V noci jsem snil, že jsem motýlem

Příběh komorního filmového dramatu John a Mary, jenž se z velké části odehrává v jednom středně velkém newyorském bytě, lze výstižně charakterizovat úvodní a závěrečnou scénou z filmu - na počátku spolu John a Mary, de facto náhodní milenci na jednu noc, leží zády k sobě v posteli, aby na konci druhého dne, tentokrát obličeji k sobě, společně usínali. Vše ostatní mimo tyto dvě sekvence je pouhá nudná, předvídatelná a současně ne příliš romantická výplň, kterou se nedaří zaplnit ani dvěma předním hollywoodským hereckým hvězdám, Dustinu Hoffmanovi jakožto Johnovi a Mie Farrow v roli Mary, a to pod režijním vedením britského režiséra Petera Yatese.

Snímek Wendy a Lucy vypráví poměrně všední a pro mnohé z diváků asi i banální příběh dvacetileté dívky Wendy, jež se společně se svým psem, fenkou Lucy, snaží cestovat napříč Spojenými Státy na Aljašku, kde by mohla najít zaměstnání. Na celou cestu má však jen asi 600 dolarů a tak v rámci jedné zastávky v malém bezejmenném městečku ve státě Oregon, chce pro Lucy ukrást v obchodě psí žrádlo. Je však chycena a pro Wendy se tak začne několikadenní martyrium, kdy zatímco je na několik hodin zadržena v policejní cele, se Lucy ztratí a její auto má navíc neopravitelnou poruchu. Nakonec se Wendy, jež má k Lucy velmi blízký vztah jako k jediné spřízněné duši, rozhodne Lucy opustit, protože bez auta a bez peněz nemůže svému psovi nabídnout nic víc než svou lásku.

U nás takřka neznámý režisér českého, či lépe česko-židovského původu, Karel Reisz, je vedle oscarového Miloše Formana jediným českým filmovým tvůrcem, který se dokázal prosadit i ve světě a zejména pak v zámoří. V úvodu též nelze nezmínit jeho pohnuté životní osudy, kdy Reisz byl ve svých třinácti letech jedním z 669 dětí, které před smrtí v koncentračním táboře zachránil anglický filantrop Nicholas Winton. Již v roce 1955 Reisz natočil svůj první dokumentární film Momma Don't Allow, který pokládán za iniciační počin filmového hnutí Free Cinema, jež se zaměřovalo na kritické hodnocení sociálních témat a britské kastovní společnosti. Tyto typické prvky z Free Cinema pak Reisz použil i ve svém prvním celovečerním filmu V sobotu večer, v neděli ráno z roku 1961. Z Reiszovy kinematografie jsou však dnes více známé jeho hollywoodské snímky Psí vojáci z roku 1978, jež je adaptací stejnojmenného románu Roberta Stonea, a Francouzova milenka, jež je pro změnu adaptace románu Johna Fowlese a v roce 1981 získala pět nominací na Oscara.

Filmový samouk s psychologickým vzděláním, původem rakouský režisér, který však trvale žije a tvoří ve Francii, Michael Haneke, začínal jako televizní redaktor a dramaturg, poté se dvacet let věnoval televizní režii a konečně od roku 1993 již jen čistě autorským projektům filmovým. Značný rozruch poprvé vzbudil se svým doslova brutálním filmem Funny Games (1997). Velkého uznání i ze strany filmových kritiků se mu ale dostalo za film Pianistka (2001), který si krom jiného odnesl tři hlavní ceny z festivalu v Cannes a to za nejlepší film a herecké výkony v hlavních rolích pro Benoit Maginela a Isabelle Huppert. Z jeho dalších filmů jsou významně oceňovány zvláště snímky Utajený (2004) - nejlepší režie v Cannes a nejlepší evropský film roku 2004, a Bílá stuha (2009) - Zlatá palma v Cannes za nejlepší film a nejlepší evropský film roku 2009.

Americký spisovatel sci-fi literatury Ray Bradbury svůj vůbec nejslavnější námět o totalitní společnosti, jež pálí knihy, poprvé vydal jako povídku Požárník a to v únoru roku 1951. Tento námět poté přepracoval do mnohem vrstevnatější podoby románu 451 stupňů Fahrenheita, který se stal již krátce po svém vydání v říjnu roku 1953 legendou ale i symbolem protestu proti probíhajícího mccarthismu v USA. V roce 1966 pak slavný francouzský režisér François Truffaut román převedl i do podoby filmu, který má nesporné umělecké kvality, ale diváky je mu často vyčítáno, že si z původního románu vybral jen malou část a ve filmu tak chybí vysvětlení, proč byly knihy zakázány, ba za jejich držení hrozily nejtěžší tresty, ale i že z knih se nakonec stalo východisko pro budování nové postkatastrofické společnosti.

V roce 2010 velkofilm Juraje Herze Habermannův mlýn, v roce 2011 potom další velkolepě pojatý film Lidice, tentokrát v režii Petra Nikolaeva - krom nabubřelé pompéznosti, která zdaleka neodpovídala skutečným kvalitám a to počínaje scénářem a konče patetickými hereckými výkony, oba snímky též spojuje obdobné téma vzdáleně založené na skutečných historických událostech. - V Lidicích bylo za velmi známých okolností v červnu roku 1942 zavražděno 173 mužů, ženy byly odvlečeny do koncentračních táborů, děti poslány na německou převýchovu a samotná vesnice byla srovnána se zemí. To vše jako akt pomsty za atentát na Reinharda Heydricha. V Bludově, kde se odehrával skutečný příběh Habermannova mlýna, bylo zase v dubnu roku 1945 postříleno 23 nevinných rukojmí jako akt pomsty i výstraha za spolupráci českých bludovských obyvatel s partizány. Snímek Lidice byl produkován českými producenty a vyznění filmu je celkem jednoznačné v podobě Čechů jakožto hrdinů i obětí krvežíznivých Němců. Habermannův mlýn byl zase z větší části financován prostředky německých a rakouských koproducentů, jeho vyznění se pak nese v rovině hodného Němce - Habermanna, jenž po celou válku s Čechy kamarádil a obětoval velkou část rodinného majetku, aby Čechy zachránil, a zlých Čechů, kteří jej po válce lynčují a drancují jeho majetek. Dlužno říci, že film Habermannův mlýn si na rozdíl od Lidic příliš nehrál na rekonstrukci historických událostí a použitý příběh je s výjimkou jména Habermann naprostou fikcí z pera druhořadého českého spisovatele Josefa Urbana a druhořadého německého televizního scénáristy Wolfganga Limmera.

František Vláčil je neodbytně spjat se svým nejslavnějším filmem Markéta Lazarová a všechny jeho pozdější filmy jsou s Markétou také srovnávány. A nejinak je tomu u jednoho z jeho vůbec posledních snímků Stín kapradiny na námět novely Josefa Čapka, jež byla dle Vláčilových vlastních slov vedle Markéty Lazarové jeho vůbec nejoblíbenější literární dílo. Scénář k filmu Vláčil napsal již v roce 1972 a to zejména ve spolupráci s Vladimírem Körnerem, se kterým spolupracoval například již na scénáři pro film Údolí včel, ale na samotnou realizaci musel Vláčil čekat dlouhých třináct let.