V noci jsem snil, že jsem motýlem

Gazdina roba Gabriely Preissové, jež byla poprvé inscenovaná v roce 1889 na scéně Národním divadle, je textem stále natolik živým, že v sezóně českých divadel takřka nemine rok, aby hra nebyla znovu a znovu nastudovávána ve stále nových a nových dramatických interpretacích. Za všechny příklady jmenuji tu z poslední doby asi vůbec nejvydařenější v podání divadla Na zábradlí v režii Jiřího Pokorného.

Spojit do jednoho neoddělitelného, vzájemně se prolínajícího a překrývajícího celku hru Blázen a jeptiška od slavného polského dramatika, spisovatele, kritika a zejména provokatéra všeho druhu, Stanislawa Ignacy Witkiewicze, a jednoaktovou hříčku Mouchy českého divadelního režiséra, příležitostného dramatika a překladatele, ale zejména propagátora alternativního divadla, Huberta Krejčího, by se navenek mohl zdát velmi nepodařený nápad - vždyť mezi tvůrčím obdobím obou autorů leží jak II. světová válka, tak odstup takřka půlstoletí.

Bez ohledu na výsledné kvality a dojem se dvojici začínajících tvůrců Jiřímu Honzírkovi a Jakubu Mackovi v představení 89 zdařil počin veskrze heroický, ba naplnili to, o čem může pouze snít nejeden ostřílený matador - svého diváka do představení nejen vtáhnout ale i zapojit tak, aby se stal nedílnou a neopakovatelnou součásti daného představení.

Divadelní událostí roku 2007 byla novinka, že Václav Havel napsal (přesněji také po dvaceti letech dopsal) novou hru. Událostí sezóny minulé pak byla její premiéra v divadle Archa pod režijní taktovkou Davida Radoka s Janem Třískou v Hlavní roli. To, co zůstalo pod pokličkou, je fakt, že o zinscenování hry měla zájem celá řada českých divadel, ale nakonec svou šanci získalo krom zmíněné Archy zatím jen Klicperovo divadlo z Hradce Králové a to díky protekci k dlouholetému Havlovu příteli, potažmo dvornímu inscenátorovi Havlových her, Andreji Krobotovi. (Z dalších světových divadel zmiňuji ve zkratce londýnské Orange Tree, bratislavské Národní divadlo a divadlo Ateneum z Varšavy).

Hamlet. To není pouhá hra. Hamlet je současně i divadelní normou. Divadlo, jež by neuvedlo Hamleta, není skutečným divadlem. - Tedy alespoň v této asociaci se mi jeví letošní premiérové uvedení Hamleta v rámci brněnského divadla Husa na provázku. V nastudování bez hlubších souvislostí, bez vyřčených otázek, bez odpovědí. Neboli Hamleta pro Hamleta, ale zejména pro své zviditelnění, kdy jako by se Huse zkrátil dech a tak na diváka vytáhla ten nejtěžší kalibr.

Jana Janěková se přes relativně značný počet televizních, filmových ale i divadelních rolí zapsala do povědomí širší divácké obce zejména svým hereckým „výkonem“ v někdejším pokusu televize Nova o americký sitcom v českém hávu, Nováci. Méně známé je pak již v posledních letech dominantnější specializace, co by divadelní režisérky a příležitostné dramaturgičky, kdy krom scén regionálních moravských divadel působí zejména jako vedoucí pedagožka, potažmo umělecká vedoucí, ateliéru muzikálového herectví divadelní fakulty JAMU v Brně.

Majstrštyk, neboli doslova chladnokrevná a do dokonalosti všech složek dovedená režie Jana Antonína Pitínského - to je Marnie, inscenace na motivy románu Winstona Grahama, kterou Pitínský, jak naznačuje podtitul Horor jako od Hitchcocka, mimo jiné i vzdává hold stejnojmennému filmu Alfréda Hitchcocka z roku 1964.

Současný maďarský básník, esejista, spisovatel, filmový scénárista a v neposlední řadě i divadelní dramatik Zoltán Egressy v českých zemích již více než zdomácněl, kdy obzvláště jeho v pořadí první divadelní počin, tragi-komediální frašku Portugálie z roku 1997, zinscenovala hned celá řada předních českých divadel - počínaje v Činoherním klubu v roce 2001 a zatím konče ve Studiu Marta v sezóně letošní.

Mělo-li se představení Dobrý bůh z Manhattanu, které svou premiérou v září otevírá celou divadelní sezónu absolventského ročníku divadelní fakulty JAMU v Brně, stát pomyslným šperkem, jež by svou nabroušeností a leskem dokázalo strhnout diváka tak, aby se věrně vracel na místo činu a oddaně zhlédl zbylých 7 premiér, pak výsledný dojem silně zaostal. Ba, nebýt faktu, že jsem inscenaci Dobrý bůh z Manhattanu shlédl až jako druhé v pořadí po mimořádně kvalitně nastudované Porutugálii, dost možná, že bych zůstal odrazen od všech dalších pokusů a letošní produkci Studia Marta zcela vynechal.

Představení Ateliéru výchovné dramatiky pro neslyšící, divadelní fakulty JAMU, se především nese v intencích osnov oborového studia. Představení tak více než na avizovanou parafrázi života a díla Edvarda Mucha klade více důraz na použití všech prostředků pohybové průpravy - akrobacie, tance či žonglování a podbízí se tak paralela s povinnou sestavou v krasobruslení, kdy se choreograf více než vlastní vyjádření musí sledovat zařazení všech požadovaných prvků.

Bylo-li uvedení zatím poslední hry Václava Havla Odcházení v pražském divadle Archa přijato s rozpaky, uvedení v londýnském Orange Tree s chladným přijetím, pak v pořadí třetí nastudování tohoto Havlova absurdně laděného dramatu v královéhradeckém Klicperově divadle lze připodobnit ke známé pohádce Christiana Andersena Císařovy nové šaty - ano, Havel je v něm nejen zcela nahý ale i prázdný a vykrádající jak sebe sama tak Antona Pavloviče Čechova, Williama Shakespeara, Samuella Becketta či Eugèna Ionesca.

Dramatizace čistě básnických útvarů à la Máj Karla Hynka Máchy či Kytice Karla Jaromíra Erbena je v českém divadle poměrně častým fenoménem. Dramatizace se rovněž dočkaly mnohé staročeské báje a pověsti, ať již čerpané z Kosmovy a Dalimilovy kroniky nebo z převyprávění Aloise Jiráska. Dramatizace historického podvrhu Václava Hanky tzv. Rukopisu Královédvorského je však počin nejen veskrze originální ale zejména nesmírně náročný tak, aby nesklouzl do formy pouhé osvěty školou povinných.