zachráněněj, v jistým smyslu ale i ztracenej… ale asi tohle bude to zachránění…