„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Italský neorealismus

Federico Fellini: Cabiriiny noci

Federico Fellini: Cabiriiny noci

Již v roce 1957, kdy měl na svém režijním kontě pouhé tři snímky, byl Federico Fellini jednou z nejznámějších a nejoceňovanějších osobností světové kinematografie, jenž byl velmi dobře znám a oceňován i v USA, kde krom jiného byl do tohoto roku již třikrát nominován na Oscara za nejlepší scénář a jeho snímek Silnice z roku 1954 získal Oscara ze nejlepší cizojazyčný film. Přesto není jistě bez zajímavosti zmínit soudobou recenzi v té době jednoho z nejvýznamnějších světových deníků New York Times ze dne 29. října 1957:
Vittorio De Sica: Horalka

Vittorio De Sica: Horalka

Ač je název snímku Horalka překládán jako Dvě ženy, jedná se o de facto hereckou exhibici ženy jedné - zcela nepřekonatelné Sophie Loren, která dokonce uhranula Americkou filmovou akademii tak, že jako vůbec první herečka v historii získala Oscara za nejlepší ženskou úlohu v hlavní roli v neanglicky mluveném snímku!
Vittorio De Sica: Střecha

Vittorio De Sica: Střecha

Snímek Střecha Vittoria de Sica lze ohodnotit jako jeden z posledních a současně i nejlepších dozvuků italského filmového neorealismu.
Michelangelo Antonioni: Výkřik

Michelangelo Antonioni: Výkřik

Michelangelo Antonioni měl v roce 1957 za sebou necelé dvě desítky filmů i poměrně příznivý ohlas jak ze strany diváků tak odborné kritiky. Ale až snímek Výkřik byl oním filmem, který započal jeho dráhu předního režiséra světového věhlasu.
Vittorio De Sica: Zázrak v Miláně

Vittorio De Sica: Zázrak v Miláně

Filmovému neorealismu, v kontextu světové kinematografie doslova zlatému období filmu s přímým vlivem na vznik nové české vlny v 60. letech, bývá někdy vytýkána přílišná „vážnost“, kdy přes deklarovanou snahu zobrazit život takový jakým skutečně je, stála v popředí sociálně kritická témata.
Vittorio De Sica: Zloději kol

Vittorio De Sica: Zloději kol

Zloději kol, vrcholný a do značné míry i iniciující počin filmového neorealismu, jeden ze skvostů světové kinematografie ale i takřka dokumentární sonda do neutěšených sociálních poměrů postfašistické Itálie, stojí na čtyřech hlavních pilířích - velmi propracovaném scénáři založeném na kvalitním námětu Luigiho Bartoliniho; geniální režii Vittoria De Sica; excelentních hereckých výkonech v popředí s Lambertem Maggioranim v roli Antonia; a snad nejvíce právě na neorealistickém filmovém postupu tak, že Zloději kol jsou všeobecně pokládány za neorealistickou standartu.
Federico Fellini: Darmošlapové

Federico Fellini: Darmošlapové

Ve filmografii Federica Felliniho bývá snímek Darmošlapové z roku 1953 přehlížen či lépe tiše opomíjen jako duchovní předchůdce proslulého filmu Sladký je život, byť se vněm Fellini de facto odpoutal od neorealismu směrem k vlastnímu způsobu vyjádření, ale je i prvním Felliniho filmem, jenž vzbudil opravdu mezinárodní pozornost a věhlas.