„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

1990

Tiché dny v Clichy

Tiché dny v Clichy

Američan v Paříži je v kontextu americké literatury jedním z těch nejobnošenějších klišé. V podání Henryho Millera je leitmotiv pařížské dekadence, alespoň tak jak je Paříž v americké literatuře již minimálně od 30. let 20. století vykreslována, povýšen o erotickou rovinu, Millerovými kritiky často nazývanou pornografií. Ostatně celé dílo Henryho Millera je více známo soudními procesy, které byly v USA vedeny v letech 1959 a 1964 proti jeho vydání, tak že právě Tiché dny v Clichy se prvního amerického vydání dočkaly až v roce 1987, tedy o 31 roků později než ve Francii.
David Lynch: Zběsilost v srdci

David Lynch: Zběsilost v srdci

David Lynch sice na straně jedné patří vedle Jimiho Jarmusche k největší ikonám amerického nezávislého filmu, nicméně jeho dílo obecně trpí velmi nevyrovnanými kvalitami. V Lynchových filmech je hnacím motorem sázka na tajemnost, podivné a až morbidně vzhlížející postavy, koketérie a provokace s porušováním základních lidských zákonů à la incest, znásilnění či brutální vraždy. Vedle divácky kultovních snímků, kterými se zcela oprávněně staly snímky typu Modrý samet (1986), Twin Peaks (1992) či Lost Highway tak Lynch na straně druhé stvořil například třídílný televizní seriál Hotelový pokoj, který odhalil skutečné meze jeho režijních schopností, které zcela nedosáhly schpností, zvládnout jeden a půl hodinový děj, který neopustí stěny jednoho pokoje.
Akira Kurosawa: Sny

Akira Kurosawa: Sny

Takřka celá filmografie Akiry Kurosawy se přes vnější punc a japonské reálie plně nese v kontextu americké kinematografie, byť povýšené do jinak nedosažitelných výšin tak, že prvním čistě japonským výtvorem je Kurosawův film z jeho závěrečného období, Sny, jež lze s jistým zjednodušením parafrázovat nejen jako sny Akiry Kurosawy ale i jako poetické haiku převedené na filmové plátno.
Tomáš Vorel: Kouř

Tomáš Vorel: Kouř

Svého času asi jeden z nejnadějnějších filmových režisérů Tomáš Vorel se do české filmové historie zapsal zejména svou filmovou prvotinou (nepočítáme-li dnes jeho rovněž kultovní Pražskou pětku složenou z pětice krátkometrážních studentských filmů z FAMU) Kouř, jenž však vzhledem k době svého vzniku (1990, respektive 1991, kdy byl uveden do kinodistribuce) prošel takřka bez povšimnutí diváků a vzhledem k současnému Vorlovu filmovému stylu i penetrace Kouře v povědomí širších diváckých vrstvách se dá říci, že skončil zapomenut v propadlišti filmových dějin.
John Maxwell Coetzee: Doba železná

John Maxwell Coetzee: Doba železná

Age of Iron, 1990

Podíváme-li se do seznamu vítězů Nobelovy ceny za literaturu za poslední dvě či tři desetiletí, asi se nebudeme moci zbavit dojmu, že umělecké kvality oceněných laureátů upadají a komise Nobelovy ceny tak namísto kvality sleduje spíše snahu o rovnoměrné zastoupení autorů co do národností, ras a pohlaví. Napíši-li tedy, že John Maxwell Coetzee byl v roce 2003 oceněn Nobelovou cenou za literaturu, nemíním tím vyzvihovat Coetzeeho mimořádné umělecké kvality, jako spíše jen konstatovat, že Coetzee tak nakrátko pozvedl prestiž tohoto kdysi velmi renomovaného ocenění.
Milan Kundera: Nesmrtelnost

Milan Kundera: Nesmrtelnost

L'Immortalité, 1990

Stěžejní bod díla Milana Kundery, v současnosti zcela neoddiskutovatelně nejlepšího českého spisovatele, lze definovat zejména jako přesah od čistě beletristického pojetí k filozofickým a estetickým úvahám tak, že je Kundera často zmiňován jako stvořitel moderního esejistického žánru.
Barry Gifford: Zběsilost v srdci

Barry Gifford: Zběsilost v srdci

Wild at Heart, 1990

Barry Gifford však má na svém autorském kontě více než dvě desítky dalších literárních zářezů, včetně zatím sedmidílné série Lulu & námořník, či spoluautorství scénáře slavného filmu Davida Lynche, Lost Highway z roku 1997.