V noci jsem snil, že jsem motýlem

Gazdina roba Gabriely Preissové, jež byla poprvé inscenovaná v roce 1889 na scéně Národním divadle, je textem stále natolik živým, že v sezóně českých divadel takřka nemine rok, aby hra nebyla znovu a znovu nastudovávána ve stále nových a nových dramatických interpretacích. Za všechny příklady jmenuji tu z poslední doby asi vůbec nejvydařenější v podání divadla Na zábradlí v režii Jiřího Pokorného.

Spojit do jednoho neoddělitelného, vzájemně se prolínajícího a překrývajícího celku hru Blázen a jeptiška od slavného polského dramatika, spisovatele, kritika a zejména provokatéra všeho druhu, Stanislawa Ignacy Witkiewicze, a jednoaktovou hříčku Mouchy českého divadelního režiséra, příležitostného dramatika a překladatele, ale zejména propagátora alternativního divadla, Huberta Krejčího, by se navenek mohl zdát velmi nepodařený nápad - vždyť mezi tvůrčím obdobím obou autorů leží jak II. světová válka, tak odstup takřka půlstoletí.

Milan Uhde dle svých vlastních slov započal hru Zázrak v černém domě psát koncem 80. let, ale jeho politické angažmá (ministr kultury v letech 1990 až 1992, předseda poslanecké sněmovny v období 1992 až 1996 a poté až do roku 1998, kdy učinil neuvážené rozhodnutí s odvrátil se zády proti svému dosavadnímu názorovému vůdci Václavu Klausovi a přestoupil z ODS do Unie svobody, jako řadový poslanec Parlamentu) mu dovolilo své drama dokončit až po takřka 20leté přestávce. Inscenaci nejprve nabídl Jiřině Jiráskové jakožto ředitelce Vinohradského divadla, ale po změně divadelního vedení nakonec své uplatnění našla v avantgardně laděném divadle Na zábradlí.

Hamlet. To není pouhá hra. Hamlet je současně i divadelní normou. Divadlo, jež by neuvedlo Hamleta, není skutečným divadlem. - Tedy alespoň v této asociaci se mi jeví letošní premiérové uvedení Hamleta v rámci brněnského divadla Husa na provázku. V nastudování bez hlubších souvislostí, bez vyřčených otázek, bez odpovědí. Neboli Hamleta pro Hamleta, ale zejména pro své zviditelnění, kdy jako by se Huse zkrátil dech a tak na diváka vytáhla ten nejtěžší kalibr.

Majstrštyk, neboli doslova chladnokrevná a do dokonalosti všech složek dovedená režie Jana Antonína Pitínského - to je Marnie, inscenace na motivy románu Winstona Grahama, kterou Pitínský, jak naznačuje podtitul Horor jako od Hitchcocka, mimo jiné i vzdává hold stejnojmennému filmu Alfréda Hitchcocka z roku 1964.

Současný maďarský básník, esejista, spisovatel, filmový scénárista a v neposlední řadě i divadelní dramatik Zoltán Egressy v českých zemích již více než zdomácněl, kdy obzvláště jeho v pořadí první divadelní počin, tragi-komediální frašku Portugálie z roku 1997, zinscenovala hned celá řada předních českých divadel - počínaje v Činoherním klubu v roce 2001 a zatím konče ve Studiu Marta v sezóně letošní.

Mělo-li se představení Dobrý bůh z Manhattanu, které svou premiérou v září otevírá celou divadelní sezónu absolventského ročníku divadelní fakulty JAMU v Brně, stát pomyslným šperkem, jež by svou nabroušeností a leskem dokázalo strhnout diváka tak, aby se věrně vracel na místo činu a oddaně zhlédl zbylých 7 premiér, pak výsledný dojem silně zaostal. Ba, nebýt faktu, že jsem inscenaci Dobrý bůh z Manhattanu shlédl až jako druhé v pořadí po mimořádně kvalitně nastudované Porutugálii, dost možná, že bych zůstal odrazen od všech dalších pokusů a letošní produkci Studia Marta zcela vynechal.

Bylo-li uvedení zatím poslední hry Václava Havla Odcházení v pražském divadle Archa přijato s rozpaky, uvedení v londýnském Orange Tree s chladným přijetím, pak v pořadí třetí nastudování tohoto Havlova absurdně laděného dramatu v královéhradeckém Klicperově divadle lze připodobnit ke známé pohádce Christiana Andersena Císařovy nové šaty - ano, Havel je v něm nejen zcela nahý ale i prázdný a vykrádající jak sebe sama tak Antona Pavloviče Čechova, Williama Shakespeara, Samuella Becketta či Eugèna Ionesca.

Divadlo Na zábradlí jakožto přední scéna českého divadla, nastudovalo drama současného francouzského dramatika Daniela Bessea z roku 2000, Ředitelé, které v roce 2001 získalo i cenu Moliére, tedy nejvyšší francouzské divadelní ocenění.

Dramatizace čistě básnických útvarů à la Máj Karla Hynka Máchy či Kytice Karla Jaromíra Erbena je v českém divadle poměrně častým fenoménem. Dramatizace se rovněž dočkaly mnohé staročeské báje a pověsti, ať již čerpané z Kosmovy a Dalimilovy kroniky nebo z převyprávění Aloise Jiráska. Dramatizace historického podvrhu Václava Hanky tzv. Rukopisu Královédvorského je však počin nejen veskrze originální ale zejména nesmírně náročný tak, aby nesklouzl do formy pouhé osvěty školou povinných.

Dvojice vůdčích tvůrčích osobností Divadla U stolu František Derfler a Ladislav Lakomý se pod názvem Láhev je prázdná, zůstalo jen trošínku na dně pokusili o nastudování rané jednoaktovky Antona Pavloviče Čechova z roku 1887 Labutí píseň.

Divadlo Na zábradlí by mělo alespoň co do počtu členů souboru a velikosti hlediště, jednoznačně patřit mezi tzv. malá divadla. Nicméně vzhledem k mimořádným kvalitám ať již souboru, tak dramatické i dramaturgické koncepce, invence a originalitě, se divadlo těší mimořádnému zájmu nejnáročnějších diváků i divadelní kritiky tak, že Divadlo Na zábradlí jednoznačně patří mezi tuzemskou divadelní špičku.

Mistrovské psychologické drama Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy je proslulé zejména díky stejnojmenné filmové adaptaci v režii Juraje Herze s vynikajícím Petrem Čepkem v hlavní roli. Ovšem s tím dovětkem, že tento film je z hlediska kvalit původního Havlíčkova díla spíše danajským darem, protože i díky obsazení Ivy Janžurové se původní mistrovsky podaný psychologický román zvrhl ke komediální frašce.

Počáteční ideou byl projekt Divadelního ústavu v Praze, New Dramatists Associate Artists v New Yorku a divadla Na zábradlí, který má zprostředkovát vzájemnou výměnu současných českých a amerických autorů. Hra The Eviction byla sice vytipována Divadelním ústavem, avšak coby režisér, překladatel i ústřední tvůrčí element, který dal hře nejen český název - Poslední pomazánka, ale i vyznění v kontextu českého prostředí je Jiří Ornest, jenž si ve hře zahrál i jednu ze dvou hlavních rolí - Čtenáře, co do obsahu hry de facto nahrávače na herecký smeč pro Pavla Lišku, který si v roli bezejmenného Muže opět střihl roli společenského outsidera.

Při sledování poslední premiéry Divadla Husa na provázku Velice modrý pták, nastudované dle dramatu Maurice Maeterlincka Modrý pták z roku 1908, se v prvé řadě naskýtá neodbytná otázka, pro jakého diváka je tento typ představení, jež koliduje někde mezi mírně pokleslejší hudební revue, tak ji dobře známe z produkce brněnského Městského divadla, a v loňské sezóně neúspěšně oživenou Baladou pro banditu, určen? Opravdu to není pouhý přelud a nesnaží se co do dramaturgického výběru Husa přetáhnout středostavovského diváka, častěji pejorativně nazývaného maloměšťáckého a diletantského, právě z pozlaceného Městského divadla kam Velice modrý pták svým velmi chabým nastudováním, mizernými hereckými výkony, o textech písní Milana Uhdeho ani nemluvě, patří?