„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

1957

Federico Fellini: Cabiriiny noci

Federico Fellini: Cabiriiny noci

Již v roce 1957, kdy měl na svém režijním kontě pouhé tři snímky, byl Federico Fellini jednou z nejznámějších a nejoceňovanějších osobností světové kinematografie, jenž byl velmi dobře znám a oceňován i v USA, kde krom jiného byl do tohoto roku již třikrát nominován na Oscara za nejlepší scénář a jeho snímek Silnice z roku 1954 získal Oscara ze nejlepší cizojazyčný film. Přesto není jistě bez zajímavosti zmínit soudobou recenzi v té době jednoho z nejvýznamnějších světových deníků New York Times ze dne 29. října 1957:
Francoise Saganová: Tři romány o lásce

Francoise Saganová: Tři romány o lásce

Dans un mois, dans un an (1957)
Aimez-vous Brahms... (1959)
Un certain sourire (1956)

Françoise Saganová vstoupila do dějin francouzské literatury ve svých osmnácti letech v roce 1954, kdy v prestižním nakladatelství Reného Julliarda vydala román Dobrý den smutku, jenž byl velmi dobře přijat jak kritikou, tak zejména čtenáři. Pro vydání své prvotiny si Saganová, skutečným občanským jménem Françoise Quoirez, zvolila umělecký pseudonym Sagan, který si vypůjčila od postavy Princesse de Sagan z díla Hledání ztraceného času Marcela Prousta.
Michelangelo Antonioni: Výkřik

Michelangelo Antonioni: Výkřik

Michelangelo Antonioni měl v roce 1957 za sebou necelé dvě desítky filmů i poměrně příznivý ohlas jak ze strany diváků tak odborné kritiky. Ale až snímek Výkřik byl oním filmem, který započal jeho dráhu předního režiséra světového věhlasu.
Akira Kurosawa: Krvavý trůn

Akira Kurosawa: Krvavý trůn

Asi netřeba zvlášť zdůrazňovat, že Akira Kurosawa je pro evropského diváka extrémně těžký filmový tvůrce a u jeho filmů je zapotřebí přistoupit na zcela odlišný způsob vyprávění, ve kterém je před vlastním dějem upřednostněna vizuální stránka, s důrazem na takřka výtvarné zpracování scény i kostýmů, dokonale nastíněnou atmosféru i expresionistické herectví. Kurosawa nenechává sebemenší detail všanc pouhé náhodě a naopak své snímky vede v přísně střežené linii. U Kurosawy též není dominantní a prvoplánovité myšlenkové pozadí, kdy byť mají jeho filmy filozofický podtext, děje se tak zdánlivě mimoděk a neplánovaně.
Albert Camus: Exil a království

Albert Camus: Exil a království

L'exil et le royaume, 1957

Počátkem 50. let (20. století) Albert Camus završil druhou etapu svého literárně-filozofického díla, kdy po vytvoření filozofie absurdna (esej Mýtus o Sisyfovi, román Cizinec a divadelní hry Nedorozumění a Caligula) definoval nutnost revolty (esej Člověk revoltující, román Mor, divadelní hry Spravedliví a Stav obležení) a nyní stál před otázkou, jakým způsobem obě předešlá období završit a dát jim vyšší smysl: „7. března 1951. Ukončena první verze Člověka revoltujícího. Touto knihou se uzavírají první dva cykly. 37 let. A teď už může být tvorba svobodná?“[1].
Jack Kerouac: Na cestě

Jack Kerouac: Na cestě

On the Road, 1957

Kerouacova Odyssea Na cestě patří mezi nejpozoruhodnější díla moderní literatury, jež krátce po svém vydání v roce 1957 u nakladatelství Viking Press v New Yorku způsobila malou revoluci a ze dne na den vytvořila novou lidovou modlu v beatnickém hnutí.
Ingmar Bergman: Lesní jahody

Ingmar Bergman: Lesní jahody

Ingmar Bergman je sám o sobě těžký přemýšlivý autor, nicméně jeho počin z roku 1957, Lesní jahody, je dílem, ve kterém Bergman o několik desítek let předběhl svůj vlastní život a ve svých tehdejších 39 letech nepřímo zhodnotil nejen sám sebe, ale i podstatu a pomíjivost života. To vše navenek v očích sedmaosmdesátiletého vědce a profesora bakteriologie Isaka Borga zahraného skvělým režisérem Victorem Sjöströmem, k jehož uměleckému odkazu se Bergman celý život otevřeně hlásil.
Ingmar Bergman: Sedmá pečeť

Ingmar Bergman: Sedmá pečeť

Již na první vjem se nabízí srovnat Bergmanovu Sedmou pečeť s Vláčilovou Markétou Lazarovou, jež je mnohem dokonalejší v navození středověké atmosféry ale i v geniálním Vančurově básnickém jazyce, avšak Sedmá pečeť je jednak Bergmanův čistě autorský film - tj. Bergman se více než na vnější kulisy soustředil na vlastní nitro a společně se svým divákem si řeší základní otázky života a smrti, víry a nihilismu, kde rytíř Antonius Block žádající od Smrti odklad po dobu jejich šachové partie, jež bezpochyby patří mezi nejlepší filmové scény historie, není nikým jiným než alter egem samotného režiséra.