V noci jsem snil, že jsem motýlem

Po povídkové sbírce Smíme si půjčit vašeho manžela? je dalším z příspěvků Grahama Greenea do lehkého žánru humoristické literatury je hříčka z roku 1969 Cesty s tetičkou, jež se tři roky poté dočkala i svého filmového zpracování.

Význam ať již literárního tak dramatického odkazu Borise Viana dosahuje nemenších výšin jako u jeho slavného předchůdce a stvořitele Krále Ubu Alfred Jarry či jeho rumunského souběžníka Eugèna Ionesca. Ale přesto není jeho cesta ke čtenáři potažmo k divadelnímu diváku zdaleka jednoduchá či dokonce snad přímočará.

Popudy psát či stát se spisovatelem mohou být různé, nicméně zcela obecně převládají motivy ega či v lepším případě seberealizace. Z této kategorie však v poměrné chudé historii české literatury vybočují přinejmenším dvě jména - Jaroslav Hašek a Karel Poláček, kdy není shodou okolností, že oba psali čistě pro ukojení materiálních potřeb, v satirickém duchu, s otevřenou ironií a kritikou.

Byť Šolom Alejchem (doslova „Mír s tebou“) je více znám prostřednictvím jednoho z nejslavnějších muzikálů všech dob, Šumař na střeše (1964), kterému byly čtyři Alejchemovy povídky Moderní děti (1899), Hodl (1904), Chava (1905) a Vyžeňte je (1914) přímou inspirací, do dějin literatury se zapsal jako vůbec první spisovatel píšící, ať již v rodném Rusku, tak po sérii protižidovských pogromů později v USA, jazykem jidiš, ale též jedním z prvních, který byť velmi ironickou formou reflektuje velmi nejisté postavení Židů v evropské společnosti jakožto občanů druhé kategorie, kde pravidelné pogromy pořádané v Evropě již od dávného středověku, představují pouze onen viditelný vrcholek ledovce.

V anglosaských zemích, Velké Británii pak zejména, má v humoristické literatuře poměrně silné zastoupení tzv. akademický román mezi jehož nejznámější představitele jednoznačně patří Šťastný Jim Kingsleyho Amise, Jíst lidi je neslušné Malcolma Bradburyho, ale též Hostující profesoři anebo Den zkázy v Britském muzeu Davida Lodge.

Humoristická próza stojí sice v Dostojevského díle v pozadí, ba snad s výjimkou mistrovky podaného Strýčkova snu se stěží vyvyšuje nad dobový průměr. Avšak skutečný literární labužník a milovník Fjorora Michajloviče Dostojevského by již z důvodu pochopení širších aspektů neměl bez povšimnutí přejít ani tuto část jeho díla, jež si své místo na slunci zasloužilo právě jen a pouze skrz jméno svého autora.

S označením Alfreda Jarryho jako nejvlivnějšího dramatika všech dob se sice příliš často nesetkáme, snad také proto, že Jarryho boj proti hlouposti světa je dnes aktuálnější než kdy dříve, ale byť byl Jarry plnohodnotně doceněn až mnoho desetiletí po své smrti, stojí na jeho odkazu celé moderní divadlo, dadaismem a surrealismem počínaje, absurdním divadlem pokračuje a současným divadlem jako takovým konče.

Anton Pavlovič Čechov patří v našich zeměpisných šířkách mezi tradičně nejoblíbenější autory, kdy natruc všem politickým zřízením i dobovým poměrům vycházelo jeho povídkové dílo v nesčetných sbírkových variacích tak, že pro současného nakladatele je další vydání Čechova rovno ekonomické katastrofě. Nicméně především zásluhou v současnosti jednoho z nejrenomovanějších překladatelů z ruštiny, Libora Dvořáka, se v roce 2003 rozhodlo nakladatelství Dokořán vydat nový soubor Čechova humoristického díla, který je z valné části sestaven z povídek, jež doposud nebyly přeloženy do češtiny.

Ač je Anton Pavlovič Čechov považován za zakladatele moderního dramatu a Čechovovo dílo je dnes synonymem pro jeho nejslavnější divadelní hry, není jeho cesta k základům a současně vrcholům dramatu 20. století zdaleka tak jednoznačná. - Veškeré Čechovovy dramatické pokusy, od první celovečerní hry Ivanov v roce 1887 až po Racka o devět let později, skončily jako naprosté propadáky, a snad dokonce i na smetišti dějin, nebýt toho, že Racka v roce 1898 znovu uvedlo Moskevské umělecké divadlo, jenž do historie světového divadla vstoupilo pod svou zkratkou MCHAT (Moskovskij chudožestvennyj těatr), které jako první dokázalo rozpoznat Čechovovu dramatickou genialitu a zachovalo jej tak pro další divadelní generace.

Zdeněk Šmíd je tak trošku synonymem svých čtenářsky nejúspěšnějších „průvodců“ Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii (1979), Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách (1984) či Proč bychom se netěšili aneb Jak se držet nad vodou (1998), na který v roce 2001 navázal svým svým svébytně humorným cestopisem z Maroka Bubny Berberů aneb Proč bychom se nesušili, který můžeme brát jako zajímavý příspěvek do literatury jinak, řekněme, velmi okrajové kvality.