V noci jsem snil, že jsem motýlem

Dvojice vůdčích tvůrčích osobností Divadla U stolu František Derfler a Ladislav Lakomý se pod názvem Láhev je prázdná, zůstalo jen trošínku na dně pokusili o nastudování rané jednoaktovky Antona Pavloviče Čechova z roku 1887 Labutí píseň.

Mistrovské psychologické drama Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy je proslulé zejména díky stejnojmenné filmové adaptaci v režii Juraje Herze s vynikajícím Petrem Čepkem v hlavní roli. Ovšem s tím dovětkem, že tento film je z hlediska kvalit původního Havlíčkova díla spíše danajským darem, protože i díky obsazení Ivy Janžurové se původní mistrovsky podaný psychologický román zvrhl ke komediální frašce.

Dramatické dílo Arnošta Goldflama lze na prvním místě uvodit jako „české“ a to v tom dobrém tak v tom i mírně pejorativním smyslu. - Goldflam své Čechy zná a proto se se svým humorem, který se trefuje do každodenní lidské podstaty bez úletů k nadčasovým ideálům, trefuje do černého. Svým svébytným způsobem tak odhaluje českého človíčka v jeho plné nahotě. Nicméně tento humor a dramatický žánr z jehož vymezených hranic Goldflam nijak nevybočuje, má svá silná omezení, kdy v prvé řadě velmi rychle vyčerpává své minimum možností tak, že shlédnout dvě Goldflamovy hry, či dvě hry pod jeho režijním dohledem, v jedné sezóně je počin na hranici sebevražedné nudy.

Představovat Petra Zelenku jako filmového režiséra a scénáristu je asi stejným nošením dříví do lesa jako by bylo širší rozebírání jeho vynikajících kvalit. Ostatně dosavadní čtveřice sošek Českých lvů napoví mnohé. Avšak již podstatně méně je Zelenka znám v pozici dramatika a divadelního režiséra, kdy ale ocenění prestižní Cenou Alfréda Radoka za hru Příběhy obyčejného šílenství z roku 2001 minimálně hovoří o Zelenkově univerzálním talentu, ne-li géniu.

Ač právě drama stojí v díle Karla Čapka za jeho celosvětově neutuchajícím věhlasem, kdy hry typu R.U.R. (1920) anebo právě Věc Makropulos (1922) svého času vyvolaly celosvětovou senzaci, nepatří dnes Karel Čapek mezi nijak často uváděné autory, ba, Věc Makropulos je dnes širšímu publiku více známa jako libreto ke stejnojmenné opeře Leoše Janáčka z roku 1926. Nastudování původní Čapkovy Věci Makropulos brněnským HaDivadlem tak patří mezi zajímavá zpestření divadelní sezóny.

Do Reduty, jakožto nově otevřené divadelní scény Národního divadla v Brně, se vkládaly mnohé naděje těch diváků, jež stávající repertoár ať již činoherní scény Mahenova divadla, ale i tanečně-hudební scény divadla Janáčkova, považují za zcela neuspokojivý tak, že Reduta měla dle očekávání přinést, ne-li moderní divadlo, tak alespoň závan čerstvého větru.

S tímto odkazem na dialektiku Hérakleita z Efesu se Vladimír Morávek jakožto divadelní principál divadla Husa na provázku a iniciátor jejího znovuzrození do šlépějí nejslavnější Provázkovské éry 70. a 80. let, sám chopil režijního žezla představení s přídechem legendárnosti - Balady pro banditu.

Nového uměleckého šéfa divadla Husa na provázku, Vladimíra Morávka, lze po roce jeho ustanovení do této funkce zhodnotit jen velmi nejednoznačně - na jedné straně je v divadle cítit snaha navázat na provázkovskou tradici z jeho nejslavnější éry v 70. a 80 letech, na straně druhé Morávek v této sezóně osobně nastudoval a zrežíroval představení typu Balada pro banditu či Bratři Karamazovi: Vzkříšení, ze kterých se nelze zbavit dojmu, že se Morávek rozhodl konkurovat repertoáru brněnského Městského divadla.

Chtělo by se ptát, kam kráčí současná koncepce brněnské Husy na provázku? - Po nemastném neslaném oživení třicet let staré Balady pro banditu, recyklaci Bratrů Karamazových z půli 80. let se veškeré zbylé naděje upnuly na variaci na jeden a půl století starého Revizora Nikolaje Vasiljeviče Gogola. V předpremiérových plakátech Husa sice slibovala vtipnou parafrázi poměrů současné brněnské radnice, nicméně přec jen je provoz divadla z významné části hrazen z městského rozpočtu a krom potrefené husy brněnského zastupitele Petra Paulczyňského, jež se poznal v podtitulu představení „Bobčinskij, Dobčinskij a Paulčinskij“, zůstal Revizor stát tak někde napůl - náznak geniality původního Gogola v něm lze dohledat jen s oběma zavřenýma očima a slibovaný současný podtext deklarovaný „užitím odposlechů českých politiků“ zůstal daleko za vtipem Petra Čtvrtníčka a Jiřího Lábuse v jejich autorském představení Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?.

Ač má ze sebou brněnské HaDivadlo více než třicetiletou historii, ty skutečné dějiny se začaly psát až počátkem let 90. ve spojitosti se jmény Arnošta Goldflama a J. A. Pitínského, potažmo v jejich druhé polovině s hereckými ikonami Pavla Lišky, Tomáše Matonohy a Marka Daniela, kteří HaDivadlo povznesli na kultovní záležitost. V posledních letech však divadlo tak trochu hledá samo sebe i prostor, ve kterém by se mělo pohybovat.