„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

1989

Volker Schlöndorff: Příběh služebnice

Volker Schlöndorff: Příběh služebnice

Volker Schlöndorff je přední představitel nové německé filmové vlny a má svém kontě uznávané snímky à la Mladý Törless (1966), Ztracená čest Kateřiny Blumové (1975) či Oscarem oceněný Plechový bubínek (1979). A právě po velkém úspěchu Plechového bubínku byl Schlöndorff zlákán do Hollywoodu, kde se však nijak výrazněji neprosadil tak, že se po necelých deseti letech vrátil zpět do Německa. Na někdejší úspěšné filmy ze 60. a 70. let však již nenavázal.
Irena Pavlásková: Čas sluhů

Irena Pavlásková: Čas sluhů

Režisérka Irena Pavlásková k dnešnímu dni natočila pětici celovečerních filmů, ale co do kvality i renomé v její filmografii jednoznačně vévodí debut, který měl premiéru 1. listopadu 1989, Čas sluhů. Od premiéry tedy utekly více než dvě desetiletí, přesto je tento film nejen dodnes neuvěřitelně aktuální ale ve srovnání s produkcí, jež vznikala ke konci 80 let a v níž převažovaly buď tendenčně laděné snímky či nekritické lidové komedie, je až nepochopitelné, že tento satiricky pojatý snímek unikl cenzorským zásahům - samotná režisérka v této souvislosti zmiňuje kontroverzního filmového režiséra Otakara Vávru, jenž o zákaz filmu vehementně usiloval v rámci Svazu dramatických umělců, jemuž v té době předsedal.
Peter Greenaway: Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec

Peter Greenaway: Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec

Ne, Peteru Greenawayovi nejde o příběh, ba nejde mu ani o to zalíbit se svému diváku či se dokonce snažit, aby mu jeho divák porozuměl. Peter Greenaway sleduje jen a pouze svá vlastní estetická hlediska, která vycházejí z jeho původního uměleckého zaměření výtvarníka a malíře.
24. Leden 2009
Juraj Jakubisko: Sedím na konári a je mi dobre

Juraj Jakubisko: Sedím na konári a je mi dobre

Juraj Jakubisko jednoznačně patří k té lepší části české kinematografie 80. a 90. let, ba jeho snímky mají tendenci o nadčasovost a poetiku, kterou Jakubisko skrývá ve snaze o surovou autentičnost. Nicméně snad jen s výjimkou Tisícročné včely z roku 1983 vždy zůstává někde na půli cesty a přes úspěšné nalézání zajímavých námětů s dobrým vypravěčským příběhem, již poměrně záhy začíná nudit.
Jan Švankmajer: Tma, světlo, tma

Jan Švankmajer: Tma, světlo, tma

Nejvýstižnější charakteristika Jana Švankmajera je sice kombinace „filmař-surrealista-výtvarník“, nicméně bychom mohli ve výčtu jen těch nejcharakterističtějších přirovnání dále pokračovat tak, že pro zkratku jej nazvěme jedním ze světově nejuznávanějších surrealistických filmových tvůrců, který však v českých zemích potažmo komunistickém Československu neměl vždy na růžích ustláno a snad i proto je dnes více než u nás mnohem známější v kontextu světové kinematografie.
Něžný barbar

Něžný barbar

Převést krásu Hrabalových poetických textů, založených nikoliv na ději či objevování ale na obrazech s hledáním doposud opomíjené krásy, do filmové podoby, je takřka nereálný úkol a jediný, kdo se ho zhostil, aniž by ztratil původní „pábitelský“ náboj, je Jiří Menzel, snad také proto, že na scénáři vždy spolupracoval s Bohumilem Hrabalem.
10. Prosinec 2008
Vojtěch, řečený sirotek

Vojtěch, řečený sirotek

Vojtěch, řečený sirotek jako by zapomněl na rok svého vzniku a vrátil se po časové ose o dvacet zpět, do zlatého období české kinematografie, ke které se zcela nepokrytě hlásí. A to nikoliv jen použitím černobílého širokoúhlého filmu, ale zejména svou nejniternější koncepcí, kdy se film odvíjí rovnou ve třech rovinách: první, a tou nejviditelnější, je smutný baladický příběh Vojtěcha, jenž se nechtěl zařadit ani přistoupit na falešnou hru svých sousedů, druhou je psychologická rovina příběhu, kdy je divák do detailů Vojtěchova příběhu ale i jeho nitra zasvěcován jen velmi postupně a celou řadu skutečností si musí odvodit sám, třetí a nejkrásnější je pak rovina ve skrze filmová - skvělá práce kamery, dlouhé záběry na zešeřelou krajinu, noční svit odrážející se na rozčeřené hladině rybníka, ale i dokonalé fotografické přechody světla a stínu s podrobnými detaily Vojtěchova těla. To vše dává vzpomenout na práci mistrovského Františka Vláčila, a z Vojtěcha by činilo nejlepší český film za posledních 15 let, nebýt nešťastné doby svého vzniku, kdy téměř bez povšimnutí prošel kiny a na dlouhá léta zcela upadl v zapomnění.
Charles Bukowski: Hollywood

Charles Bukowski: Hollywood

Hollywood, 1989

Za vnější fasádou hovorového jazyka ulice s oslavami chlastu, šoustání, sraní, střídání zaměstnání, žen i podnájmů můžeme objevit skutečnou osobnost Charlese Bukowského s jeho permanentními pocity méněcennosti, společenského podřadnosti ale i přes proklamovanou chlapáckost i hlubokou citlivostí, empatií a bystrým úsudkem. To co však činí z Charlese Bukowského originálem vysoko čnějícím nad zástupy svých napodobitelů a literárních plagiátorů je desetiletá zkušenost životního dna a osobní destrukce, kterou Bukowski opatřil patřičným nadhledem, sebeironií a velmi originálním smyslem pro humor. To vše ruku v ruce s pěstěním pocitu vlastní výjimečnosti ať již jako člověka tak jako spisovatele a zneuznaného následovníka Ernesta Hemingwaye a Francise Scotta Fitzgeralda.