„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Sezóna 2002-2003

Divadlo Antonína Dvořáka: Hrdý Budžes

Divadlo Antonína Dvořáka: Hrdý Budžes

Dnes je to již více než deset let, co Příbramské Divadlo Antonína Dvořáka poprvé uvedlo suverénně nejúspěšnější inscenaci své šedesátileté historie a to literární adaptaci románu Ireny Dousková Hrdý Budžes a to s Bárou Hrzánovou v hlavní roli osmileté Helenky Součkové, v jejíž dětské interpretací si zapomnětlivý český divák, dnes již dvacet čtyři let poté připomene, že „Rusáci a komunisti jsou svině, akorát se to nesmí říkat“.
05. Leden 2009
Play Strindberg

Play Strindberg

Slavné, ba snad nejslavnější drama Augusta Strindberga Tanec smrti z roku 1901, jež do značné míry ovlivnilo celé divadlo 20. století, dnes zrovna nepatří, snad pro velké nároky jak na herce tak diváky, k těm nejhranějším. Poměrně velké obliby však u nás nalezla její „lidovější“ variace z pera Friedricha Dürrenmatta z roku 1968, Play Strindberg. A zatímco sám Dürrenmatt zjednodušil psychologické dusno původní Strindberovy na hry na roveň frašky, dílo zkázy zcela dokonalo nastudování Divadla Ungelt s hereckým obsazením Chantal Poullain, Jiřím Lábusem a Miroslavem Etzlerem a režií Hany Burešové tak, že Play Strindberg s komikou založenou na kombinaci civilních výstupů, osobních antipatiích postav hraných Chantal Poullain a Jiřím Lábusem, potažmo snad divácky nejvděčnější chybné výslovnosti Poullain, lze v lepším případě nazvat jako produkt bohapusté nudy.
28. Květen 2008
Máte padáka! Najděte si práci.
Top Dogs
Životní zlom se ztrátou iluzí, ale i vlastní hodnoty, potažmo smyslu života, jež pro mnohé znamená vyhazov ze zaměstnání, roste ruku v ruce s „významností“ a „prestižností“ ztracené pozice na pomyslném žebříčku společenského klovacího řádu. A o tom, jak se s touto životní deziluzí o své nenahraditelnosti a nepostradatelnosti vyrovnává societa těch nejvyšších top manažerů, se nám pokouší přiblížit drama švýcarského dramatika Urse Widmera, Top Dogs, jež skvělým způsobem zinscenovalo experimentální brněnské HaDivadlo pod režijní taktovkou Jiřího Pokorného tak, že představení bylo mimo jiné oceněno i na pražském festivalu německého jazyka Max 2003 a cenou za nejlepší režii na mezinárodním festivalu alternativních divadel Tempus Art v témže roce.
21. Květen 2008
Tři sestry v HaDivadle

Tři sestry v HaDivadle

Ačkoliv HaDivadlo svůj repertoár avizuje jako experimentální či postmoderní, Čechovovy Tři sestry do něj zcela jistě nezapadají. A ani zpracování hry nenavozuje dojem jakékoliv experimentálnosti, ba naopak. Hře v podání HaDivadla chybí jakýkoliv nápad, natož pak experiment. Herecké výkony jsou mdlé, sestry vypadají jako by už dávno překročily třicítku, chybí jim entuziasmus a radost z mládí. Z ostatních herců podává slušný výkon pouze Tomáš Matonoha jako Alexandr Veršinin, ale jediný opravdový dojem ze silného prožitku po sobě paradoxně zanechává Josef Polášek, který dává učiteli Kulyginovi ironický a až groteskní podtext. - Ostatně se zdá, že cynismus, ironie a grotesknost měla být původně hlavní náplní hry, tak jak si ji Sergej Fedotov představoval, ale od premiéry již uběhly téměř čtyři roky, za které se značně pozměnil herecký soubor, a hra tím značně utrpěla. Zvláště Andrej Prorozov hraný Jakubem Žáčkem působí poněkud nevýrazně a bez hlubšího pochopení. Ne nadarmo v této roli exceloval Pavel Liška, který je v podobných charakterových postavách prosťáčků vynikající.
30. Duben 2008
Námět? Vasilij Šuškin. Hudba? Vladimír Vysockij. Vášnivý čtenář si jistě řekne, že se jedná o příliš těžký kalibr, aby se dal ukočírovat, ale vezme-li jej do rukou mistr divadelního řemesla, musí vzniknout dramatické dílo nevšední kvality. A Rodion Jurjevič Ovčinikov je opravdovou těžkou váhou mezi divadelními režiséry tak, že jeho dramatizace čtyř Šuškinových povídek s prology a intermezzy Vysockého navíc provedené s excelentími hereckými výkony a sugestivní scénickou výpravou, dávají diváku nahlédnout na samou podstatu ruské duše, která se před divákem beze studu otevírá dokořán. Jistě její podoby se mění s povahou a vnitřní sílou osobnosti a nabírá všech možných lidských podob a vlastností, které jsou však všechny spojeny v nerozlučný celek člověka, který, ať už dobrý či špatný, jedná impulsivně, srdcem, ztrácí v návalech citů rozum i reflex sebezáchovy. Prototypem Šuškinova hrdiny je vesnický člověk s každodenními starostmi, ale s vlastní tváří, která kontrastuje s maskami lidí, kteří odešli za vidinou štěstí do města, kde se stali dalšími příslušníky anonymního reje masek, které když jednoho dne zmizí, pro zbytek jako by ani nikdy neexistovaly.