„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

1938

Ladislav Klíma: Z

Ladislav Klíma: Z

1997

V roce 1997 nakladatelství Lege artis završilo to, co započalo již v roce 1991, a to postupné vydávání literárních i filozofických textů jednoho z nejoriginálnějších českých myslitelů Ladislava Klímy. - Sbírka byla editorem Miroslavem Kromišem nazvána Zet jako symbol pomyslné tečky za celým Klímovým dílem, kdy právě sbírkou Zet bylo ukončeno dlouholeté úsilí o znovuvydání všech již dříve vydaných Klímových textů (tedy s výjimkou Klímova dramatu Matěj Poctivý, jež bylo poprvé a zatím naposled vydáno v roce 1922) a dále je v této sbírce obsažena i čtveřice dopisů, jež nebyla doposud nikdy veřejně publikována.

Homage to Catalonia, 1938

George Orwell: Hold Katalánsku

George Orwell: Hold Katalánsku

Prakticky až do vydání Farmy zvířat v roce 1945 byl George Orwell znám omezeném okruhu čtenářů, který jej znali jakožto levicového novináře, jenž se však nikdy nedal svázat žádnou ideologií a kritizoval politickou scénu na levé i pravé straně tak, že více než pro své, v té době již bohaté, prozaické o žurnalistické dílo, jej předcházela pověst nesmiřitelného novináře a pro mnohé i provokatéra.

1938

Hra o třech dějstvích

Tato hra, k níž autorovi dala myšlenku jeho žena, látku doba, kterou prožíváme, a podnět obrázek vdovy, klečící na jednom ze soudobých bojišť, se snad obejde bez úvodu, který by ji blíže vysvětloval. Jen pro jevištní realisaci prosí autor, aby mrtví, kteří se v jeho hře kupí kolem Matky, nebyli pojati jako strašidla, nýbrž jako živí, milí a důvěrní lidé, pohybující se docela přirozeně ve svém starém domově, v okruhu rodinné lampy. Jsou takoví, jako když žili, neboť žijí dál v představách své matky; jsou mrtvi jen tím, že už je ona nemůže vzít do rukou a že nadělají o něco míň hluku než my živí.

I/

V Leninových kasárnách v Barceloně, den před tím. než jsem nastoupil k milici, jsem uviděl jednoho italského milicionáře, jak stojí před důstojnickým stolem. Byl to mladík asi pětadvacetiletý, s tvrdým výrazem, světle rezavými vlasy a širokými rameny. Zašpičatělou koženou čapku měl staženou pres oko. Byl ke mne obrácen profilem, bradu opřenou o prsa, vyjeveně se mračil na mapu, kterou jeden z důstojníků na stole rozložil. Něco v jeho tváři mne upoutalo. Byla to tvar člověka, který by pro přítele dokázal zabít i nechal se zabil — tvář, jakou byste očekávali u anarchisty, ačkoliv zrovna tak mohl být i komunista. Byla v ní jak upřímnost, tak divokost; a také až dojemná úcta, jakou chovají nevzdělaní lidé ke svým nadřízeným. Nepochybně z té mapy nebyl nijak moudrý; nepochybně považoval čtení z mapy za omračující intelektuálský výkon. Těžko bych mohl vysvětlit proč, ale málokdy jsem se setkal s někým, ke komu bych cílil tak okamžitou sympatii. Během hovoru, který se vedl kolem stolu, z nějaké poznámky vyplynulo, že jsem cizinec. Ital zvedl hlavu a rychle řekl: