Kategorie
02. Květen 2008
V půlnoci kdys v soumrak čirý
chorý bděl jsem sám a sirý,
nad věd zapomenutých svazky
starými jsem skláněl líc -
Skoro schvátilo mne spaní,
an ruch lehký znenadání
ozval se jak zaklepání
na mé dveře - a zas nic.
„Návštěva to,“ pravím k sobě,
„klepá na dveře, víc nic -
pouze to a pranic víc.“
Jasně pamět má mi praví:
Prosinec byl mrzavý, tmavý,
mroucích uhlů reflex žhavý
odrážel se od dlaždic.
Toužil jsem po kuropění,
marně hledal těchy v čtení,
na Lenoru zapomnění,
andělů již na tisíc
zářnou děvu ,Leonora‘‚
andělů zve na tisíc -
Zde již nemá jména víc.
Purpurné se clony hnuly,
hedvábem svým zavzdychnuly,
plní se a vlní mysl
bázně také neznajíc;
takže srdce si dodávám:
„Návštěva,“ si předříkávám,
„o vstup žádá,“ - v ústret vstávám -
„bloudí u mých okenic, -
návštěva . . .“ - si předříkávám -
„ždá vchod u mých okenic, -
to je to - a pranic víc.“
Nabyla má duše síly,
neváhal jsem ani chvíli:
„Pane,“ děl jsem, „nebo paní,
nemyslete na to víc;
pravda jest, mne zmohlo spaní,
neslyšel jsem znenadání
vaše lehké zaklepání
na své dveře, věřte, víc
nebyl jist jsem, že vás slyším -“
Otevru své dveře - nic -
Venku tma a pranic víc.
Dlouho do tmy patřím snivý,
stojím, duše má se diví,
v strachu sny si, jaké nikdo
neměl ještě, spřádajíc.
Ticho kolem nezrušeno;
leč v tom tichu jedno jméno,
,Leonora‘‚ vysloveno
šeptem znělo a víc nic.
Já je šeptal:„Leonoro!“
echem znělo zmírajíc -
Pouze to a pranic víc.
Nazpět v komatu se vracím,
žhavou duší v sny se ztrácím,
zas to slyším zaklepání
hlasněji než dřív a víc.
„Jistě,“ pravím, „jistě kdosi
klepá v okně, o vstup prosí,
podívám se na to, cosi
straší u mých okenic -
Ticho, srdce! Vyšetřit chci
taj ten u svých okenic. -
To je vítr a nic víc.“
Otevru své okno rázem,
vířivým tu letem na zem
snesl se a kráčí Havran
statný, jakých není víc;
nevšim si mne trochu ani,
nestanul, dál bez váhání
kráčel, jako pán či paní,
tak měl přitom vážnou líc.
Nad Pallady vletěl sochu
nad dveřmi, měl vážnou líc -
Vzletěl, used, a nic víc.
Ebenový pták ten v zjevu
obřadném tak, v přísném hněvu
do úsměvu trochu zjasnil
moji truchlou, smutnou líc.
„Ač máš chochol ostříhaný,“
děl jsem, „nejsi sketa planý,
stará šelmo z Noci brány
břehem jejím těkajíc,
rci své panské jméno v Pekle
břehy Pluta těkajíc!“
Na to Havran: „Nikdy víc!“
S žasem na toho zřím ptáka,
nemehlo, jak jasně kdáká,
ač z té jeho odpovědi
nemoh jsem si vybrat nic. -
Však to dlužno uvážiti,
zřídka se to stane v žití,
ptáka že je možno zříti,
jenž by sletěl z okenic,
ptáka nebo zvíře, které
na sochu si sedajíc
zvalo by se: ,Nikdy víc!‘
Pták na klidné soše seděl,
pouze jedno slovo věděl,
jeho duše v něm jen byla
jiné řeči neznajíc.
Neřek více slovo jiné,
nezčeřil své peří stinné,
až já zavzdychal: „Tak vše mine -
druhů měl jsem na tisíc,
i ten zítra opustí mne
Nadějí jak na tisíc.“
A pták pravil: „Nikdy víc!“
Vhodnou řečí tou když zrušil
kolem ticho, já jsem tušil:
Bohatství to jeho celé,
neví chudák dál již nic;
jistě stihla jeho pána
Osudu za ranou rána,
takže duše jeho štvána,
v refrén jeden zoufajíc
pohřbila svou všecku Naděj,
v truchlý refrén zoufajíc,
v refrén: „Nikdy, nikdy víc!“
Posud Havran ve svém zjevu
žal můj měnil do úsměvu,
lenošku teď posunul jsem
k dveřím, k soše, jemu v líc;
zvolna klesám do sametu,
duma dumu stíhá v letu,
v myšlenkách mi sjede z retů:
„Šelma ta, zlo zvěstujíc,
co chce příšerná a šerá
šelma ta zlo zvěstujíc,
krákající: ,Nikdy víc!‘“
V domněnky jsem upad zcela,
duše má se zamlčela,
zřítelnice ptáka zřela
v srdce moje hárajíc;
zvědět víc má chuť se nesla,
skráň má pohodlně klesla
v měkký samet mého křesla,
lampy žár kam šlehajíc,
fialový samet křesla
osvítila šlehajíc,
kam nesedne Ona víc!
Ve vzduchu se vůně chvěla,
jak by z kaditelnic spěla
Serafů, jichž kroků echo
jizbou znělo zmírajíc.
„Bídný!“ křiknu, „v tvoji těchu
anděly Bůh seslal v spěchu,
by tvá duše v moři vzdechů
nepenthes to lokajíc
na Lenoru zapomněla
sladký mok ten lokajíc“
Na to Havran: „Nikdy víc!“
„Proroku!“ dím, „čárných zraků! -
Věštče, ďáble nebo ptáku! -
Satan slal tě, či Bouř z mraků
štvala tě se vztekajíc
bídného, však duše chladné,
v okouzlené kraje zrádné,
k tomu krbu, Strach kde vládne,
rci mi pravdu a nic víc -
Jest v Gilead balzám těchy? -
Rci - jen to rci a víc nic!“
Načež Havran: „Nikdy víc!“
„Proroku!“ dím, „čárných zraků! -
Věštče, ďáble nebo ptáku!
Pro Nebe i Boha prosím,
jejž i ty ctíš - těkajíc
duše mořem trudů, hněvu,
zda obejme zářnou děvu,
v Ráji ,Lenorou‘ již v zpěvu
andělů zve na tisíc? -
Zářící tu krásnou děvu
zdali uzřím lící v líc?“
Na to Havran: „Nikdy víc!“
„Vari! slovem tímto z prahu,
ptáku, ďáble, starý vrahu,
v Peklo zpět neb v bouř, jež hnala
sem tě do mých okenic;
ani pera nenech tady,
ani slova z lži své, zrady,
v samotě mé beze vnady
nech mne, opusť sochy líc!
Přestaň rvát mi srdce, šelmo,
kliď se z dveří prchajíc!“
Načež Havran: „Nikdy víc!“
A tak Havran neslét, sedí,
stále sedí, na mne hledí,
Pallady dál sochy bílé
černým křídlem cloní líc;
jeho očí zář mne svírá,
takto snící démon zírá,
lampy zář jej obestírá,
jeho stín kol vrhajíc,
a má duše z toho stínu
nevzchopí se zoufajíc,
nevzchopí se - nikdy víc!
Verze pro tisk- Přidat komentář
- 86775x přečteno
Zaslat e-mailem
.preview.jpg "10. Také ne")
