„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Existencialismus

L'Enfance d'un chef, 1939

»V těch andílkovských šatičkách vypadám rozkošně.« Paní Portierová řekla mamince: »Ten váš chlapec je přímo k nakousnutí. V těch andílkovských šatičkách vypadá rozkošně.« Pan Bouffardier si Luciena přitáhl mezi kolena a pohladil ho po pažích: »Vždy je to úplná holčička,« řekl s úsměvem. »Jakpak se jmenuješ?

Intimité, 1939

I

Lulu spala nahá, protože ráda cítila dotek prostěradla a protože praní prádla přijde draho. Zpočátku byl Henri proti tomu; člověk si nelehá do postele nahý, to se nedělá, je to neslušné. Nakonec přece následoval příkladu své ženy, ale u něho to byla spíš pohodlnost; ve společnosti byl škroben jako panák, z pozérství (obdivoval Švýcary a hlavně Ženevany, připadali mu vznešení, protože jsou jako kus dřeva), ale v maličkostech na sebe nedbal, nebyl například moc čistotný, neměnil si dost často spodky; když mu je Lulu dávala do prádla, nemohla si nevšimnout, že jsou dole zažlucené, jak se třely o rozkrok. Osobně se Lulu špína neprotivila: je to intimnější, dělá to měkké stíny; třeba v důlku loktů; nelíbili se jí Angličané, ta neosobní těla, která nemají žádný pach. Ale manželova nedbalost jí byla protivná, protože on se tím jen tak hýčkal. Když ráno vstával, byl na sebe velice něžný; měl hlavu plnou snů a bílý den, studená voda a štětiny kartáčů mu připadaly jako hrubá nespravedlnost.

Érostrate, 1939

Lidi musí člověk vidět shora. Zhasínal jsem světlo a přistupoval k oknu: ani je nenapadlo, že by je někdo mohl pozorovat svrchu. Dbají na fasádu, někdy na zadek, ale všechny jejich efekty jsou vypočítané pro diváky měřící metr sedmdesát. Kdo kdy uvažoval, jaký tvar má čtvrťák viděný ze šestého patra? Zapomínají chránit si ramena a lebky pestrými barvami a nápadnými látkami, nedovedou bojovat proti tomu velikému nepříteli lidstva: perspektivě z nadhledu. Vykláněl jsem se a dával jsem se do smíchu: kampak se poděl ten slavný »vzpřímený postoj«, na který jsou tak pyšní? Rozplácávali se o chodník a dvě dlouhé, poloplazivé nohy jim trčely zpod ramen.

La Chambre, 1939

I

Paní Darbédatová držela v ruce kousek rahatu. Opatrně jej přibližovala ke rtům a zadržovala dech, aby nesfoukla jemný cukrový poprašek, jímž byl posypán. »Tenhle je z růží,« říkala si. Prudce se zakousla do sklovité masy a ústa jí naplnil zápach ztuchliny. »To je zvláštní, jak nemoc zjemňuje chuť.« Začala vzpomínat na mešity, na lepkavě zdvořilé Orientálce (byla na svatební cestě v Alžíru) a na bledých rtech se jí mihl úsměv: i v rahatu bylo cosi lepkavého.

Le Mur, 1939

Vehnali nás do velkého bílého sálu a já začal mhouřit oči, protože mě v tom světle bolely. Pak jsem viděl stůl a za ním čtyři chlapy v civilu, jak se dívají do papírů. Ostatní vězně nahnali dozadu, museli jsme za nimi přes celý sál. Mnoho jsem jich znal, ale byli tam i cizí. Ti dva přede mnou měli světlé vlasy a kulaté lebky; byli si podobní: asi Francouzi. Ten menší si v jednom kuse vytahoval kalhoty: nervy.
Albert Camus: Exil a království

Albert Camus: Exil a království

L'exil et le royaume, 1957

Počátkem 50. let (20. století) Albert Camus završil druhou etapu svého literárně-filozofického díla, kdy po vytvoření filozofie absurdna (esej Mýtus o Sisyfovi, román Cizinec a divadelní hry Nedorozumění a Caligula) definoval nutnost revolty (esej Člověk revoltující, román Mor, divadelní hry Spravedliví a Stav obležení) a nyní stál před otázkou, jakým způsobem obě předešlá období završit a dát jim vyšší smysl: „7. března 1951. Ukončena první verze Člověka revoltujícího. Touto knihou se uzavírají první dva cykly. 37 let. A teď už může být tvorba svobodná?“[1].
„Jsou dvě pravdy a jedna z nich nesmí být nikdy vyslovena.“
Albert Camus

Albert Camus

Když francouzský existencialismus tak pro většinu Jean Paul Sartre, avšak Albert Camus jehož osudy mají se Sartrem až podivuhodně blízké paralely, není rozhodně nějakým laciným napodobitelem ba, jeho koncepce existencialismu tvoří k Sartrovi nejenom protipól, ale jde ve svém zpracování ještě dále tak, že Camus bývá zařazován do nového myšlenkového směru s označením absurdismus.