„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

1962

Milan Kundera: Majitelé klíčů

Milan Kundera: Majitelé klíčů

Majitelé klíčů

Světoznámý český, v posledních dvaceti letech ale již takřka výhradně francouzsky píšící spisovatel, Milan Kundera, v dějinách literatury proslul mimořádnými kvalitami svého díla, kdy je vedle Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého a částečně i Václava Havla, světově nejvýznamnějším českým spisovatelem 2. poloviny 20. století. Kundera je ale světový fenomén i co do použitého jazyka, kdy počínaje svým románem La Lenteur (Pomalost) z roku 1993, používá francouzštinu jako svůj výhradní tvůrčí jazyk. Kundera je ale v kontextu světové literatury ojedinělý i způsobem, jakým střeží kvalitu svého díla, kdy Kundera naprosto zakazuje inscenování tří ze svých čtyř divadelních her - v tomto směru udělal jedinou výjimku a to když svému dlouholetému příteli, dramatikovi i režisérovi Ladislavu Smočkovi v roce 2008 dovolil nastudovat v Činoherním klubu svou hru Ptákovina, jež byla poprvé a naposled uvedena v roce 1969.
John Steinbeck: Toulky s Charleym

John Steinbeck: Toulky s Charleym

Travels with Charley: In Search of America, 1962

John Steinbeck je považován za jednoho z nejautentičtějších amerických spisovatelů, jenž dokázal věrně zachytit USA v období Velké hospodářské krize. Avšak mimo díla, která napsal právě na základě osobní bezprostřední zkušenosti, se s rostoucí slávou a věhlasem stala jeho díla stále více fiktivní, vyumělkovaná a bez osobního náboje. - Pro srovnání uvádím dvě velká Steinbeckova díla Hrozny hněvu (1939) a Na východ od ráje (1952), mezi kterými uběhlo pouhých třináct let, oba romány se odehrávají ve Steinbeckově rodné Kalifornii, ale na rozdíl od sociálně kritických Hroznů hněvu, při jejichž četbě čtenáře dodnes mrazí v zádech, působí velkolepě vypracovaný román Na východ od ráje sice jako velmi dobře napsaná fikce ale rozhodně se nejedná o nadčasové dílo, které by bylo možné ocenit Nobelovou cenou jako tomu bylo u Hroznů hněvu.
Eugène Ionesco: Král umírá

Eugène Ionesco: Král umírá

Le roi se meurt, 1962

Méně známé drama Eugèna Ionesca Král umírá z roku 1962 lze do značné míry uchopit jako satirickou reflexi základních myšlenek v té době vrcholící módní vlny existencialismu, kdy si Ionesco až ad absurdum utahuje ze základních existencialistických témat smrti, bytí i svobody jedince.
Stanley Kubrick: Lolita

Stanley Kubrick: Lolita

Pro dnešního otrlého diváka, který si bez nějaké té odkryté partie intimní části ženského těla již film ani nedokáže představit, je Lolita z roku 1962 v režii Stanleyho Kubricka a se scénářem samotného tvůrce fenoménu Lolity - Vladimíra Nabokova, velmi slabou kávou. - Nabokov se podobně jako při psaní knižní předlohy v prvé řadě snažil vystříhat jakýmkoliv kontroverzním záběrům, ba i slovním narážkám tak, aby nejen že nemohly zacvakat nůžky cenzorů, ale zejména proto, aby snímek zůstal přístupný co nejširší skupině diváků. Věk Lolity Nabokov navíc zvýšil z původních 12 na 14 let, čímž asi definitivně odradil nejednoho lehce zvráceného obdivovatele malých holčiček.
Ro.Go.Pa.G.

Ro.Go.Pa.G.

Jean-Luc Godard, Ugo Gregoretti, Pier Paolo Pasolini, Roberto Rossellini

To co se téhož roku (1962) povedlo ve filmu Boccacio'70, tj. povídkový film čtyř režisérů, se v podání Jeana-Luca Godarda, Uga Gregorettiho, Piera Paola Pasoliniho a Roberta Rosselliniho zcela minulo výsledkem., Stojí-li tedy i dnes Ro.Go.Pa.G. za zhlédnutí tak snad jen jako odstrašující příklad nepovedeného snímku hned tří režisérů, kdy z řady zejména pro své výtvarné ztvárnění, obsazení Orsona Wellese (jehož Občan Kane bývá mnohdy a mnohými označován jako nejlepší film všech dob), potažmo skandál a následný soudní proces, vystupuje jen Pier Paolo Pasolini a to i pro téma Tvarohu (La Ricotta) dovedenou k dokonalosti ve velkofilmu Evangelium sv. Matouše z roku 1964.
Kóbó Abe: Písečná žena

Kóbó Abe: Písečná žena

砂の女 "Suna no onna", 1962

Ač osobnost a dílo Franze Kafky lze položit jako jeden z nejvýznamnějších milníků ve vývoji literatury 20. století, nemá Kafka, ať snad již z důvodů svého „objevení“ pro širokou čtenářskou veřejnost se zpožděním takřka čtyř desetiletí od své smrti, přímých následovníků. Ba, Kafkův vliv lze jen nepřímo vysledovat ve vývoji existencialismu a částečně i absurdního dramatu.
Eugène Ionesco: Fotografie plukovníka

Eugène Ionesco: Fotografie plukovníka

La photo du colonel, 1962

Jen ostudou, kulturní zaostalostí i dluhem vůči modernímu divadlu lze nazvat ignorance s jakou česká divadla zcela opomíjejí dramatické dílo absurdního dramatu jakožto dominantního směru divadla 20. století, Eugèna Ionesca, kdy české divadlo stále nesplatilo svůj dlouholetý dluh a Ionescově nastudování se ostentativně vyhýbá.

(Odvážní mužové)

Akira Kurosawa: Sanjuro

Akira Kurosawa: Sanjuro

Filmová koncepce Akiry Kurosawy není postavena, ač se to snad přinejmenším z výběru Kurosawových námětů může zdát, na oslavě japonských svobodných samurajů, ale na dokonalém filmovém zpracování v popředí s pevnou režijní koncepcí, výborným snímáním kamery a zejména pak ironickým podtextem vlastního příběhu, jež tak Kurosawu přibližuje i evropskému typu diváka.
James Clavell: Král Krysa

James Clavell: Král Krysa

King Rat, 1962

Tzv. válečné romány se minimálně od dob Remarquova Na západní frontě klid staly zcela plnohodnotným žánrem krásné literatury, ba, dokonce lze mezi nimi najít i několik děl, jež překročily prosté hranice literatury a jejich nosné myšlenky se staly zcela běžnou položkou všeobecné vzdělanosti. A právě mezi tato díla, jež nejenže odolávají času i společenským změnám je nejznámější, do značné míry autobiografické, dílo Jamese Clavella, Král Krysa.
Aldous Huxley: Ostrov

Aldous Huxley: Ostrov

Island, 1962

Řekne-li se 1984 George Orwella, nelze současně nezmínit i jeho o sedmnáct roků starší paralelu Konec civilizace Aldouse Huxleyho, jenž však přes své znevýhodnění, kdy Huxley na rozdíl od Orwella nemohl znát politicko-sociální pozadí ať již hitlerovského tak stalinistického režimu, se v dnešním světle jeví jako vize mnohem varovnější, ba nelze pochybovat, že zatímco od budoucnosti založené na směsi zastrašování a propagandě jsme se jako lidstvo více či méně odpoutali právě s pády kultů zmíněných diktátorů první poloviny 20. století.
Ken Kesey: Vyhoďme ho z kola ven

Ken Kesey: Vyhoďme ho z kola ven

One Flew Over the Cuckoo's Nest, 1962

Ačkoliv Ken Kesey do skupiny beatniků, jež byla pro čtenářskou veřejnost ustanovena vydáním Kerouacova románu Na cestě v roce 1957, nepatří, zapadá do ní alespoň paralelou svých životních osudů, ale i kritikou morálky tehdejší americké společnosti, ba, jde ještě dále než samotní beatnici, kteří do šablony slušného amerického občana nezapadali plánovitě, ale jen mimoděk, v touze po vlastní svobodě a naplnění svého života tak, že jejich vztah k netolerantní většině se projevoval zejména v touze „nechte nás na pokoji“. Kesey tak v uchopení svého vztahu k majoritní společnosti stojí na rozhraní mezi beatniky a hnutí hippies, což dále potvrzuje i Keseyho experimenty s drogami, které rovněž jdou mnohem dále než Kerouacova závislost na alkoholu a benzedrinu, ale sahají až k LSD, peyotlu, psilocybinu, meskalinu, …, po jejichž vlivem byl z velké části inspirován jeho slavný a co se týče svého vlivu i kultovní román Vyhoďme ho z kola ven, známějším spíše pod překladem svého originálního názvu Přelet nad kukaččím hnízdem.

A Clockwork Orange, 1962

Anthony Burgess: Mechanický pomeranč

Anthony Burgess: Mechanický pomeranč

Nechce se věřit, že od sepsání a prvního vydání Mechanického pomeranče uplynulo již více než 40 roků (vydáno 1962), zvlášť, je-li jeho námět i dnes považován za přinejmenším kontroverzní, a lze se jen dohadovat nakolik je odrazem znuděné doby, nadsázku či o poněkud extravagantní typ sociální utopie.