„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Sezóna 2010-2011

La Putyka: Up End Down

La Putyka: Up End Down

Představení Up End Down je v pořadí druhým projektem La Putyky - nejznámějšího a jediného profesionálního českého souboru, jenž se věnuje žánru tak zvaného nového cirkusu a které působí v rámci multižánrové scény La Fabrika v pražských Holešovicích. La Putyka však v rámci svého pojetí nového cirkusu nesází jen na akrobacii a moderní tanec, jak je tomu v jiných o několik desítek let starších a věhlasnějších mezinárodních souborech, ale snaží se razit ryze českou cestu, kdy koncepce akrobatického představení je podřízena koncepci dramatické s ústředním leitmotivem a snahou o vyprávění takřka divadelního příběhu. Nedílnou a charakteristikou součástí všech představení La Putyky je pak živý hudební doprovod, kdy se prvé dvě inscenace La Putyka a Up End Down proslavily více než jako představení nového cirkusu tím, že v nich na živo improvizovala trojice Vojtěch Dyk, Jakub Prachař a Jan Maxián, dnes známější z již zaniklé pop skupiny Nightwork. To je však již minulost a namísto Dyka, Prachaře a Maxiána, je dnes obě představení možné shlédnout v neméně kvalitním doprovodu v provedení trojice Andrej Rády (zpěv), Jan Kletenský (klávesy) a Jan Balcar (bicí).
Roland Schimmelpfennig: Ambrózie

Roland Schimmelpfennig: Ambrózie

Ambrózie je v původním významu řeckých bájí jiný výraz pro pokrm Bohů, který jim dával nesmrtelnost a věčnou mladost. V pozdějším období se ambrózií nazýval podzimní svátek na počest opilého boha Dionýsa. Současný německý dramatik Roland Schimmelpfennig pak Ambrózií nazval svou jednoaktovou črtu s podtitulem Dionýská slavnost na začátku 21. století , jež je opileckou seancí šestice mužů a jedné ženy. Tuto hru pak na sklonku roku 2010 nastudovalo pražské Divadlo na zábradlí a to ve svém nejsilnějším hereckém osazení v čele s Igorem Chmelou, Jiřím Ornestem, Pavlem Liškou, Petrem Čtvrtníčkem a Miloslavem Mejzlíkem.
Wanted Welzl

Wanted Welzl

Jan „Eskymo“ Welzl nebo též Arctic Bismarck či Nejdobrodružnější Čech byl pro české i světové čtenáře objeven na přelomu 20. a 30. let 20. století, kdy na základě jeho dopisů a osobního vyprávění formulovali nejprve Rudolf Těsnohlídek a později Bedřich Golombek a Edvard Valenta sérii pěti knih, jež tohoto českého polárníka proslavily po celém světě. Ale poté, co Welzl odcestoval zpět do USA, odkud se chtěl vrátit do své domoviny rozprostírající se na tisících kilometrech od polárních částí Sibiře až po Aljašku, Welzl opět do zapomnění a byl pro české čtenáře objeven až po roce 1990. A paradoxně v rozmezí pouhých několika měsíců Welzla znovu objevila i česká divadla, kdy nejprve v září 2010 hru na náměty z Welzlova života nejprve nastudovalo Severomoravské divadlo v Šumperku, jež tak vzdalo hold rodáku z jen patnáct kilometrů vzdáleného Zábřeha, a poté v březnu 2011 uvedlo pražské Dejvické divadlo inscenaci volně inspirovanou Welzlovými povídkami. (Obě tyto inscenace však již roce 1976 předstihlo brněnské divadlo Husa na provázku a to v režii Petra Scherhaufera).
28. Červen 2011
Korespondence V+W

Korespondence V+W

Po shlédnutí představení Korespondence V+W se mi chtělo zvolat: „Divadlo v Brně žije v Redutě!“ Ale popořádku, představení v sobě již prvoplánově nabízí tři indicie proč jej navštívit. - Je to samotný námět korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha, které byly ve své úplnosti českému čtenáři představeny v roce 2007 ve třísvazkovém vydání Korespondence. Dále je to hvězdné herecké obsazení, jež v sobě skrývá dva v současnosti zdaleka nejlepší brněnské činoherní herce Václava Vašáka a Jiřího Vyorálka. A v neposlední řadě též režijní um nastupující velké hvězdy české divadelní režie Jana Mikuláška.
Jan Mikulášek: Trapná muka

Jan Mikulášek: Trapná muka

Po delší, možná až několikaleté, pauze uvedlo brněnské divadlo Husa na provázku představení, jež skutečně stojí za to shlédnout - autorské představení Jana Mikuláška Trapná muka na motivy povídek Karla Čapka.
Romeo a Julie

Romeo a Julie

Kníže jako uklízečka, Kapulet a Montek sledují dechovku Josefa Zímy, Romeo se podroušený potácí z non-stop baru, Julie potají kouří ve svém pokojíčku a konečně scéna tvořená řadou překližkových skříní, které se proměňují v domy, v pokoje, ale slouží i jako průchozí dveře. - To vše jsou vnější kulisy inscenace klasického příběhu Williama Shakespeara Romeo a Julie, který dvacetisedmiletá režisérka Anna Petrželková rozbila na kusy, aby z něj znovuposkládala originální podobu nejznámějšího příběhu lásky, jež je namísto renezanční Verony umístěn do současnosti mezi paneláky někde na okraji města.
Jirka Kniha hledá autora: Večer umělců

Jirka Kniha hledá autora: Večer umělců

V divadelní sezóně 2008-2009 uvedlo divadlo Husa na provázku úspěšný cyklus improvizačních večerů Jirka Kniha hledá partnera, na který navázalo i o rok později cyklem scénických čtení Jirka Kniha už zase hledá partnera. V sezóně letošní pak volně navázalo sedmidílným cyklem Jirka Kniha hledá autora, ve kterých je v sedmi týdnech postupně zinscenováno sedm her začínajících českých dramatiků a to na základě výsledků Ceny Konstantina Trepleva, jíž Husa na provázku vyhlásilo v roce 2010, dále jsou v něm obsaženy hry již zavedeného autora Davida Drábka a dnes již českého klasika Karla Steigerwalda. Autoři jednotlivých her nejsou honorováni, ba naopak jejich ocenění je mnohem cennější a je skryto v samotném faktu, že jejich hra byla zinscenována.
Marná lásky snaha

Marná lásky snaha

Mladý navarský král a jeho tři přátelé se rozhodnou založit akademii, kde budou po tři roky bez vnějších radostí a žen zejména studovat umění, vědu a filozofii. Avšak krátce po slavnostním slibu přijíždí na navarský dvůr francouzská princezna se svými třemi společnicemi, které jsou nejen krásné, ale i vtipné a především zcela neodolatelné tak, že je zaděláno na klasickou komedii plnou vtipných zápletek a slovních přestřelek. Autorem není nikdo jiný než klasik tohoto žánru nejpovolanější, William Shakespeare, a inscenaci nastudovalo královéhradecké Klicperovo divadlo.
Maestro a Markétka

Maestro a Markétka

Nejznámější román Michaila Bulgakova Mistr a Markétka lze směle za jedno z nejvíce dramatizovaných literárních děl posledních dvou dekád, kdy počet jeho inscenací lze počítat na desítky. A naopak režiséra Vladimíra Morávka lze svým způsobem prohlásit za specialistu na ruský námět, kdy Morávek na počátku milénia nejprve v Klicperově divadle zinscenoval čtyři ústřední dramata Antona Pavloviče Čechova (cyklus Čechov Čechům s částmi Tři sestry, Racek, Strýček Solený), aby tuto koncepci o tři roky později zopakoval i v brněnské Huse na provázku a to v cyklu na motivy čtyř románů Fjodora Michajloviče Dostojevského (cyklus 100 roků kobry s částmi Raskolnikov - jeho zločin a jeho trest, Kníže Myškin je idiot, Běsi - Stavrogin je ďábel, Bratři Karamazovi - Vzkříšení). Úhrnem tedy, Morávek měl dle všech předpokladů být tím, který dá dramatizaci Mistra a Markétky dosud nevídané výšiny i hloubky tak, jak si tento fenomenální román zaslouží.