V noci jsem snil, že jsem motýlem

JAK SE MŮJ ŽIVOT změnil a jak se přece jen zas v podstatě nezměnil! Když se teď ohlížím nazpět a vyvolávám si v paměti doby, kdy jsem ještě žil uprostřed psího národa, podílel se na všech jeho starostech, pes mezi psy, přece jen zjišťuji, dívám-li se pozorněji, že tu odjakživa něco nesouhlasilo, že tu byla jakási nepatrná trhlina, lehká tíseň mě přepadala uprostřed těch nejdůstojnějších lidových slavností, ba někdy dokonce i v důvěrném kroužku, a ne jen někdy, nýbrž velmi často, pouhý pohled na některého z mých milých spolupsů, pouhý pohled, jaksi nově viděný, ve mně vzbouzel rozpaky, hrůzu, bezmoc, ba zoufalství. Snažil jsem se dodat si tak trochu mysli, přátelé, jimž jsem se svěřil, mi pomáhali, nastaly zase klidnější doby – doby, jimž sice nechyběla podobná překvapení, avšak byla teď přijímána s větším klidem, s větším klidem byla zapojována do života, možná přinášela smutek a únavu, avšak vcelku neměnila nic na tom, že jsem zůstával sice snad trochu chladným, zdrženlivým, bázlivým, vypočítavým, ale koneckonců přece jen řádným psem. Jak bych také mohl bez těchto odpočinkových přestávek dosáhnout stáří, jemuž se teď těším, jak bych se mohl dopracovat toho klidu, s nímž hledím na hrůzy svého mládí a s nímž snáším hrůzy stáří, jak bych dokázal vyvodit důsledky ze svého, to přiznávám, nešťastného, či opatrněji řečeno ne příliš šťastného založení a žít takřka v plném souladu s ním? V ústraní, osaměle, zaměstnán pouze svými beznadějnými, pro mne však nepostradatelnými malými výzkumy – tak žiji, avšak přitom jsem zdálky neztratil přehled o svém národě, často se ke mně dostávají zprávy a i já tu a tam dám o sobě vědět. Ostatní se ke mně chovají s úctou, nechápou můj způsob života, avšak nezazlívají mi ho, a dokonce ani mladí psi, které tu a tam vídám v dálce přeběhnout – nová generace, na jejíž dětství si sotva matně vzpomínám –, mi neodepřou uctivý pozdrav.

Je totiž třeba mít na paměti, že přes všechny své podivnůstky, které jsou nabíledni, jsem se ani zdaleka úplně nezvrhl. Ono je to vůbec, když o tom tak uvažuji – a k tomu mám dost času, chuti i schopností –, s tím psím národem podivně zařízeno. Kromě nás psů žijí tu kolem všelijaká stvoření, ubohé, nepatrné, němé, jen na jisté výkřiky odkázané bytosti, mnozí z nás psů je studují, dali jim jména, snaží se jim pomáhat, vychovávat je, zušlechťovat a podobně. Mně jsou lhostejné, pokud se mne třeba nepokoušejí vyrušovat, pletu si je, neberu je na vědomí. Jedna věc je však příliš nápadná, než aby mi mohla uniknout: jak málo totiž, ve srovnání s námi psy, k sobě drží, jak cize a němě a s jakousi nevraživostí kolem sebe chodí, jak jen ten nejsprostší zájem je navenek dovede poněkud spojit a jak dokonce i z tohoto zájmu pochází leckdy ještě zášť a rozepře. Kdežto my psi! Lze snad říci, že my všichni žijeme takřka v jedné jediné kupě, všichni, jakkoli se jinak lišíme nespočetnými a hluboko sahajícími odlišnostmi, jež vznikly v průběhu času. Všichni v jedné kupě! Táhne nás to k sobě a nic nám nemůže zabránit, abychom tomuto nutkání vyhověli, všechny naše zákony a zařízení, těch několik málo, které ještě znám, a spousty těch, které jsem už zapomněl, odkazují k oné touze po největším štěstí, jehož jsme schopni, po hřejivé pospolitosti. Avšak jaký protiklad na druhé straně. Žádný tvor, pokud vím, nežije tolik rozptýlen jako my psi, žádný nezná tolikeré až nepřehledné rozdíly tříd, druhů, zaměstnání, my, kteří chceme svorně žít pospolu – a přese všechno se nám to čas od času ve vypjatých okamžicích daří –, právě my žijeme v tak hluboké odloučenosti, v tak prazvláštních povoláních, že jsou často už i psímu bližnímu nesrozumitelná, vázáni předpisy, které nejsou předpisy psího národa, ba spíše jsou namířeny proti němu. Jaké jsou to obtížné otázky, otázky, jichž se raději nedotýkat – chápu i toto stanovisko, chápu je lépe než své –, a přece otázky, jimž jsem dočista propadl. Proč to nedělám jako ostatní, proč nežiji ve shodě se svým národem a nepřijímám jen mlčky to, co tuto shodu ruší, proč to nepomíjím jen jako nepatrnou chybičku ve velkém účtu a neobracím se napořád k tomu, co šťastně pojí, místo k tomu, co nás ustavičně a neodolatelně vytrhuje z náruče národa.

Vzpomínám si na jeden případ z mládí, žil jsem tehdy v jednom z oněch blažených, nevysvětlitelných vytržení, jaké snad každý jako dítě zažil, byl jsem ještě docela mladý pes, všechno se mi líbilo, všechno se vztahovalo ke mně, myslel jsem si, že se kolem mne dějí veliké věci, jejichž původcem jsem já, jimž já musím propůjčit svůj hlas, věci, jež by musely bídně zůstat ležet na zemi, kdybych já pro ně nedoběhl, nesmýkl po nich svým tělem, zkrátka dětské fantazie, které se léty rozplynou. Tehdy ovšem byly silné, žil jsem cele v jejich zajetí, a pak se ovšem také stalo cosi mimořádného, co, jak se zdálo, dávalo za pravdu divokým očekáváním. Samo o sobě to nic mimořádného nebylo, později jsem takových, ba ještě mimořádnějších věcí viděl až dost, avšak tehdy mě to zasáhlo prvním, mocným, nezahladitelným dojmem, který byl určující pro mnohé další. Potkal jsem totiž jednu malou psí společnost, či spíše nepotkal jsem ji, ona přišla ke mně. Běžel jsem tenkrát dlouho temnou nocí v předtuše velikých věcí – v předtuše, která ovšem snadno klamala, neboť jsem ji měl neustále –, dlouho jsem pobíhal temnotou, sem a tam, slepý a hluchý ke všemu, neveden ničím než neurčitou touhou, najednou jsem se zastavil s pocitem, že tady jsem na tom pravém místě, vzhlédl jsem a kolem byl oslnivě bílý den, jen trochu dusný, všude plnu omamných pachů prostupujících se kypivě, pozdravil jsem ráno ztřeštěnými zvuky, tu – jako bych je byl přivolal – vystoupilo z kteréhosi temného kouta na světlo sedm psů vydávajících strašlivý hluk, jaký jsem ještě nikdy neslyšel. Kdybych byl jasně neviděl, že jsou to psi a že oni sami jsou nositeli onoho hluku, přičemž jsem nemohl poznat, jak ho vyluzují, – byl bych okamžitě utekl, takhle jsem ale zůstal. Tehdy jsem ještě nevěděl skoro nic o tvořivé hudebnosti propůjčené psímu plemeni, unikala zatím přirozeně mým jen pomalu se rozvíjejícím pozorovacím schopnostem, vždy hudba mě obklopovala již od kojeneckého věku jako samozřejmý, nepostradatelný životní element, nic mě nenutilo oddělovat ji od mého ostatního života, býval jsem na ni upozorňován jen v narážkách přiměřených mému dětskému věku, a tím víc mě překvapilo, přímo ohromilo těch sedm velkých hudebníků. Nemluvili, nezpívali, mlčeli takřka vesměs značně zarputile, avšak z prázdného prostoru kouzlili hudbu. Všechno byla hudba, jak zvedali a na zem kladli nohy, jak jistým způsobem stáčeli hlavy, jak pobíhali a odpočívali, jak se k sobě navzájem stavěli, jak se spojovali na způsob kolového tance, když se třeba jeden opřel tlapkami o hřbet druhého a ostatní se seřadili tak, že první nesl zpříma břímě všech ostatních, nebo když s těly při zemi se ploužícími vytvářeli propletené figury a nikdy se nespletli; ani ten poslední, který byl ještě trošku nejistý, ne vždy dokonale sehraný s ostatními, někdy takříkajíc nevpadl dost přesně do melodie, nicméně nejistý byl pouze ve srovnání s velkolepou jistotou ostatních a dokonce i při daleko větší, ba naprosté nejistotě by byl nemohl nic pokazit, neboť ostatní, praví to mistři, drželi takt neochvějně. Ale přitom byli takřka neviditelní, všichni byli takřka. neviditelní. Vynořili se, našinec je v duchu pozdravil jako psy, byl sice velmi zmaten hlukem, který je provázel, ale byli to přece psi, psi jako ty nebo já, pozoroval je ze zvyku, jako psy, které potkáte cestou, chtěl se k nim přiblížit, vyměnit pozdravy, však byli taky docela blízko, psi, sice mnohem starší než já a nikoli mého dlouhosrstého vlnatého druhu, ale přece zas ne příliš cizí, pokud jde o velikost a postavu, spíš důvěrně blízcí, znal jsem mnoho takových nebo podobných, avšak zatímco byl našinec ponořen do takovýchto úvah, přehlušila vše hudba, uchvátila ho přímo, vlekla pryč od těchto skutečných malých psíků, a on – zcela proti své vůli, ze všech sil se vzpíraje, skuče, jako by se mu působila nějaká bolest – se již nesměl zaobírat ničím jiným než tou hudbou, přicházející ze všech stran, z výšky, z hloubky, odevšad, jímající posluchače do svého středu, zaplavující ho, drtící, tou hudbou, jejíž fanfáry byly nad jeho zánikem z takové blízkosti, že už to byla dálka, sotva slyšitelné. A pak byl opět propuštěn, neboť byl příliš vyčerpán, zdeptán, sláb, než aby ještě slyšel, byl propuštěn a díval se na procesí těch sedmi malých psíků, na jejich skoky, chtělo se mu zavolat na ně, třebaže vypadali tak odmítavě, poprosit o poučení, zeptat se jich, co to tu vlastně dělají, – byl jsem dítě a myslel jsem si, že se smím vždycky a každého zeptat – ale sotva jsem učinil první náběh, sotva jsem pocítil to dobré, důvěrné, psí sepětí s těmi sedmi, už tu zase byla hudba, uvrhla mě v nepříčetnost, roztočila mě v kole, jako bych sám byl jedním z těch muzikantů, ačkoli jsem byl jen jejich obětí, smýkala mnou sem a tam, jakkoli jsem prosil o milost, až mě nakonec sama zachránila před svou vlastní mocí tím, že mě vecpala do hromady dříví, které se v této končině kupilo všude kolem dokola, aniž jsem si toho doposud povšiml, sevřela mě pevně, přimáčkla hlavu k zemi a nepřestávajíc tam na volném prostranství hřmít, poskytla mi možnost trochu si oddychnout. Po pravdě, více než umění těch sedmi psů – bylo mi nepochopitelné, ale i zcela nedostupné, mimo mé schopnosti – jsem obdivoval jejich odvahu vystavovat se naplno a otevřeně tomu, co vytvářejí, jejich sílu klidně to snášet a nezlomit si přitom páteř. Při důkladnějším pozorování ze své skrýše jsem teď ovšem shledával, že nepracují ani tak s klidem jako spíš s krajním napětím, ty napohled tak jistě se pohybující nohy se zachvívaly při každém kroku neustálým úzkostným škubáním, strnule jako v zoufalství hleděl jeden na druhého a jazyk stále a stále krocený vzápětí zase zplihle visel z huby. Co je tak vzrušovalo, nemohl být strach o zdar věci; kdo se odvažoval na něco takového, kdo něco takového taky prováděl, ten už nemohl mít strach. – Z čeho strach? Kdo je nutil, aby dělali to, co tu dělali? A já se už nemohl udržet, zejména teď, když mi připadali tak nepochopitelně bezmocní, a začal jsem nahlas a vyzývavě vykřikovat své otázky do všeho toho hluku. Oni však – nepochopitelné! nepochopitelné! – oni neodpovídali, dělali, jako bych tu nebyl. Psi, kteří vůbec neodpovědí na psí volání, prohřešek proti dobrým mravům, jaký se nepromíjí za žádných okolností žádnému psu, ani tomu nejmenšímu, ani tomu největšímu. Že by to snad přece jen nebyli psi? Ale jak by to nebyli psi, vždyť teď při pozornějším naslouchání dokonce slyším tiché výkřiky, jimiž si navzájem dodávají odvahy, upozorňují na obtížná místa, jimiž se varují před chybami, vždyť přece vidím toho posledního nejmenšího psa, jemuž většina těch výkřiků platí, jak po mně co chvíli pošilhává, jako by měl sto chutí odpovědět mi, ale pokaždé se přemohl, neboť něco takového se nesmí. Ale proč se to nesmí, proč jen se tentokrát nesmí to, co naše zákony vždy bezpodmínečně vyžadují? Pobuřovalo mě to, skoro jsem zapomněl na hudbu. Tihle psi tady se prohřešují proti zákonu. Byť by to byli sebevětší kouzelníci, zákon platí i pro ně, to bylo mně, dítěti, naprosto jasné. A ještě víc jsem viděl ze svého místa. Oni opravdu měli důvod mlčet, předpokládáme-li, že mlčeli z pocitu provinění. Vždyť jaké je tohle chování, pro samou hudbu jsem to doposud nepozoroval, vždyť oni odhodili všechen stud, ti ubožáci tu provádějí zároveň to nejsměšnější a nejnestoudnější, oni chodí zpříma po zadních nohách. Fuj! Obnažují se a nadutě stavějí svou nahotu na odiv: vyžívají se v tom, a když jednou na chvíli uposlechli zdravého pudu a spustili se na přední nohy, přímo se ulekli, jako by to byla chyba, jako by přirozenost byla chybou, honem zase zvedli nohy a jejich pohledy jako by prosily o prominutí, že na chvilku museli přerušit své hříšné počínání. Cožpak se snad převrátil svět? Kde to jsem? Co se to stalo? Už kvůli vlastní sebezáchově jsem tu nesměl dál váhat, vyprostil jsem se z dříví, jež mě svíralo, skokem jsem vyrazil ven, abych se dostal k těm psům, já žáček jsem se musel stát učitelem, musel jsem jim vysvětlit, co dělají, musel jsem je odvrátit od dalšího hřešení. “Takoví staří psi, takoví staří psi!” opakoval jsem si pro sebe neustále. Ale sotva jsem byl volný a jen dva tři skoky mě dělily od psů, zase mě přemohl ten hluk. Snad i jemu bych byl odolal, znal jsem ho už, kdyby skrz jeho záplavu, která byla strašlivá, ale přece jen snad přemožitelná, nezazníval trvale stejný, takřka z veliké dálky neproměnně přicházející tón, snad to byla vlastní melodie uprostřed hluku, a nesrazil mě na kolena. Ach, jakou omamnou hudbu vyluzovali tihle psi. Nemohl jsem dál, už jsem je nechtěl poučovat, ať si jen dál roztahují nohy, ať si hřeší a svádějí druhé k hříchu tichého přihlížení, jsem jenom docela malý pes, kdo po mně může žádat něco tak těžkého? Udělal jsem se ještě menším, než jsem byl, kňučel jsem, kdyby se mě ti psi zeptali, co o tom všem soudím, byl bych jim snad dal za pravdu. Netrvalo ostatně dlouho a oni zmizeli se vším hlukem a se vším světlem v temnotě, z níž přišli.

Jak jsem už řekl: na celém tomto případu nebylo nic mimořádného, během dlouhého života přihodí se jednomu leccos, co – vyňato ze souvislosti a viděno očima dítěte – je třeba ještě daleko podivuhodnější. Navíc to lze ovšem – jak se trefně říká – “rozžvanit”, tak jako všechno, potom se ukáže, že se tu sešlo sedm hudebníků, aby si za tichého rána zamuzicírovali, že se k tomu nachomýtl jakýsi malý psík, dotěrný posluchač, jehož se pokoušeli, bohužel marně, zapudit obzvlášť strašnou či vznešenou hudbou. Vyrušoval je otázkami, jako by dost nerušila už pouhá přítomnost cizince, měli snad přistoupit ještě i na tohle obtěžování a zhoršovat je ještě tím, že by odpovídali? A i když zákon káže odpovědět každému, je takový nepatrný, přivandrovalý pes vůbec za zmínku stojící “někdo”? A možná že mu ani nerozuměli, vyštěkával přece své otázky značně nesrozumitelně. Anebo mu možná rozuměli a s přemáháním mu odpověděli, jenže on, skrček nezvyklý hudbě, nerozeznal odpověď od hudby. A pokud jde o ty zadní nohy, možná že po nich chodili opravdu jen výjimečně, je to hřích, jistě! Ale oni byli sami, přátelé mezi přáteli, v důvěrném kroužku, tak trochu jako mezi vlastními čtyřmi stěnami, v jistém smyslu zcela o samotě, neboť přátelé přece nejsou žádná veřejnost, a kde není veřejnost, tam ji nevytvoří ani malý, zvědavý pouliční pes, tedy v tomto případě: není to tak, jako by se nic nebylo stalo? Docela to tak není, ale skoro, a rodiče by měli své děti méně nechat běhat po ulici a zato je víc učit mlčet a vážit si stáří.

Jsme-li tak daleko, pak je ten případ vyřízen. Ovšem co je vyřízeno pro velké, není ještě vyřízeno pro malé. Pobíhal jsem všude, vyprávěl a ptal se, žaloval a vyzvídal a kdekoho jsem chtěl vléci na místo, kde se to všechno událo, a kdekomu ukazovat, kde jsem stál já a kde bylo těch sedm a kde a jak tancovali a muzicírovali, a kdyby byl někdo se mnou šel, místo aby mě odstrčil a vysmál se mi, byl bych snad obětoval i svou neposkvrněnost a postavil se na zadní, jen abych všechno přesně znázornil. Nu, dítěti se má všechno za zlé, ale nakonec se mu také všechno odpustí. Jenže já jsem si zachoval tuto dětskou povahu a k tomu jsem se stal starým psem. Jako jsem tenkrát neustával nahlas probírat onen případ, jemuž dnes ovšem už nepřikládám zdaleka takovou váhu, rozebírat ho do všech podrobností, měřit ho na přítomných beze všech ohledů na společnost, v níž jsem byl, zaobíraje se ustavičně touto věcí, která mi byla stejně trapná jako všem ostatním, kterou jsem však – to byl ten rozdíl – právě proto chtěl zkoumáním sprovodit ze světa, aby se můj pohled zase konečně osvobodil pro obyčejný, klidný, šťastný každodenní život. Přesně tak jako tenkrát, i když s prostředky méně dětskými – příliš velký však ten rozdíl není – jsem pracoval i v následujících dobách a ani dnes si nepočínám jinak.

Oním koncertem to však začalo. Nenaříkám nad tím, působí tu má přirozená podstata, která, nebýt toho koncertu, by hledala jinou příležitost, jak se prosadit. Jenomže se to stalo tak brzy, toho jsem dříve občas litoval, připravilo mě to o značnou část mého dětství, blažený život mladého psa, který si leckdo dokáže prodloužit na celá léta, trval mi jen několik málo krátkých měsíců. Aťsi. Jsou důležitější věci než dětství. A možná že mi kstáru kyne více dětského štěstí, vyslouženého tvrdou životní prací, než by skutečné dítě mělo sílu unést; já pak ale tuto sílu budu mít.

Začal jsem tenkrát se svými výzkumy na nejjednodušších věcech, o materiál nebyla nouze, bohužel, spíše jeho nadbytek ve mně v pochmurných chvílích budil zoufalství. Začal jsem zkoumat, čím se psí plémě živí. To ovšem, když na to přijde, není přirozeně žádná jednoduchá otázka, zaměstnává nás od pradávna, je hlavním předmětem našeho uvažování, nespočetná jsou pozorování a pokusy a názory na tomto poli, celá věda se z toho stala, svou nesmírnou rozsáhlostí přesahuje nejen chápání jednoho jediného učence, ale všech učenců dohromady a neunese ji nikdo než psí plemeno jako celek, a i to jen s úpěním a ne v úplnosti, její staré, odedávna vlastněné bohatství poznatků se ustavičně oddroluje a s námahou doplňuje, vůbec už nemluvě o těžkostech a sotva splnitelných předpokladech mého bádání. To vše nebudiž vznášeno jako výtka proti mně, to všechno sám vím jako kterýkoli průměrný pes, ani mě nenapadá plést se do opravdové vědy, chovám k ní veškerou úctu, která jí náleží, avšak k tomu, abych ji rozmnožoval, mi chybějí vědomosti i píle i klid i – a to nikoli v poslední řadě, zejména v posledních letech – apetit. Polykám jídlo, avšak nestojí mi za to, abych o něm předem alespoň trochu zemědělsky uspořádaně zauvažoval. Vystačím v tomto ohledu s extraktem vší vědy, s prostým pravidlem, s nímž matky propouštějí maličké od svých prsů do života: “Jdi, a pomoč všechno, co jen můžeš.” A není v tom opravdu obsaženo skoro všechno? Co závažně podstatného k tomu přičinilo veškeré bádání, započaté našimi prapředky? Jednotlivosti, jednotlivosti – a jak nejisté je to vše: avšak toto pravidlo potrvá, dokud my psi budeme. Týká se naší hlavní obživy: pravda, máme ještě jiné pomocné prostředky, avšak v nejhorším případě a není-li rok obzvlášť špatný, můžeme z této hlavní obživy žít, tuto hlavní obživu nalezneme na zemi, země však potřebuje naši vodu, živí se jí, a jen za tuto cenu poskytuje nám naši stravu, jejíž vzklíčení ovšem, ani na to nezapomínejme, můžeme my urychlit jistými průpovídkami, zpěvy, pohyby. To je však podle mého také všecko; po této stránce nelze k této věci už nic podstatného dodat. V tom jsem také zajedno s nad prostou většinou psího plemene a všechny kacířské názory v tomto ohledu přísně odmítám. Skutečně mi nejde o nějaké zvláštnosti, nic si neosobuji, jsem šťastný, mohu-li být v souladu se svými soukmenovci, a v tomto případě tomu tak je. Mé vlastní podnikání se však ubírá jiným směrem. Na první pohled vidím, že půda, je-li podle pravidel vědy zavlažována a obdělávána, dává obživu, a to takové kvality, v takovém množství, takovým způsobem, na takových místech, v takovou chvíli, jak to rovněž žádají zákony zcela nebo částečně zjištěné vědou. Přijímám to, avšak má otázka zní: “Odkud bere půda tuto obživu?” Otázka, o které se všeobecně předstírá, že se jí nerozumí, a na niž se mi v nejlepším případě odpoví: “Nemáš-li dost co jíst, dáme ti ze svého.” Všimněme si této odpovědi. Tolik vím: nepatří k přednostem psího plemene, že bychom jídla, která jednou získáme, přinášeli k rozdělován í. Život je těžký, zem se nepředá, věda je bohatá na poznatky, avšak dost chudá na praktické výsledky; kdo má jídlo, nechá si je pro sebe; to není sobectví, nýbrž pravý opak, to je spíš zákon, to je jednomyslné rozhodnutí národa, které vyplynulo z překonání sobectví, neboť vlastníci jsou vždycky v menšině. A proto odpověď “Nemáš-li dost co jíst, dáme ti ze svého,” je běžné rčení, žert, poškádlení. Nezapomínám na to. Ale tím větší význam pro mne mělo, že když jsem se tehdy potloukal po světě se svými otázkami, nikdo si ze mne netropil posměch; sice. mi také nikdo nedal nic k jídlu – kde by to také měl hned vzít –, a jestliže náhodou zrovna něco zněl, v šílenství hladu zapomněl na všechny další ohledy, avšak ta nabídka byla myšlena vážně, a já pak tu a tam skutečně dostal nějakou maličkost, byl-li jsem dost rychlý, abych ji urval. Jak to, že se ke mně chovali tak zvláštně, šetřili mě, nadržovali mi? Protože jsem byl takový hubený, slabý pes, špatně živený a bez valného zájmu o potravu? Ale špatně živených psů běhá kolem spousta a i ta nejubožejší potrava se jim často vezme u nosu, když to jde, často ani ne tak z hltavosti jako většinou ze zásady. Nikoli, nadržovali mi zkrátka, nemohl jsem to ani doložit v detailech, měl jsem spíš takový určitý dojem. Bylo to tedy snad kvůli mým otázkám, působily ostatním potěšení, považovali je za obzvlášť chytré? Nikoli, nepůsobily žádné potěšení a připadaly všem hloupé. A přece to mohly být jen mé otázky, co ke mně obracelo pozornost. Vypadalo to, jako by ostatní raději udělali něco tak nehorázného jako zacpat mi hubu jídlem – ne že by to opravdu udělali, ale chtěli –, než aby snášeli mé otázky. Ale pak by bylo přece lepší zahnat mě pryč a zakázat si mé otázky. Nikoli, to zas nechtěli, nechtěli sice mé otázky poslouchat, ale právě kvůli těmto otázkám mě nechtěli odehnat. Jakkoli se mi vysmívali, jakkoli se mnou zacházeli jako s hloupým zvířátkem, jakkoli se mnou strkali sem a tam, byla to vlastně doba, kdy jsem se těšil největší vážnosti, nikdy později se nic podobného neopakovalo, měl jsem všude přistup, nic se mi neodmítlo, pod rouškou drsného zacházení se mi vlastně lichotilo. A to všechno tedy jen kvůli mým otázkám, mé netrpělivosti, mé zvídavosti. Chtěli mě tak uchlácholit, bez násilí, takřka láskyplně mě odvést z nepravé cesty, z cesty, jejíž falešnost přece jen nebyla natolik mimo všechnu pochybnost, aby dovolila použít násilí? Rovněž jistá úcta a strach jim bránily použít násilí. Již tenkrát jsem tušil cosi takového, dnes to vím bezpečně, daleko bezpečněji než ti, co si tenkrát tak počínali: je to tak, chtěli mě odlákat z mé cesty. Nepovedlo se to, dosáhlo se spíš opaku, má pozornost se zostřila. Dokonce jsem pochopil, že jsem to byl já, kdo chtěl lákat druhé, a že se mi to lákání do jisté míry skutečně dařilo. Teprve s pomocí psího plemene začal jsem rozumět svým otázkám. Když jsem se například tázal: Odkud bere půda tuto potravu – šlo mi přitom, jak by se snad zdálo, o půdu, šlo mi snad o starosti půdy? Ani v nejmenším, tohle mi bylo, jak jsem brzy seznal, naprosto lhostejné, já jsem se zajímal jedině o psy, vůbec o nic jiného. Neboť co je kromě psů? Koho se lze jinak dovolat v tom širém, prázdném světě? Veškeré vědění, úhrn všech otázek a všech odpovědí je obsažen v psech. Kdyby se jen toto vědění stalo účinným, kdyby se jen mohlo dostat na světlo světa, kdyby jen psi nevěděli tak nekonečně víc než přiznávají, než sami sobě přiznávají! I ten nejsdílnější pes je uzavřenější než ona místa, kde bývá nejlepší jídlo. Jeden se plíží kolem svého spolupsa, přímo běsní samou žádostí, bičuje se vlastním ocasem, ptá se, prosí, vyje, kouše a dosáhne – a dosáhne toho, čeho by dosáhl i bez nejmenší námahy: láskyplného naslouchání, přívětivých dotyků, uctivého očmuchávání, vroucích objetí, mé a tvé vytí se mísí v jedno, vše je tu, vytržení, zapomnění a nalezení, avšak to jediné, čeho jsme především chtěli dosáhnout svěřit se s věděním, to zůstává odepřeno. Na tuto prosbu, ať němou, či hlasitou, odpoví v nejlepším případě, když už jsme vábení vystupňovali na nejvyšší míru, jen otupělý výraz, kosý pohled, zastřené, kalné zraky. Není to o mnoho jiné než tenkrát, když jsem jako dítě volal na muzicírující psy a oni mlčeli.

Teď by někdo mohl říci: “Ty si stěžuješ na své spolupsy, na jejich mlčenlivost v rozhodujících věcech, tvrdíš, že vědí víc, než co přiznávají, víc, než co uplatňují v životě, a toto zamlčování, o jehož důvodech a tajemství ovšem rovněž mlčí, otravuje podle tebe život, činí ti ho nesnesitelným, takže bys ho vlastně měl změnit nebo opustit, dobrá, snad, ale ty sám jsi přece taky pes, taký máš své psí vědomosti, vyslov je tedy, ne pouze formou otázky, nýbrž jako odpověď. Vyslovíš-li je, kdo ti odolá? Veliký sbor psího plemene rázem vpadne, jako by jen na to čekal: Pak budeš mít pravdy, jasna, vyznání, co jen si budeš přát. Střecha tohoto nízkého života, o němž říkáš tolik nedobrého, se otevře a my všichni, pes vedle psa, vystoupíme do vyšší svobody. A kdyby se snad v tom posledním neuspělo, kdyby snad všechno bylo potom horší než doposud, kdyby celá pravda byla nesnesitelnější než poloviční, kdyby se potvrdilo, že mlčící jakožto zachovatelé života jsou v právu, kdyby se z tiché naděje, kterou ještě pořád máme, měla stát naprostá beznaděj – za pokus to slovo přece jen stojí, neboť ty přece nechceš žít tak, jak smíš žít. Nuže, proč tedy vyčítáš mlčenlivost druhým a sám mlčíš?” Snadná odpověď: Poněvadž jsem pes. V podstatných věcech stejně jako druzí pevně uzavřený, vzdorující vlastním otázkám, tvrdý ze strachu. Cožpak se, přesně vzato, aspoň od té doby, co jsem dospělý, tážu psího plemene proto, abych dostal odpověď? Chovám snad tak pošetilé naděje? Vidím základy našeho života, tuším jejich hloubku, vidím dělníky při stavbě, při jejich temném díle, a přitom že bych pořád ještě očekával, že se v odpověď na mé otázky tohle všechno skoncuje, zničí, opustí? Ne, tohle opravdu už neočekávám. Rozumím jim, jsem krev jejich krve, jejich ubohé, ustavičně mladé, ustavičně žádostivé krve. Avšak nejen krev máme společnou, nýbrž i vědění, a nejen vědění, nýbrž i klíč k němu. Nevlastním je bez druhých, nemohu je mít bez jejich pomoci. – Železné kosti, obsahující ten nejušlechtilejší morek, lze zmoci jen společným hryzáním všech psích zubů. To je ovšem pouze obraz a k tomu přehnaný; kdyby opravdu všechny zuby byly připraveny, pak by již nemusely hryzat, kost by se otevřela a morek by tu volně ležel na dosah i tomu nejslabšímu psíkovi. Zůstanu-li při tomto obrazu, pak mé úmysly, mé otázky, mé výzkumy směřují ovšem k něčemu obludnému. Chci si vynutit toto sjednocení všech psů, chci, aby se pod tlakem jejich odhodlání kost otevřela, načež je chci zase propustit do života, který se jim líbí, a potom sám, daleko a široko sám, vysát ten morek. Zní to obludně, je to skoro, jako bych se nechtěl živit jen morkem jedné kosti, nýbrž morkem veškerého psího plemene. Leč je to pouze obraz. Morek, o němž tu mluvím, není žádný pokrm, je to opak, je to jed.

Svými otázkami štvu už jen sebe sama, chci se rozpalovat mlčením, jež jediné mi kolem odpovídá. Jak dlouho budeš snášet to, že psí plémě, jak ti tvé výzkumy stále jasněji dokazují, mlčí a vždy bude mlčet? Jak dlouho to budeš snášet, tak zní nade všemi dílčími otázkami má vlastní životní otázka: klade se pouze mně a neobtěžuje nikoho druhého. Mohu na ni bohužel odpovědět snáze než na dílčí otázky: budu to podle všeho snášet až do svého přirozeného konce, neklidným otázkám stále více vzdoruje klid stáří. Zemřu pravděpodobně mlčky, obklopen mlčením, takřka pokojně, a očekávám to s klidem. Jako ze zlomyslnosti bylo nám psům dáno obdivuhodně silné srdce, plíce, jež nelze předčasně opotřebovat, my odoláme všem otázkám, dokonce i vlastním, bašta mlčení – to jsme my.

Stále častěji uvažuji poslední dobou o svém životě, hledám rozhodující chybu, která všechno zavinila a jíž jsem se snad dopustil, a nemohu ji nalézt. A přece jsem se jí musel dopustit, neboť kdybych se jí nebyl dopustil a přesto nedosáhl toho, oč jsem usiloval poctivou prací dlouhého života, bylo by dokázáno, že to, co jsem chtěl, bylo nemožné, a z toho by vyplývala naprostá beznaděj. Hleď, dílo tvého života! Nejprve bádání o otázce: Odkud bere půda pro nás potravu? Jako mladý pes, v jádře ovšem lačný života, odřekl jsem se všech požitků, všem zábavám jsem se obloukem vyhýbal, před všemi svody jsem schovával hlavu mezi nohy a oddával jsem se jen práci. Nebyla to žádná vědecká práce, ani co do učenosti, ani co do metody, ani co do záměru. Snad to byly chyby, ale rozhodující být nemohly. Málo jsem se učil, neboť jsem záhy opustil matku, brzy jsem uvykl samostatnosti, vedl svobodný život, a příliš časná samostatnost nesvědčí systematickému učení. Avšak mnoho jsem viděl, slyšel a s mnoha psy nejrozmanitějších druhů a povolání jsem mluvil, a to všechno jsem, myslím, nepochopil špatně, ani jsem špatně nespojoval jednotlivá pozorování, což poněkud nahradilo učenost, krom toho je samostatnost – byť pro učení nevýhodná – pro vlastní výzkumy jistou předností. V mém případě byla tím potřebnější, že jsem se nemohl řídit vlastními metodami vědy, totiž používat prací předchůdců a spojovat se se soudobými badateli. Byl jsem odkázán docela jen na sebe, začal jsem docela od začátku a s vědomím, v mládí blaživým, ke stáru však krajně tíživým, že náhodná poslední tečka, kterou udělám, bude muset být také definitivní. Byl jsem skutečně tak sám se svými výzkumy, nyní a odjakživa? Ano i ne. Je nemožné, že by se vždycky a i dnes někteří jednotliví psi tu a tam neocitali v mé situaci. Tak zlé to se mnou nemůže být. Ani o vlásek se nevymykám psí přirozenosti. Každý pes stejně jako já je puzen ptát se, a já stejně jako každý pes jsem puzen mlčet. Každý je puzen ptát se. Což bych jinak mohl dosáhnout svými otázkami byť i jen těch nejnepatrnějších otřesů, jež mi často bylo dopřáno s nadšením, ovšemže přehnaným, zahlédnout, a nebyl bych snad musel dosáhnout daleko víc, kdybych nebyl takový, jaký jsem? A mé puzení mlčet nepotřebuje bohužel zvláštního důkazu. Nejsem tedy v podstatě jiný než kdekterý pes; proto mě, přes všechny názorové rozdíly a rozpory, bude v podstatě každý uznávat, nejinak než já uznávám každého psa. Jen směs jednotlivých prvků je různá, což je z hlediska osobního velmi značný, z hlediska národního bezvýznamný rozdíl. A tu že by směs těchto vždy přítomných prvků v minulosti i přítomnosti nikdy nedopadla podobně jako u mne, ba – chceme-li mou směs nazvat nešťastnou – dokonce ještě mnohem nešťastněji? To by odporovalo vší ostatní zkušenosti. My psi vykonáváme ta nejpodivuhodnější povolání. Povolání, jimž by nikdo neuvěřil, kdyby o tom nebyly nejvěrohodnější zprávy. Zde si vždy nejraději vzpomenu na příklad vzdušných psů. Když jsem o nich uslyšel poprvé, smál jsem se, žádným způsobem jsem si to nechtěl dát namluvit. Jakže? Existuje prý pes toho nejmenšího druhu, ne o mnoho větší než má hlava, ani ve vysokém věku není větší, a tento pes, samosebou slaboučké, na pohled umělé, nezralé, přepečlivě nafrizírované stvořeníčko, neschopné jediného poctivého skoku, tento pes se prý, podle vyprávění, pohybuje povětšině vysoko ve vzduchu, přitom však nijak viditelně nepracuje, nýbrž odpočívá. Kdepak, namlouvat mi takové věci, to je až přílišné využívání naivity mladého psa, myslel jsem si, Ale krátce nato jsem slyšel vyprávět o jiném vzdušném psu z jiné strany. Domluvili se snad, aby si ze mne dělali blázny? Ale potom jsem spatřil muzicírující psy a od té doby jsem považoval za možné všecko, žádný předsudek neomezoval mou zvídavost, šel jsem za nejnesmyslnějšími pověstmi, sledoval jsem je, pokud jsem mohl, nejnesmyslnější se mi v tomto nesmyslném životě vyjevilo jako smysluplné a pro mé výzkumy obzvlášť plodné. Tak i vzdušní psi. Mnohé jsem se o nich dověděl, dodnes se mi sice nepodařilo některého spatřit, avšak o jejich skutečném bytí jsem už dávno. pevně přesvědčen a v mém názoru na svět zaujímají své důležité místo. Jako většinou, tak ani tady to ovšem není umění, co mě nutí k přemýšlení. Kdo by to popíral, je obdivuhodné, že tito psi se dokážou vznášet ve vzduchu, v údivu nad tím jsem zajedno s celým psím plemenem. Ale daleko obdivuhodnější je pro mne ta nesmyslnost, mlčenlivá nesmyslnost těchto existencí. Všeobecně není vůbec nijak zdůvodněna, vznášejí se ve vzduchu a hotovo, život jde dál svou cestou, tu a tam se mluví o umění a umělcích, to je vše. Ale proč, mé předobré psí plémě, proč jenom se ti psi vznášejí? Jaký smysl má jejich povolání? Proč z nich nelze dostat slovo vysvětlení? Proč se vznášejí tam nahoře, nechávají zakrnět své nohy, pýchu každého psa, jsou odtrženi od půdy živitelky, nesejí, a přece sklízejí, ba dokonce jsou údajně obzvlášť dobře živeni na útraty veškerého psovstva. Mohu si lichotit, že jsem svými otázkami uvedl tyto věci trochu do pohybu. Začnou se hledat důvody, slepovat něco jako důvody, začne se, a přes tento začátek se ovšem nikdo už dál nedostane. Ale aspoň něco. A neukáže se při tom sice pravda tak daleko se nikdy nedojde – ale přece jen aspoň něco z hluboké spletitosti lži. Pro všechny nesmyslné jevy našeho života a obzvláště pro ty nejnesmyslnější se totiž dají najít důvody. Ne dokonalé ovšem – to je ten ďábelský vtip – avšak na obranu proti trapným otázkám to stačí. Opět na příkladě vzdušných psů nejsou domýšliví, jak by se zprvu dalo myslet, mají spíš velice zapotřebí spolupsů, pochopíme to, pokusíme-li se vmyslet se do jejich situace. Musí se přece, nejde-li to otevřeně – což by porušilo povinnost mlčet – tedy nějakým jiným způsobem pokusit, aby dosáhli odpuštění za život, který vedou, nebo aspoň od něho odvedli pozornost, dali na něj zapomenout – dělají to, jak jsem slyšel vyprávět, s pomocí takřka nesnesitelné užvaněnosti. Ustavičně mají co vykládat, zčásti o svých filosofických úvahách, jimiž se mohou bez přestání zabývat, neboť tělesné námahy se zcela zřekli, zčásti o pozorováních, jež konají ze svého zvýšeného stanoviště. A ačkoli se nevyznamenávají zvláštní silou ducha, což je při takovém ničemném životě samozřejmé, a jejich filosofie je stejně bezcenná jako jejich pozorování a pro vědu takřka nic z toho není použitelné, jakož vůbec věda není odvislá od tak ubohých pomocných pramenů, přesto zeptáte-li se, k čemu vlastně jsou ti vzdušní psi, vždycky se vám dostane odpovědi, že poskytují značný přínos vědě. “To je pravda,” řeknete na to, “avšak jejich přínosy jsou bezcenné a trapné.” Další odpovědí je pokrčení ramen, odvedení řeči jinam, rozmrzelost nebo smích, a když se po chvilce znovu zeptáte, dozvíte se znovu, že poskytují vědě přínos, takže když se příště někdo zeptá vás a vy se dost neovládnete, odpovíte totéž. A snad je i dobré nebýt příliš tvrdošíjný a přizpůsobit se, ne snad uznávat, že existující vzdušní psi mají právo na život, což je nemožné, ale strpět je. Víc se však žádat nesmí, to by zacházelo příliš daleko a přece se žádá. Žádá se, aby byli trpěni stále noví vzdušní psi, kteří se vznesou do výšky. Není ani dost jasné, odkud přicházejí. Rozmnožují se snad? Cožpak k tomu vůbec ještě mají sílu, vždy nejsou o mnoho víc než pěkná srst, co se tu má rozmnožovat? I kdyby něco tak nepravděpodobného bylo možné, kdypak by se to dělo? Jsou přece pořád vidět o samotě, soběstační nahoře ve vzduchu, a když se jednou spustí dolů, aby běhali, pak jen na kratičkou chvilku, pár afektovaných kroků a vždycky jen v přísné samotě a údajných myšlenkách, z nichž se přes velkou námahu nedokážou vytrhnout, aspoň to tvrdí. Jestliže se však nerozmnožují, bylo by myslitelné, že se najdou psi, kteří by se dobrovolně vzdali života dole na zemi, dobrovolně se stali vzdušnými psy a za cenu pohodlí a jisté šikovnosti zvolili tento jalový život tam na těch poduškách? To není myslitelné, ani rozmnožování, ani dobrovolné připojení není myslitelné. Skutečnost však ukazuje, že se objevují stál: noví vzdušní psi; z toho vyplývá závěr, že byť se i překážky zdály našemu rozumu nepřekonatelné, jednou existující psí druh, třeba sebezvláštnější, nevymře, alespoň ne snadno, neboť v každém druhu je cosi, co se s úspěchem dovede ubránit.

Nemusím to, co platí pro tak scestný, nesmyslný, navenek prapodivný, života neschopný druh, předpokládat i pro sebe? Přitom nejsem navenek vůbec divný, obyčejný střední stav, který je aspoň v těchto krajích velmi častý, ničím zvlášť nevyniká, pro nic není zvlášť v opovržení, v mládí a zčásti ještě v mužném věku, dokud jsem na sebe dbal a míval hodně pohybu, býval jsem dokonce velmi hezký pes. Obzvlášť můj vzhled zepředu býval chválen, štíhlé nohy, krásné držení hlavy, ale i má šedoběložlntá, jen na konečcích chlupů se kadeřící srst byla velmi příjemná, to všecko není nic zvláštního, zvláštní je jen má povaha, avšak i ta – to je třeba stále připomínat – má své základy v obecné psí povaze. Jestliže dokonce ani vzdušný pes nezůstává sám, vždy znovu se tu a tam ve velkém psím světě najde další – a dokonce ustavičně z ničeho získávají nový dorost, pak i já se mohu oddávat naději, že nejsem ztracen. Zvláštní osud je ovšem údělem bytostí mého druhu, a život mi nikdy zjevně nepomůže, už proto ne, že ho sotva kdy poznám. Jsme ti, které mlčení tíží, kteří je chtějí prolomit takřka z nedostatku vzduchu, ostatní se v mlčení zřejmě cítí dobře, je to sice jen zdání, podobně jako u hudebních psů, kteří napohled klidně muzicírovali, ve skutečnosti byli však velmi vzrušeni, avšak toto zdání je silné, snažíme se přijít mu na kloub, ono se vysmívá každému útoku. Jak si pomáhají moji soudruzi? Jakým způsobem se oni pokoušejí přes to všechno žít? Je to asi různé. Já to zkoušel otázkami, pokud jsem byl mlád. Mohl bych se snad tedy držet těch, kteří se hodně ptají, a tu bych pak měl své soudruhy. Také jsem to nějakou dobu se sebezapřením zkoušel, se sebezapřením, neboť mně jde především o ty, kdo mají odpovídat; ti, kdo mně ustavičně překážejí otázkami, na něž většinou neznám odpověď, jsou mi protivní. A potom, kdo se neptá rád, dokud je mladý, jak mám v té spoustě otázek najít ty pravé? Jedna otázka zní jako druhá, záleží na úmyslu, ten je však skryt, často i tazateli. A vůbec, tázání je taková psí zvláštnost, jeden se ptá přes druhého, jako by se tak měla zmást stopa těch správných otázek. Nikoli, mezi mladými tazateli své soudruhy nenajdu, a mezi mlčenlivci, tedy mezi starými, k nimž teď sám patřím, také ne. Ale nač vůbec otázky, vždyť jsem s nimi ztroskotal, moji druhové jsou patrně mnohem chytřejší než já a mají zcela jiné znamenité prostředky k tomu, aby snášeli tento život, prostředky ovšem, které – jak dodávám z vlastní zkušenosti – jim snad v nejhorším pomohou, uklidní je, ukolébají, pozmění, avšak všeobecněvzato jsou stejně bezmocné jako moje, neboť ať se dívám jak dívám, úspěch nevidím. Obávám se, že podle všeho možného bych své soudruhy poznal, jen podle úspěchu ne. Kde jsou ale potom mí soudruzi? Ano, to je ta bída, to je právě ono. Kde jsou? Všude a nikde. Třeba je to můj soused, tři skoky ode mne, často na sebe voláváme, také ke mně zajde, já k němu ne. Je on mým soudruhem? Nevím, sice na něm nic podobného nepozoruji, ale možné to je. Možné to je, avšak nic není méně pravděpodobné. Je-li pryč, mohu jen tak pro zábavu s vynaložením vší fantazie u něho objevit leccos podezřele důvěrného, když pak ale stojí přede mnou, jsou mi všechny mé výmysly k smíchu. Starý pes, ještě o něco menší než já, étery' jsem sotva prostřední, hnědý, s krátkými chlupy, unaveně svěšenou hlavou, plouživým krokem, levou zadní nohu ke všemu trochu vláčí za sebou, po nějaké nemoci. Tak blízko jako s ním se už dávno s nikým nestýkám, jsem rád, že ho ještě jakžtakž snáším, a když se vzdaluje, křiknu za ním ještě přátelsky, ovšem že ne z lásky, nýbrž ze vzteku na sebe, protože kdybych šel za ním, stejně by mi zase připadal jen úplně odporný, jak se tak plouží se ztuhlou nohou a příliš nízkým zadkem. Někdy je mi, jako bych se chtěl sám sobě vysmívat, když ho v duchu nazývám svým druhem. Ani v našich rozmluvách neprozrazuje nic o nějakém soudružství, je sice moudrý a na naše zdejší poměry dost vzdělaný a já bych se od něho mohl mnohému naučit, avšak hledám snad moudrost a vzdělání? Obvykle se bavíme o místních otázkách a já, protože jsem se dík své samotě stal v tomto ohledu vnímavějším, žasnu, kolik ducha je i pro obyčejného psa, i v poměrně nijak nevýhodných poměrech zapotřebí, aby se protloukl životem a uchránil se největších běžných nebezpečí. Věda sice poskytuje pravidla; porozumět jim však aspoň vzdáleně a v nejhrubších rysech není vůbec lehké, a když už jim porozumíte, pak teprv nastane ta hlavní obtíž, totiž použít jich na místní poměry – tu sotva kdo pomůže, takřka každá hodina přináší nové úkoly a každé nové místečko na zemi má své zvláštní; nikdo o sobě nemůže tvrdit, že se někdo natrvalo zařídil a že jeho život do jisté míry plyne sám od sebe, ani já ne, a to se mé potřeby doslova den ze dne zmenšují. A. všechna tahle nekonečná námaha – k čemu to? Nakonec jen proto, abychom se pořád hloub a hloub zahrabávali do mlčení, z něhož nás už nikdy nikdo nedostane ven.

Často se velebí všeobecný pokrok psího plemene v průběhu časů a myslí se přitom asi hlavatě na pokrok vědy. Zajisté, věda kráčí kupředu, to je nezadržitelné, kráčí dokonce urychleně kupředu, stále větší rychlostí, ale co je na tom k velebení? Je to, jako kdybychom chtěli někoho velebit za to, že s přibývajícími léty stárne, a proto se stále rychleji blíží smrt. To je přirozený a navíc ještě ošklivý proces, na němž nevidím nic k velebení. Vidím pouze úpadek, přičemž si však nemyslím, že dřívější generace byly v podstatě lepší, byly jen mladší, to byla jejich velká přednost, jejich paměť nebyla ještě tak přetížena jako naše dnešní, bylo ještě snadnější přimět je k řeči, a i když se to nikomu nepodařilo, možnost byla větší, tato větší možnost je totiž to, co nás při poslouchání oněch starých, ovšem vlastně prostoduchých příběhů tak vzrušuje. Tu a tam zaslechneme slůvko náznaku a už už bychom vyskočili, kdybychom na sobě necítili tíhu staletí. Ne, i když mám mnoho výhrad proti své době, dřívější generace nebyly lepší než nynější, ba v jistém smyslu byly mnohem horší a slabší. Ani tehdy se ovšem zázraky neprocházely po ulicích, aby si je kdo chtěl nachytal, avšak psi nebyli – nenalézám jiné slovo – ještě tak psovští jako dnes, soudržnost psího plemene byla ještě volná, pravé slovo mohlo tehdy ještě zapůsobit, určovat stavbu, pozměnit ji, přizpůsobit každému přání, obrátit ji v její opak, a ono slovo bylo zde, nebo alespoň bylo blízko, bylo na jazyku, každý se je mohl dovědět; kam zmizelo dnes, dnes bychom mohli sáhnout až do svých útrob a nenalezli bychom je. Naše generace je snad ztracená, avšak je nevinnější než minulá. Váhavost své generace mohu pochopit, vždyť to již ani není váhavost, je to zapomenutí na sen sněný před tisíci nocemi, sen tisíckrát zapomenutý, kdo by se chtěl na nás hněvat právě pro to tisící zapomenutí? Avšak i váhavost našich praotců myslím chápu, my bychom pravděpodobně nejednali jinak, skoro bych řekl: blaze nám, že jsme to nebyli my, kdo na sebe musel vzít vinu, že smíme s takřka nevinným mlčením spěchat vstříc smrti ve světě, který zatemnili již jiní. Když se naši praotcové dostali na scestí, sotva pomysleli na nekonečné bloudění, oni ještě takřka viděli křižovatku, bylo snadné kdykoli se vrátit, a jestliže váhali s návratem, tedy jen proto, že se chtěli ještě krátce těšit z psího života, ještě to ani nebyl nějaký zvláštní psí život, a už jim připadal opojně krásný, jaký bude teprv později, třeba jen o chviličku později, a tak bloudili dál. Nevěděli to, co my při sledování dějinného průběhu můžeme tušit, že totiž duše se proměňuje dříve než život, a že ve chvíli, kdy je začal bavit psí život, již museli mít značně staropsí duši a dávno už nebyli tak blízko výchozímu bodu, jak se jim zdálo anebo jak jim chtěly namlouvat jejich oči tonoucí ve všech psích radovánkách. – Kdo může dnes ještě mluvit o mládí. Oni byli ti praví mladí psi, avšak jedinou jejich ctižádostí bylo bohužel stát se starými psy, něco, co se jim ovšem nemohlo nepodařit, jak dokazují všechny následující generace a naše, poslední, nejlépe.

O všech těchto věcech samozřejmě se svým sousedem nemluvím, ale často na ně musím myslet, když tak sedím proti němu, proti tomu typickému starému psovi, nebo když nořím čenich do jeho srsti, která již má nádech onoho pachu stažených kůží. Hovořit s ním o těchto věcech by bylo nesmyslné, stejně jako s každým druhým. Vím, jak by takový rozhovor vypadal. Tu a tam by něco nepatrného namítl, nakonec by souhlasil – souhlas je ta nejlepší zbraň – a věc by byla pohřbena, ale proč ji tedy vůbec obtěžovat ven z hrobu? A přes to všechno snad přece jen existuje nějaká hlubší shoda mezi mnou a sousedem, která přesahuje pouhá slova. Chtě nechtě musím na tom stále trvat, ačkoli pro to nemám žádné důkazy a podléhám přitom jen prostému klamu, právě proto, že je už dávno jediný, s kým se stýkám, a musím se ho tedy držet. “Jsi snad přece jen na svůj způsob mým soudruhem? A stydíš se, protože ti všechno selhalo? Pohleď, mně se vedlo stejně. Když jsem sám, pláču nad tím, pojď, ve dvou je to sladší,” takto někdy uvažuji a přitom se mu pevně dívám do očí. On neskloní pohled, ale ani se z něho nedá nic vyčíst, tupě na mne zírá a diví se, proč mlčím a proč jsem přerušil zábavu. Ale třeba je právě tento pohled jeho způsobem ptaní a já ho zklamávám, tak jako on zklamává mne. Za mlada, kdybych byl tehdy neměl jiné,, důležitější otázky a kdybych si byl bohatě nestačil sám, byl bych se ho snad hlasitě otázal, načež by se mi dostalo mdlého souhlasu, tedy méně než dnes, kdy mlčí. Avšak nemlčí všichni právě takhle? Co mi brání uvěřit, že mými druhy jsou všichni, že jsem neměl jen tu a tam nějakého spolubadatele, který se svými nepatrnými výsledky zapadl a je zapomenut a k němuž na žádný způsob nemohu proniknout skrze temnotu časů nebo tlačenici přítomné doby, nýbrž že daleko spíš mám odjakživa ve všech soudruhy, kteří se všichni svým způsobem snaží, všichni svým způsobem neúspěšně, všichni svým způsobem mlčky nebo lstivě brebentíce, jak už to s sebou nese beznadějné bádání. Pak jsem se ale vůbec nemusel odlišovat, mohl jsem klidně zůstat mezi ostatními, nemusel jsem se jako nevychované dítě tlačit ven skrze řady dospělých, kteří přece chtějí ven stejně jako já a u nichž mě mate jen jejich rozum, který jim říká, že nikdo se ven nedostane a všechno to tlačení je bláznovství.

Na těchto myšlenkách je ovšem patrný vliv mého souseda, vzbouzí ve mně zmatek, činí mě melancholickým; a přitom je sám veselý až dost, alespoň v jeho vlastním rajónu jsem ho slyšel pokřikovat a zpívat, až mi to vadilo. Bylo by dobře zříci se i tohoto posledního styku, neoddávat se mlhavým přeludům, jež nevyhnutelně plodí každý psí styk, ať si myslíme, že jsme sebezocelenější, a toho nepatrného času, který mi zbývá, využít výhradně pro své výzkumy. Až přijde příště, zalezu a budu dělat, jako že spím, a opakovat to tak dlouho, až už nepřijde.

Rovněž mi ve výzkumech vznikl nepořádek, polevuji, umdlévám, mechanicky se vleču tam, kde jsem dříve s nadšením běhával. Vzpomínám na doby, kdy jsem začal zkoumat otázku “Odkud bere půda pro nás potravu?” Ovšem že jsem tehdy žil mezi lidem, dral jsem se tam, kde byla největší tlačenice, chtěl jsem všechny učinit svědky své práce, ba toto svědectví mi bylo důležitější než má práce sama; očekával jsem ještě nějaké obecné působení, a to mě samozřejmě značně povzbuzovalo, s tím je teď pro mne osamělého konec. Tehdy však jsem byl tak silný, že jsem konal něco, co je neslýchané, co odporuje všem našim zásadám a nač si určitě každý tehdejší očitý svědek vzpomíná jako na něco hrozivého. Ve vědě, která jinak směřuje k bezmezné specializaci, jsem v jistém smyslu nalézal podivné zjednodušování. Učí, že především půda ze sebe vydává naši potravu, a když stanovila tento předpoklad, naznačuje metody, jimiž lze dosáhnout těchto pokrmů v nejlepší jakosti a v největším množství. Nuže, to je ovšem správné, že půda plodí naši potravu, o tom není pochyb, ale tak jednoduché, jak se to obyčejně říká (takže to vylučuje každé další zkoumání), to není. Vezměme jen ty nejprimitivnější případy, které se denně opakují. Kdybychom byli docela nečinní, jak já teď už skoro jsem, a kdybychom se po letmém zpracování půdy svinuli do klubíčka a čekali, co přijde, pak bychom ovšem – za předpokladu, že z toho vůbec něco pojde – nalezli na zemi potravu. Ale tak tomu přece zpravidla není. Kdo si zachoval vůči vědě jen trochu nepředpojatosti – a těch je ovšem málo, neboť okruhy, jež věda zabírá, jsou stále větší –, ten snadno pozná, i kdyby nepodnikal vůbec žádná zvláštní pozorování, že hlavní část naší potravy, která pak leží na zemi, přichází shora, my sami, podle toho, jak jsme obratní a chamtiví, toho přece dokonce většinu pochytáme, ještě než se to dotkne země. Tím ještě neříkám nic proti vědě, vždyť půda přirozeně plodí i tuto potravu. Jestliže jednu potravu táhne ze sebe a jinou přivolává z výšky, není v tom snad žádný podstatný rozdíl a věda, která zjistila, že v obou případech je nezbytné zpracovávat půdu, se snad takovým rozlišováním nepotřebuje zabývat, říká se přece: “Máš-li v tlamě žrádlo, pak jsi pro tentokrát vyřešil všecky otázky.”Jenže mně se zdá, že věda se přece jen alespoň zčásti, skrytou formou, těmito věcmi zabývá, neboť přece rozeznává dvě hlavní metody získávání potravy, totiž vlastní zpracovávání půdy a pak doplňkovou zušlechťující práci ve formě zaříkávání, tance a zpěvu. Shledávám v tom ne sice dokonalou, ale přece jen dosti zřetelnou podvojnost odpovídající mému rozlišování. Obdělávání půdy slouží podle mého názoru získávání obojí potravy, zaříkávání, tanec a zpěv se však týkají méně půdní potravy v užším smyslu, ale slouží především přivolávání potravy shora. Toto mé pojetí podporuje tradice. Tu jako by lid opravoval vědu, aniž o tom věděl a aniž si věda troufala bránit se tomu. Kdyby – jak tomu chce věda – měly ony ceremonie sloužit toliko půdě, třeba aby jí dodaly sil přitáhnout potravu shora, musely by se přece správně odbývat zcela jen při zemi, půdě by se muselo vše našeptávat, předtančovat, předcvičovat. Věda také pokud vím nežádá nic jiného. A nyní pozoruhodná věc: lid se všemi svými ceremoniemi obrací vzhůru. Není to prohřešek proti vědě, ona to nezakazuje, ponechává v tom rolníkovi svobodu, a jestliže rolník poslouchá její poučky, týkající se půdy, je spokojena, ovšem její způsob myšlení měl by podle mého názoru žádat víc. A já, který jsem nikdy nebyl zasvěcen hlouběji do vědy, si vůbec nedovedu představit, jak mohou vědci trpět, že náš lid s vášnivostí sobě vlastní vykřikuje svá zaklínadla do výšky, naše staré lidové zpěvy lká do vzdušného prostoru a skočné tance provádí tak, jako by se, zapomínaje na zemi, navždy chtěl vyšvihnout do výšin. Já jsem vyšel ze zdůraznění těchto rozporů, kdykoli se podle učení vědy blížila doba žně, omezil jsem se zcela jen na zemi, rozhrabával jsem ji v tanci, zkroutil jsem krk, jen abych byl půdě co možná nejblíž. Vyryl jsem si později jámu pro čenich a tak jsem zpíval a deklamoval, že jen půda to slyšela a jinak nikdo vedle mne a nade mnou.

Výsledky zkoumání byly nepatrné. Občas jsem jídlo nedostal a už už jsem jásal nad svým objevem, ale pak se jídlo přece jen dostavilo, tak jako by mé podivné počínání nejprve vzbudilo rozpaky, teď však byly seznány jeho přednosti a rádo se resignovalo na mé výkřiky a skoky. Často se jídlo dostavilo dokonce bohatší a dříve, ale potom zas třeba nepřišlo vůbec žádné. S pílí u mladých psů doposud nevídanou jsem si přesně zaznamenával své pokusy, tu a tam se mi už zdálo, že nacházím nějakou stopu, která se pak ale zase ztratila v neurčitu. Překážela mi přitom bezesporu i má nedostatečná vědecká průprava. Inde jsem měl záruku, že například nepřítomnost očekávaného jídla způsobil nikoli můj experiment, nýbrž nevědecké obdělání půdy, a bylo-li tomu tak, potom byly všechny mé závěry neudržitelné. Za určitých podmínek bych byl mohl dospět takřka k zcela přesnému experimentu, kdyby se mi totiž podařilo, zcela bez obdělání pudy, jednou pomocí ceremonie obrácené vzhůru dosáhnout seslání jídla, a pak pomocí ceremonie obrácené výhradně k půdě dosáhnout nepřítomnosti jídla. Zkoušel jsem i to, avšak bez valné víry a nikoli s dokonalými pokusnými podmínkami, neboť, podle mého nezvratného přesvědčení, je aspoň jakés takés obdělání půdy vždycky nutné, a kdyby i kacíři, kteří tomu nevěří, měli pravdu, stejně by se to nedalo dokázat, neboť postřik půdy se děje nutkavě a v jistých mezích je nevyhnutelný. Jiný, ovšem poněkud odtažitý experiment se mi zdařil lépe a vzbudil jistou pozornost. V souvislosti s běžným Lapáním potravy ze vzduchu jsem se rozhodl nechat sice potravu padat, avšak nechytat ji. K tomu účelu jsem pokaždé, když se potrava blížila, učinil malý výskok, který byl však vždy vypočítán tak, aby nestačil; potrava pak většinou stejně s tupou lhostejností dopadla na zem a já se na ni zuřivě vrhl, nejen se zuřivostí hladového, ale i se zuřivostí zklamaného. Avšak v ojedinělých případech se přece jen stalo něco jiného, vlastně něco zázračného, pokrm nespadl, nýbrž sledoval mě ve vzduchu, potrava následovala hladového. Nedělo se to dlouho, jen malý kousek, pak přece jen spadla nebo docela zmizela nebo – nejčastěji – má chamtivost předčasně ukončila experiment a já tu věc sežral. Nicméně, byl jsem tenkrát šťasten, v mém okolí to zašumělo, zneklidněti a zpozorněli, mí známí se stávali přístupnějšími mým otázkám, v jejich očích jsem zahlédl jakýsi pomoc hledající zásvit, třeba to byl i jen odlesk mého vlastního pohledu, nechtěl jsem nic jiného, byl jsem spokojen. Až jsem se pak ovšem dověděl – a ostatní se to dověděli se mnou –, že tento experiment je ve vědě už dávno popsán, zdařil se už daleko skvěleji než mně, dlouho již sice nemohl být proveden vzhledem k obtížím sebeovládání; jež vyžaduje, avšak vzhledem k údajné vědecké bezvýznamnosti už ani opakován být nemusí. Dokazuje prý jen něco, co se již vědělo, totiž že půda nepřitahuje shora potravu jen kolmo, nýbrž i šikmo, ba dokonce i ve spirálách. Tak jsem byl zase v koncích, ale odvahy jsem nepozbyl, na to jsem byl příliš mlád, naopak, byl jsem tím povzbuzen k největšímu snad výkonu svého života. Nevěřil jsem vědeckému znehodnocení svého experimentu, avšak tu nepomůže žádná víra, nýbrž jen důkaz, a k tomu jsem chtěl přikročit a tak postavit tento původně poněkud odtažitý experiment do plného světla, do samého středu bádání. Chtěl jsem dokázat, že uhnu-li před potravou, nepřitahuje ji k sobě šikmo půda, nýbrž jsem to já sám, kdo ji vábím za sebou. Tento experiment jsem ovšem nemohl dále rozvíjet, vidět před sebou žrádlo a přitom vědecky experimentovat, to se nedalo natrvalo vydržet. Chtěl jsem udělat něco jiného, chtěl jsem se, pokud to vydržím, úplně postít, ovšem vyhýbat se přitom každému pohledu na potravu, každému lákadlu. Když se takto všeho vzdám, zůstanu ležet se zavřenýma očima, ve dne v noci, nebudu se starat ani o sbírání, ani o lapání potravy a – což jsem si netroufal tvrdit, jen jsem v to tiše doufal – bez všech ostatních opatření krom nezbytného neracionálního postřiku půdy a tichého pronášení říkadel a písní (tanec jsem chtěl vynechat, abych se neoslaboval) potrava sama sestoupí a nestarajíc se o půdu zaklepe na můj chrup, aby byla vpuštěna, – když se toto stane, pak bude věda ne sice popřena, neboť ona má dost pružnosti pro výjimky a ojedinělé případy, ale co řekne lid, který naštěstí nemá tolik pružnosti? Neboť toto by přece nebyl žádný výjimečný případ toho druhu, jaký traduje historie, jako třeba že někdo v důsledku tělesné nemoci či trudnomyslnosti odmítne připravovat potravu, vyhledávat ji, přijímat, načež se psí plémě spojí k zaklínání a tak přiměje potravu, aby se odchýlila od své obvyklé cesty rovnou do tlamy nemocného. Já jsem naopak byl při plné síle a zdraví, můj apetit byl tak skvělý, že mi celé dny bránil myslet na cokoli jiného než na něj, podrobil jsem se půstu dobrovolně, ať tomu kdo věří nebo ne, sám jsem byl schopen postarat se o sestoupení potravy a také jsem to chtěl učinit, rovněž jsem nepotřeboval pomoc psího plemene a dokonce jsem si ji co nejrozhodněji zakázal.

Vyhledal jsem si vhodné místo v jednom odlehlém křoví, kde neuslyším žádné řeči o jídle, žádné mlaskání a louskání kostí, ještě jednou jsem se dosytosti nažral a pak jsem tam ulehl. Chtěl jsem strávit pokud možno všechen čas se zavřenýma očima; dokud se nedostaví jídlo, bude pro mne nepřetržitá noc, byť by to trvalo dny a týdny. Přitom jsem ovšem – a to bylo značné ztížení – směl jen veleni málo spát či lépe vůbec nespat, neboť jsem přece musel nejen zaklínáním přivolávat potravu, ale dávat ještě i pozor, abych snad příchod potravy nezaspal, na druhé straně zas byl spánek velice žádoucí, neboť ve spaní dokážu mnohem déle hladovět než v bdělém stavu. Z těchto důvodů jsem se rozhodl obezřetně rozdělit čas a hodně spát, vždy však jen velmi krátkou dobu. Dosáhl jsem toho tím, že jsem vždycky ve spaní položil hlavu na tenkou větvičku, která se brzy přelomila a tak mě probudila. Tak jsem ležel, spal nebo bděl, snil nebo si tiše pro sebe prozpěvoval. Zpočátku se nic nedělo, tam, odkud potrava přichází, se snad jaksi ještě nezpozorovalo, že jsem se tu vzepřel obvyklému chodu věcí, a tak zůstávalo vše v klidu. Trochu mě v mém namáhavém úsilí rušily obavy, že psi mě budou postrádat, brzy mě najdou a něco proti mně podniknou. Druhá obava se týkala toho, že z půdy, ačkoli byla podle vědy neúrodná, by mohla i při pouhém postřiku vzejít takzvaná nahodilá potrava, jejíž pach by mě svedl. Avšak prozatím se nic takového nedělo a já mohl hladovět dál. Nehledě k těmto obavám byl jsem zprvu klidný, jak jsem to u sebe dosud ještě nepozoroval. Ačkoli jsem tu vlastně pracoval na likvidaci vědy, naplňovala mě pohoda a takřka příslovečný klid vědeckého pracovníka. Ve svých fantaziích získal jsem již od vědy odpuštění, našel se v ní prostor i pro mé výzkumy, útěšně mi znělo v uších, že i kdyby se mé výzkumy setkaly s úspěchem, ba zejména tehdy, nejsem prý nikterak ztracen pro psí život, věda je mi prý přátelsky nakloněna, sama se ujme výkladu mých výsledků a tento slib znamená již splnění a já, který jsem se dosud ve svém nitru cítil vyvržen a jako vzteklý jsem se vrhal proti zdem svého národa, budu prý s velkými poctami přijat, obejme mě vytoužené teplo shromážděných psích těl, násilím vyzvednut budu se prý vznášet na ramenou svého lidu. Pozoruhodné účinkování prvního hladu. Můj výkon mi připadal tak veliký, že jsem se v tom tichém křoví samým dojetím a soucitem nad sebou samým rozplakal, což nebylo ovšem zcela srozumitelné, neboť očekával-li jsem zaslouženou odměnu, proč, potom pláču? Patrně blahem. Vždycky jen, když jsem se cítil dobře, což bývalo dost zřídka, jsem plakal. Brzy to ovšem pominulo. Krásné obrazy se zvolna rozplývaly, když hlad začal být vážnější, netrvalo dlouho, všechny fantazie a všechno dojetí rychle minuly a já jsem byl docela sám s palčivým hladem v útrobách: “Toto je hlad,” opakoval jsem si tehdy nesčíslněkrát, jako bych se chtěl přesvědčit, že hlad a já jsme pořád ještě dvojí a že bych ho mohl setřást jako dotěrného milence, ve skutečnosti jsme však byli nanejvýš bolestivá jednota, a jestliže jsem pro sebe prohlašoval “Toto je hlad,” pak to vlastně mluvil hlad a posmíval se mi. Zlá doba, zlá! Mráz mi běhá po zádech, když na ni pomyslím, ovšem nejen kvůli utrpení, jež jsem tehdy prožíval, nýbrž hlavně proto, že tohle nebyl konec, že jsem toto utrpení musel vychutnat ještě jednou, chtěl-li jsem něčeho dosáhnout, neboť dodnes ještě považuji hladovění za poslední a nejúčinnější prostředek svého výzkumu. Jedině hladovkou vede cesta, nejvyššího lze dosáhnout jedině nejvyšším výkonem, je-li dosažitelné, a tímto nejvyšším výkonem je pro nás dobrovolná hladovka. Jestliže tedy promýšlím ony doby – a přehrabuji se v nich k smrti rád –, pak promýšlím i doby, jež mi hrozí. Zdá se, že musí uplynout skoro celý jeden život, než se našinec z takového pokusu zotaví, mne dělí celý mužný věk od onoho hladovění, a ještě jsem se nezotavil. Jestliže příště zahájím hladovku, budu mít snad více odhodlání než předtím, dík větším zkušenostem a lepšímu pochopení pro nezbytnost pokusu, avšak sil mám méně, ještě od tehdejška, ochabuji už z pouhého očekávání známých hrůz. Nic nepomůže má zesláblá chuť k jídlu, ta leda trochu znehodnotí pokus a patrně mě ještě donutí hladovět déle, než bylo nutné tenkrát. Tyto i jiné předpoklady jsou mi myslím jasné, však tu byly v tomto dlouhém mezidobí i předběžné pokusy, nejednou jsem hladovění takřka nakousl, avšak k poslednímu jsem neměl dost sil, a naivní útočnost mládí je ovšem navždy ta tam. Zmizela již tehdy během hladovění. Všelijaké úvahy mě trápily. Jako hrozba mně připadali naši praotcové. I když si to netroufám říci veřejně, přičítám jim vinu na všem, to oni zavinili psí život, a tak jsem na jejich výhrůžky snadno mohl odpovědět protivýhrůžkami, avšak před jejich věděním se skláním, pocházelo z pramenů, které my už neznáme, proto také, jakkoli silnou cítím potřebu bojovat proti nim, nikdy bych přímo nepřekročil jejich zákony, vybíjím se jen mezerami v zákonech, pro něž mám zvláštní čich. Stran hladu se odvolávám na proslulý rozhovor, během něhož jeden z našich mudrců vyslovil úmysl zakázat hladovění, od čehož druhý zrazoval otázkou: “Kdopak bude kdy hladovět?”, první se dal přemluvit a zákaz zadržel. Tu však opět vyvstává otázka: “Není tedy hladovění přece jen zakázáno?” Velká většina komentátorů odpovídá záporně považuje hladovění za přípustné, drží se druhého mudrce a neobává se proto, že by mylné komentáře mohly mít zlé následky. Dobře jsem se o tom všem ujistil, než jsem započal hladovět. Teď však, když jsem se kroutil hlady, v jistém pomatení smyslů ustavičně hledal záchranu u svých zadních nohou a zoufale je lízal, hryzal, sál až nahoru k řiti, ukázal se mi všeobecný výklad onoho rozhovoru jako skrz naskrz falešný, proklínal jsem komentátorskou vědu, proklínal jsem sám sebe, že jsem se jí dal svést, vždyť rozhovor, jak musí i dítě poznat, obsahoval samozřejmě víc než jen jeden jediný zákaz hladovění, první mudrc chtěl hladovění zakázat, co nějaký mudrc chce, to se již také stalo, hladovění bylo tedy zakázáno, druhý mudrc mu nejen přisvědčil, nýbrž považoval hladovění dokonce za nemožné, uvalil tedy na první zákaz ještě druhý, totiž zákaz samé psí přirozenosti, první to uznal a výslovný zákaz zadržel, to znamená přikázal psům po objasnění toho všeho, aby si věc rozvážili a sami si hladovění zakázali. Tedy trojnásobný zákaz místo obvyklého jednoho, a já ho porušil. Nuže kdybych mohl aspoň teď opožděně poslechnout a přestat hladovět, avšak skrze mou bolest pronikalo vábení hladovět dál a já je následoval žádostivě jako neznámého psa. Nemohl jsem přestat, snad jsem byl už i příliš slabý, abych vstal a zachránil se v obydlených krajích. Převaloval jsem se ze strany na stranu na jehličí, spát jsem už nemohl, odevšad jsem slyšel hluk, svět, během mého dosavadního života spící, jako by procitl mým hladověním, zmocnila se mne představa, že už nikdy nebudu moci žrát, neboť tím bych musel ten rozpoutaný hlučící svět opět umlčet a na to nebudu stačit, ten veliký hluk jsem ovšem slyšel ze svého břicha, často jsem k němu přikládal ucho a tu mé oči jistě vyhlížely zděšeně, neboť se mi ani nechtělo uvěřit tomu, co jsem slyšel. A protože už bylo příliš zle, zdálo se, že se závrať zmocňuje i mé přirozenosti, činila nesmyslné pokusy o záchranu, začal jsem cítit pokrmy, vybrané pokrmy, jaké jsem už dávno nejedl, druhy svého dětství; ba i vůni prsů své matky jsem ucítil; zapomněl jsem na své odhodlání, že chci bojovat proti pachům, anebo správněji, nezapomněl jsem na ně; s tímto odhodláním, jako by k tomu patřilo nějaké odhodlání, jsem se plazil sem a tam, pokaždé jen pár kroků, a čenichal jsem, jako bych chtěl pokrmu dosáhnout jen proto, abych se před ním uchránil. Nezklamalo mě, že jsem nic nenašel, ty pokrmy byly zde, jen byly pokaždé o pár kroků dál, příliš daleko, nohy se mi předčasně podlomily. Zároveň jsem ovšem věděl, že tu nebylo vůbec nic, že jsem vykonával ty drobné pohyby jen ze strachu před konečným zhroucením na místě, z něhož se už nedostanu. Poslední naděje mizely, poslední svody, bídně tu zajdu, k čemu jsou všechny mé výzkumy, dětinské pokusy z dětinsky šťastných dob, tady a teď jde do tuhého, tady by mohlo zkoumání prokázat svou cenu, kde však je? Byl tu jen pes bezmocně čmuchající do prázdna, který sice ještě v křečovitém spěchu bezděčně a bez ustání postřikoval půdu, avšak ze své paměti zanesené změtí zaříkadel nedokázal už vymáčknout ani to nejmenší, ani ten veršík, s nímž novorozeňata zalézají pod matku. Bylo mi, jako bych tu nebyl od svých bratří oddělen jen krátkým během, ale jako bych byl od všech nekonečně daleko, a jako bych vlastně vůbec neumíral hladem, nýbrž opuštěností. Bylo přece patrné, že se o mne nikdo nestará, nikdo pod zemí, nikdo na zemi, nikdo ve výšce, hynu na jejich lhostejnost,. jejich lhostejnost pravila: zemře, – a tak se i stane. A nesouhlasil jsem snad? Neřekl jsem sám totéž? Nechtěl jsem tuto opuštěnost? Jistě, psové, avšak ne proto, abych tu takto skončil, nýbrž abych dospěl k pravdě z tohoto světa lži, kde se nenajde nikdo, od koho by bylo možno zvědět pravdu, ani ode mne ne, rodilého občana lži. Možná že pravda není tak daleko a já tedy nejsem tak opuštěn, jak si myslím, neopustili mě druzí, já sám jsem sebe opustil, selhal jsem a umírám.

Avšak neumírá se tak rychle, jak si nervózní pes myslí. Upadl jsem jen do mdlob, a když jsem procitl a zvedl oči, stál přede mnou nějaký cizí pes. Necítil jsem žádný hlad, byl jsem velmi silný, klouby byly pružné, jak se mi zdálo, i když jsem se nepokusil vyzkoušet je a vstát. Celkem vzato neviděl jsem víc než předtím, pěkný, avšak nijak zvlášť neobyčejný pes stál přede mnou, nic jiného, a přece se mi zdálo, že na něm vidím víc než jindy. Pod sebou jsem měl krev, v prvním okamžiku jsem si myslel, že je to pokrm, hned jsem však zpozoroval, že je to krev, kterou jsem vyzvracel. Odvrátil jsem se od toho k cizímu psu. Byl hubený, vysokých nohou, hnědý, místy s bílými skvrnami a měl krásný, silný, zkoumavý pohled. “Co tu děláš?” řekl. “Musíš pryč odtud.” “Nemohu teď odejít,” řekl jsem bez dalšího vysvětlení, jak bych mu mohl všechno vysvětlit, také se zdálo, že má naspěch. “Prosím tě, odejdi pryč,” řekl a neklidně zvedal jednu nohu za druhou. “lvech mě,” řekl jsem, “jdi a nestarej se o mne, ostatní se o mne také nestarají.” “Prosím tě kvůli tobě,” řekl. “Pros si mě, z jakého důvodu chceš,” řekl jsem. “Nemohu jít, ani kdybych chtěl.” “O to není,” řekl s úsměvem. “Můžeš jít. Právě proto, že se zdáš slabý, prosím tě, abys teď

pomalu odešel, budeš-li váhat, budeš později muset utíkat.” “To je moje starost,” řekl jsem. “I moje,” řekl, smutný nad mou tvrdohlavostí, a chtěl mě teď už zjevně prozatím nechat tady, ale využít příležitosti a milostně se ke mně přitřít. Jindy bych si to byl od takového krasavce s radostí nechal líbit, ale tenkrát – nechápal jsem to – mě z toho jala hrůza. “Pryč!” zařval jsem, tím hlasitěji, že jsem se jinak ani bránit nemohl. “Vždyť já tě nechám být,” řekl a pomalu ustupoval. “Jsi ohromný. Cožpak se ti nelíbím?” “Budeš se mi líbit, když odejdeš a necháš mě na pokoji,” řekl jsem, avšak sám sebou jsem si nebyl tak jist, jak jsem jemu chtěl namluvit. Něco jsem na něm viděl nebo slyšel svými hladem zostřenými smysly, bylo to teprve v začátcích, rostlo to, blížilo se to a mně už bylo jasné: tento pes má ovšem moc zahnat tě pryč, i když si teď ještě ani nedovedeš představit, jak se vůbec kdy budeš moci zvednout. On na mou hrubou odpověď jen jemně potřásl hlavou a já na něho hleděl s čím dál větší dychtivostí. “Kdo jsi?” zeptal jsem se. “Jsem lovec,” řekl. “A proč mě tu nechceš nechat?” zeptal jsem se. “Vadíš mi,” řekl, “nemohu lovit, když jsi tady.” “Zkus to,” řekl jsem, “snad přece jen budeš moci lovit.” “Ne,” řekl, “lituji, ale musíš pryč.” “Zanech dnes lovení!” prosil jsem. “Ne,” řekl, “musím lovit.” “Já musím pryč, ty musíš lovit,” řekl jsem, “pořád samé muset. Chápeš, proč musíme?” “Ne,” řekl, “na tom ale také není nic k chápání, to jsou samozřejmé, přirozené věci.” “Ale nejsou,” řekl jsem, “vždyť ty lituješ, že mě musíš zahnat, a přesto to činíš.” “Tak to je,” řekl. “Tak to je,” opakoval jsem zlostně, “to není žádná odpověď. Co by bylo pro tebe snadnější, zříci se lovu, nebo toho, abys mě zahnal pryč?” “Zříci se lovu,” řekl bez váhání. “Tak vida,” řekl jsem, “přece je v tom rozpor.” “Jakýpak rozpor?” řekl, “ty milý, malý pejsku, cožpak opravdu nechápeš, že já musím? Cožpak nechápeš samozřejmé?” Už jsem neodpověděl, neboť jsem zpozoroval – a přitom do mne vjel nový život, život, jaký dodává hrůza –, zpozoroval jsem podle nezachytitelných jednotlivostí, které by mimo mne asi nikdo nemohl zpozorovat, že ten pes v hloubi své hrudi nasadil ke zpěvu. “Ty budeš zpívat,” řekl jsem. “Ano,” pravil vážně, “budu zpívat, brzy, ale teď ještě ne.” “Už začínáš,” řekl jsem. “Ne,” řekl, “ještě ne. Avšak připrav se.” “Slyším to už, ačkoli to popíráš,” řekl jsem rozechvěle. On mlčel. A mně se tehdy zdálo, že poznávám něco, co doposud žádný pes přede mnou nepoznal, alespoň tradice se o tom ani sebeméně nezmiňuje, a já jsem v nekonečné úzkosti a studu rychle ponořil tvář do krvavé louže před sebou. Zdálo se mi totiž, že poznávám, že ten pes již zpívá, aniž o tom ještě ví, ba více, že melodie od něho odpoutaná se podle vlastního zákona vznáší do prostoru a nese se pryč od něho, jako by on k ní nepatřil, ke mně, jen ke mně míříc. Dnes ovšem všechny poznatky tohoto druhu popírám a připisuji je své tehdejší předrážděnosti, avšak i když to byl blud, byla v něm jistá velkolepost, je to ta jediná, třeba zdánlivá skutečnost, kterou jsem z doby hladu zachránil pro tento svět, a ukazuje přinejmenším, kam až při naprostém bytí mimo sebe můžeme dospět. A já jsem byl opravdu naprosto bez sebe. Za normálních okolností bych byl těžce nemocen, neschopen pohybu, avšak melodii, kterou, jak se zdálo, pes brzy převzal za svou, jsem nemohl odolat. Byla stále mocnější: její růst snad neměl hranic a už teď mi skoro trhala sluch. Nejhorší však bylo, že se zdálo, jako by tu byl jen kvůli mně – ten hlas, před jehož vznešeností les umlkl – jen kvůli mně; kdo jsem byl, že jsem se stále ještě odvažoval zůstávat zde a roztahovat se před ním v své špíně a krvi? Zvedl jsem se roztřeseně, podíval jsem se dolů na sebe; něco takového přece nemůže běhat, ale již jsem se, hnán tou melodií, rozletěl nejnádhernějšími skoky. Svým přátelům jsem nevyprávěl nic, hned po návratu byl bych patrně vypověděl všecko, ale to jsem byl příliš sláb, později se mi to už zdálo nesdělitelné. Náznaky, jež jsem nedokázal potlačit, se beze stopy ztratily v rozhovorech. Tělesně jsem se ostatně zotavil v několika málo hodinách, následky duchovní nesu podnes.

Své výzkumy jsem však rozšířil na psí hudbu. Věda ani zde jistě nezahálela, věda o hudbě, jsem-li dobře zpraven, je snad ještě obsáhlejší než věda o potravě, rozhodně pak má pevnější základy. Vysvětluje se to tím, že na tomto poli lze pracovat s menší vášnivostí než na onom a že se zde jedná spíše o pouhá pozorování a systematizaci, kdežto tam především o praktické důsledky. S tím souvisí, že respekt k hudební vědě je větší než respekt k vědě o potravě, že první však nikdy nemohla proniknout do lidu tak hluboko jako druhá. I můj vztah k hudební vědě byl cizejší než ke kterékoli jiné, dokud jsem neuslyšel ten hlas v lese. Sice již zážitek s hudebními psy mně na ni kdysi poukázal, avšak tehdy jsem byl ještě příliš mladý. Není také snadné třeba i jen se přiblížit této vědě, je považována za zvlášť obtížnou a před masou se vznešeně uzavírá. Rovněž tenkrát u oněch psů byla hudba nejdřív sice tím nejnápadnějším, avšak důležitější než hudba mi připadala jejich mlčenlivá psí podstata, pro jejich strašlivou hudbu jsem snad nenalézal vůbec žádnou obdobu kdekoli jinde, spíše jsem ji mohl zanedbat, s jejich podstatou jsem se však od té doby setkával u všech psů kdekoli. Chtěl-li jsem proniknout do psí podstaty, zdálo se mi, že výzkumy potravy jsou nejvhodnější a že vedou k cíli bez oklik. Snad jsem se v tom mýlil. Hraniční území obou věd přitahovalo ovšem už tehdy mou podezřívavost. Je to učení o zpěvu přivolávajícím shůry potravu. Opět je tu pro mne velkou překážkou, že jsem ani do hudební vědy vážně nepronikl a že se v tomto ohledu nemohu počítat ani k polovzdělancům, jimiž věda vždy obzvlášť pohrdala. Toto musím mít stále na paměti. Před učencem bych i v té nejlehčí vědecké zkoušce velmi špatně obstál, mám pro to bohužel důkazy. Příčinou toho je, nehledě k zmíněným životním okolnostem, především má vědecká nezpůsobilost, nepatrné myšlenkové schopnosti, špatná paměť a především neschopnost mít neustále před očima vědecký cíl. To vše si otevřeně přiznávám, dokonce s jakousi radostí. Neboť se mi zdá, že hlubší příčinou mé vědecké nezpůsobilosti je jakýsi instinkt a po pravdě řečeno ne zrovna špatný instinkt. Kdybych se chtěl chvástat, mohl bych říci, že právě tento instinkt zničil mé vědecké schopnosti, neboť přece jen by bylo přinejmenším velice podivné, že bych právě já – ač v obyčejných všedních záležitostech života, jež jistě nejsou příliš jednoduché, prokazuji ucházející rozum a především velmi dobře chápu ne-li vědu, tedy vědce, což lze ověřit na mých rezultátech, že bych tedy právě já měl být předem neschopný pozvednout tlapku byť i jen na první stupeň vědy. Byl to tento instinkt, který mi možná právě v zájmu vědy, avšak jiné vědy, než jaká se dnes pěstuje, v zájmu té nejzazší vědy, vnukl větší úctu k svobodě než k všemu ostatnímu. Svoboda! Ovšem, svoboda, jaká je možná dnes, je živořící bylina. Avšak nicméně svoboda, nicméně jakýsi majetek.