V noci jsem snil, že jsem motýlem

Když povoz jel lesíkem, dal zastavit u střelnice, řka, že by mu bylo příjemno vypálit několik ran, aby zabil Čas. Což není to nejobyčejnějším zaměstnáním každého, zabíjet tu obludu? -- A nabídl galantně rámě své drahé, rozkošné a prokleté ženě, jíž děkoval za tolik rozkoše, za tolik bolesti a snad i za velkou část svého genia.

Několik kulí padlo daleko od určeného cíle; ba jedna z nich se zaryla do stropu; a když to rozkošné stvoření se blouznivě smálo a vysmívalo neobratnosti svého manžela, obrátil se náhle k ní a pravil: “Dívejte se na tu loutku, tamhle, napravo, která má nos vzhůru a tváří se tak vznešeně. Nuže, andílku, já si myslím, že jste to vy.“ A zavřel oči a stiskl spoušť. Loutce byla doslova uražena hlava.

Tu, kloně se k své drahé rozkošné a své prokleté ženě, k své Muse, před níž není vyhnutí a jež nezná slitování, a líbaje jí uctivě ruku dodal: “Ach, můj drahý anděli, jak vám děkuji za svou obratnost!“