V noci jsem snil, že jsem motýlem

Imaginativní snímek Eliška má ráda divočinu z roku 1999 je polozapomenutou a nedoceněnou perlou české polistopadové kinematografie, jež prošla bez většího ohlasu kiny, festivaly i televizí a dnes je kultovní legendou jen pro pár zasvěcených filmových fajnšmekrů. Ale o to více zapomenuta, ba spíše neobjevena, zůstala stejnojmenná literární podoba, jež sice vznikla o dva roky dříve než film, ale již na základě hotového filmového scénáře. Současně autor scénáře i novely Otakáro Schmidt původní filmový příběh značně přepsal tak, aby byly před čtenářem rozvinuty zamýšlené filmové obrazy, potažmo dostal konkrétní kontury ve scénáři jen velmi nesouvisle naznačený příběh.

Bývá již zaběhlým pravidlem, že úspěšný spisovatel zakončuje svou dráhu vlastní autobiografií, jež mu pomáhá překlenout klenoucí se tvůrčí propast. Existují však i výjimky oproti tomuto pravidlu, kdy právě autorova vlastní biografie tvoří to nejlepší z celého jeho díla - nevzpomenu zde nikoho jiného než Marcela Prousta a jeho Hledání ztraceného času, které tvoří předěl v celé moderní světové literatuře. A podobnou výjimkou je biografie původem jihoafrického spisovatele a laureáta Nobelovy ceny za literaturu za rok 2003, Johna Maxwella Coetzeeho, který svoji biografii sepsal ve volné trilogii Chlapectví, Mládí a Zrání z let 1997, 2002 a 2009.

Vzestup Petra Zelenky, původně filmového dramaturga a scénáristy, jenž se z filmového tvůrce pohybujícího se spíše okrajových částech české kinematografie, ve které se etabloval jako filmový tvůrce pro přemýšlivější část diváctva, jenž dokázalo plně docenit jeho smysl pro absurdní humor, je v mnohém příznačný a ilustrující pro cestu, kterou se v současnosti, chtě, nechtě, musí vydat většina byť sebevíc talentovanějších a idealistických umělců: přes dokumentaristicky tvářící se snímky typu Visací zámek 1982-2007 (1993), Mňága - Happy end (1996) či Rok ďábla (2002) se Zelenka postupně „propracoval“ do pozice autora, jenž například ve svém poslední snímku Příběhy obyčejného šílenství (2005) dokáže oslovit to nejširší spektrum návštěvníků multikin, který však současně značně tratí na kvalitě i původním důrazu na vybroušenost a stylovou čistotu.