„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

1977

La tía Julia y el escribidor, 1977

Mario Vargas LLosa: Tetička Julie a zneuznaný génius

Mario Vargas LLosa: Tetička Julie a zneuznaný génius

To že byl Mario Vargas LLosa v letošním roce oceněn Nobelovou cenou za literaturu lze v prvé řadě chápat jako zpožděné a stále zcela nedostačující ocenění nové jihoamerické vlny, kdy v 60. letech na literární scénu vstoupila celá plejáda jihoamerických autorů, kteří během velice krátké doby zcela změnili pohled na světovou literaturu. Krom peruánského LLosy, jenž byl Nobelovou cenou oceněn za rok 2010, tuto cenu též získal chilský básník Pablo Neruda (ano, tento pseudonym převzal dle českého básníka a spisovatele Jana Nerudy) v roce 1971 a kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez v roce 1982. Toto ocenění pro Maria Llosu pak lze po delší odmlce chápat i jako ocenění, jež nebylo vedeno motivy politickými, kdy se minimálně v posledních dvou dekádách udílení Nobelovy ceny řídilo jinými klíči než čistě kvalitativními a to především snahou o jistou rozprostřenost mezi rasami i pohlavími tak, že mnoho laureátů z posledních let nelze považovat za příslušníky 1. literární ligy. A naopak právě v souvislosti s jihoamerickou literaturou je zarážející neocenění například argentinských spisovatelů s obrovských dopadem na další vývoj moderní literatury a to Argentinců Jorge Luise Borgese a Julia Cortázara.
Nová strašidla

Nová strašidla

Italská kinematografie svého absolutního uměleckého vrcholu dosáhla v dekádě 60. let 20. století, kdy zejména dílo režisérů à la Federica Felliniho, Piera Paola Pasoliniho, Michelangela Antonioniho či Vittoria de Sica vyvolávalo nebývalý diskurs napříč celou světovou filmovou obcí. Avšak skutečně masového ocenění i co do šíře divácké obce zaznamenala paradoxně až tvorba let osmdesátých, pro která italská kinematografie de facto ustanovila jako standard produkt bláznivé komedie, který v mnohém navazuje na prvoplánový humor dávno zapomenutého žánru němé grotesky.
Julio Cortázar: Ten, kdo chodí kolem

Julio Cortázar: Ten, kdo chodí kolem

Alguien que anda por ahí y otros relatos, 1977

V 60. letech 20. století se započal zcela nevídaný rozmach latinskoamerické literatury, kdy pod přímým vlivem díla Jamese Joyce, Williama Faulknera, Virginie Woolfové ale i Franze Kafky, se na literárním nebi vyrojila celá plejáda původních autorů, kteří do vínku moderní světové literatury přinesli novátorské postupy založené na experimentu s překračováním hranic zažitých pravidel ale i na zcela nových literárních postupech.
Dino Risi: Ztracená duše

Dino Risi: Ztracená duše

To nejlepší z Dina Risiho, jakožto vůdčí osobnosti italské kinematografie 70. let, jsou jednoznačně lehké situační komedie (v čele s Vůní ženy) tak, že Risiho pokus o natočení psychologického hororu, který stojí a padá s úspěšně navozenou temnou atmosférou a stupňovaně dávkovaným napětím, je bohužel předurčen k naprostému neúspěchu.
Ettore Scola: Zvláštní den

Ettore Scola: Zvláštní den

Jako herecký koncert bývá uvozován Zvláštní den v podání dvojice dvou velkých herců Sophie Loren a Marcella Mastroianniho, kdy před jejich výkony nezbývá nic než tiše smeknout. Ve snímku de facto založeném na dvou hercích, je na pozadí jednoho dne 8. května 1938, kdy se v Římě sejde Hitler s Mussolinim, shrnut celý princip fašismu, nacionalismu či diktatury, ale i holá nemožnost jedince čelit zmanipulovaným masám.