„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

2008

Kelly Reichardt: Wendy a Lucy

Kelly Reichardt: Wendy a Lucy

Snímek Wendy a Lucy vypráví poměrně všední a pro mnohé z diváků asi i banální příběh dvacetileté dívky Wendy, jež se společně se svým psem, fenkou Lucy, snaží cestovat napříč Spojenými Státy na Aljašku, kde by mohla najít zaměstnání. Na celou cestu má však jen asi 600 dolarů a tak v rámci jedné zastávky v malém bezejmenném městečku ve státě Oregon, chce pro Lucy ukrást v obchodě psí žrádlo. Je však chycena a pro Wendy se tak začne několikadenní martyrium, kdy zatímco je na několik hodin zadržena v policejní cele, se Lucy ztratí a její auto má navíc neopravitelnou poruchu. Nakonec se Wendy, jež má k Lucy velmi blízký vztah jako k jediné spřízněné duši, rozhodne Lucy opustit, protože bez auta a bez peněz nemůže svému psovi nabídnout nic víc než svou lásku.
Dušan Klein: Svatba na bitevním poli

Dušan Klein: Svatba na bitevním poli

Dušan Klein, jenž „vyniká“ zejména jako režisér nenáročných televizních seriálů, ale v roce 2008 po delší odmlce vstoupil na plátna kin, kdy natočil velmi lidovou komedii Svatba na bitevním poli, jež se svým námětem snažila navázat na sérii vesnických komedií Zdeňka Trošky Slunce, Seno ..., ale za svým vzorem Troškou, jenž bývá ať již právem či neprávem často pokládán za synonym nevkusu, zaostal o několik světelných let a to ve všech kategoriích, co do humorné stránky pak zejména.
Jan Saudek - V pekle svých vášní, ráj v nedohlednu

Jan Saudek - V pekle svých vášní, ráj v nedohlednu

Jan Saudek je beze sporu nejvýznamnější a v Českých zemích pak i suverénně nejznámější fotograf celé historie. A protože je Saudek exhibicionista a egocentrik, jenž miluje být středem pozornosti, je častým námětem i účinkujícím mnoha bulvárních televizních pořadů tak, že by se mohlo zdát, že Saudek je velmi známou osobností a jeho život i psýché jsou zmapovány do nejmenších podrobností. A tedy to, že se Adolf Zika, profesí reklamní fotograf a režisér ale též příležitostný fotograf komerčních aktů, rozhodl o Janu Saudkovi natočit dokonce celovečerní filmový dokument, nevzbuzuje apriori žádnou zvědavost, že by Zika dokázal o Saudkovi přinést něco nového.
Nehanebné lásky Françoise Sagan

Nehanebné lásky Françoise Sagan

V roce 2008, tedy čtyři roky po jejím úmrtí, měl ve francouzských kinech premiéru životopisný film Sagan, jež pojednává o v rodné Francii čtenářsky velmi oblíbené spisovatelce a dramatičce Françoise Saganové. - Saganové knihy, byť měly spíše klesající kvalitu a jejím nejoceňovanějším dílem byla její prvotina, novela Dobrý den smutku z roku 1954, který napsala ve svých sedmnácti letech, měly vždy vysokou prodejnost, ale ještě většího věhlasu Saganová dosáhla svým osobním životem, kdy její bohatý bisexuální život, drogové i alkoholové eskapády, láska k rychlým autům i rozhazování peněz doslova celými hrstmi byl častým námětem bulváru. Snímek Sagan, v českých kinech uvedený pod názvem Nehanebné lásky Françoise Sagan, ve filmovém klubu české televize zase pod původním Sagan, se pak soustředí právě na sérii perliček z osobního života Françoise Saganové a nečiní si ambice objevit v něm něco nového či snad dokonce složitou osobnost Saganové nějak interpretovat. Stejně se tak divák nic nedozví o jejím díle.
Michaela Pavlátová: Děti noci

Michaela Pavlátová: Děti noci

Absolventka katedry scenáristiky pražské FAMU Irena Hejdová napsala scénář filmu Děti noci v rámci své školní diplomové práce. Poté scénářem obeslala všechny myslitelné soutěže a nakonec v roce 2006 vyhrála Cenu Sazky za nejlepší nezrealizovaný scénář za rok 2005. To zaujalo režisérku Michaelu Pavlátovou, jež původní scénář s pracovním názvem Ofka kompletně přepsala s tím, že původní rovinu pojednávající o nedospělé hrdince Ofce zasadila do roviny s popisem nočního života Prahy. Do hlavních rolí, dvojice kamarádů a v postupu vyprávěného příběhu i milenců, pak obsadila nesourodou dvojici Marthy Issové (v době natáčení 27-letá) a Jiřího Mádla (21 let).
Adam Elliot: Mary and Max

Adam Elliot: Mary and Max

Mary je osmiletá boubelatá holčička z předměstí Melbourne, má ráda čokoládu, seriál Noblíci a zejména má spoustu otázek, na které ji nikdo není schopen odpovědět. - Maminka Vera se každodenně utápí v cherry a svět tatínka Noela se zúžil pouze na jeho zálibu ve vycpávání zvířat. Jednoho dne Mary na poště vytrhne list z telefonního seznamu New Yorku, náhodně si vybere jméno Maxe Horowitze a napíše mu dopis. Max je čtyřiačtyřicetiletý Žid s Aspergerovým syndromem a dalo by se říci, že Mary a Max nemají vůbec nic společného. Ale jejich dopisové přátelství, které započalo v roce 1976, kdy bylo Mary osm let, vydrželo celých osmnáct let do roku 1994, kdy Max umírá a to jen několik hodin předtím, než jej Mary přijede poprvé navštívit.
Spike Lee: Zázrak ve Svaté Anně

Spike Lee: Zázrak ve Svaté Anně

Spike Lee, asi vůbec nejznámější režisér černé pleti, se ve snímku Zázrak ve Svaté Anně pustil do tématu 2. světové války, které mu však evidentně nesedlo a krom několika málo scén pouze zopakoval již mnohokrát opakované klišé. A to navíc ve více než dva a půl hodinách čistého času tak, že shlédnout celý film není pro diváka otázka zábavy ale trpělivosti.
Henrik Ruben Genz: Ukrutně šťastni

Henrik Ruben Genz: Ukrutně šťastni

Dánská kinematografie získala v uplynulých dvou dekádách obrovské renomé kdy jména dánských režisérů à la Lars von Trier, Thomas Vinterberg, Søren Kragh-Jacobsen, Bille August, Nils Malmros, Susanne Bier, Åke Sandgren či Per Fly bývají zmiňovány jako hlavní hvězdy většiny světových festivalů, potažmo značka dánského filmu bývá vnímána jako záruka kvality, diváckého úspěchu ale i sarkastického a černého humoru bez zbytečného patosu. A plně v intencích této značky se pohybuje i film méně známého režiséra Henrika Rubena Genze, Ukrutně šťastni, jenž se v rodném Dánsku, kde si od domácí akademie filmových tvůrců a kritiků odnesl třináct trofejí, ale i ve světě, kde krom jiného získal v Karlových Varech cenu za nejlepší film či v Chicagu cenu za nejlepší režii.
František Antonín Brabec: Máj

František Antonín Brabec: Máj

František Antonín Brabec je jedním z nejuznávanějších českých kameramanů, jenž byl krom jiného i ověnčen třemi Českými lvy (za filmy Jízda /1994/, Král Ubu /1996/, Kytice /2000/). Ale angažuje se též jako scénárista a režisér, kdy sice již nesklízí ocenění ze strany filmové kritiky, zato ale dokáže vždy vzbudit značný mediální rozruch.
Milan Šteindler: O život

Milan Šteindler: O život

Milan Šteindler proslul zejména v 80. letech jako jeden ze zakladatelů a vůdčích osobnosti slavného divadla Sklep, či jako protagonista neméně slavné televizní satiry Česká soda z raných 90 let. Krom toho je znám prostřednictvím mnoha filmových rolí či v neposlední řadě i jako filmový režisér.

2008

Ivan Martin Jirous: Pravdivý příběh Plastic People

Ivan Martin Jirous: Pravdivý příběh Plastic People

Řekne-li se underground, každý si asi okamžitě asociuje skupiny Plastic People of the Universe, The Primitives Group či DG 307. Někdo dodá i skupiny à la Umělá hmota, Aktual či zpěváky à la Sváťa Karásek nebo Charlie Soukup. Asi nikdo však ale nezapomene zmínit personu primeru českého undergroundu, který sice nestál u jeho zrodu, ba nebyl hudebníkem a neměl ani hudební sluch, přesto ale měl zcela zásadní vliv na to, hudební undergroundová scéna se jako první postavila do oficiální opozice vůči komunistickému režimu poté, co bylo 21. srpna 1968 ukončeno Pražské jaro a koncem roku 1970 se započala tzv. normalizace, která krom jiného utlumovala a zakazovala jakékoliv jiné umělecké projevy krom těch, jež byly uznány jako oficiální. - Touto osobností nebyl nikdo jiný než nedávno zesnulý (9. listopadu 2011) Ivan Martin Jirous, známý jako Magor.
Helena Třeštíková: René

Helena Třeštíková: René

V roce 1989 začala Helena Třeštíková v nápravném středisku pro mladistvé v Libkovicích natáčet skupinku pěti mladistvých delikventů s tím, že jejich dalších osudy sledovala po dobu dalších tří až šesti let filmovou časosběrnou metodou. Vznikla tak volná série středometrážních dokumentů Řekni mi něco o sobě, které mezi léty 1992 až 1997 odvysílala Česká televize: Pavlína (1992), René (1993), Láďa (1994), Martin aneb mít či být (1994) a Zrání zla (1997). Jednoho z hrdinů, Reného, pak začala sledovat dlouhodoběji poté, co jí v roce 1992 vykradl a v roce 2008 pak Třeštíková nasbíraný materiál z úseku téměř dvaceti let sestříhala do podoby celovečerního filmu, který získal mimo jiné i cenu ARTE za nejlepší evropský dokument roku 2008.
Jan Hřebejk: U mě dobrý

Jan Hřebejk: U mě dobrý

Režie Jan Hřebejk, scénář Petr Jarchovský, kamera Jan Malíř, literární námět Petr Šabach, ale též zaručená divácká návštěvnost kinosálů, rozpaky na straně mírně náročnějšího diváka a tahání se za vlasy filmového gurmána. - Tvůrčí dvojice Hřebejk & Jarchovský dokázala za posledních 12 let vyprodukovat 9 celovečerních filmů z nichž žádný nelze prohlásit za divácký propadák, ba právě naopak, většina z nich patřila mezi nejnavštěvovanější filmy sezóny. Současně je však tato dvojice synonymem tvůrčího stereotypu bez hlubšího nápadu, propracovanějšího tématu či snad nadčasové výpovědi. Naopak obvyklý příběh balancuje mezi sentimentalitou, naivitou a falešnou reminiscencí.
Chuck Palahniuk: Snuff

Chuck Palahniuk: Snuff

Snuff, 2008

Bez ohledu na to zda Chuck Palahniuk ještě kdy napíše nějaké další dílo, stal se již v roce 1996, kdy je datován vznik potažmo vydání jeho Klubu rváčů, nesmrtelnou legendou, ba poslem a mluvčím celé jedné generace čtenářů.
10. Únor 2009
Juraj Lehotský: Slepé lásky

Juraj Lehotský: Slepé lásky

S více než půlročním zpožděním se konečně i k nám dostává slovenský dokument Juraje Lehotského, Slepé lásky, s leitmotivem, jak napovídá již sám název, v podobách lásky nevidomých, kteří možná pro mnohé z nás zcela nečekaně prožívají totožné pocity a emoce jako my „vidomí“.