V noci jsem snil, že jsem motýlem

Sbírka O lásce a jiné povídky sdružuje osm povídek Antona Pavloviče Čechova z rozmezí let 1894 až 1899, tedy z Čechovova vrcholného tvůrčího období, jež v různých variacích pojednávají o trpce humorných podobiznách lásky. Tuto podobu sbírky sestavilo nakladatelství Academia a to s použitím překladů Čechovových povídek z jiných povídkových souborů.

V roce 1968 učinilo nakladatelství Odeon velmi významný literární počin a vydalo antalogii povídek nejvýznamnějších autorů v jidiš a to v novém překladu Jakuba Markoviče, který stál i za konkrétním výběrem zastoupených autorů. - Ve výboru je tak zastoupeno jednadvacet autorů a necelých padesát povídek.

Hector Hugh Munro, známější pod svým pseudonymem Saki, je typický představitel suchého anglického humoru, ve kterém laškuje zejména na účet příslušníků vyšší střední třídy, kteří sní o tom, stát se členem tříd nejvyšších. Zkráceně tedy toho typů lidí, které bychom dnes nazývali maloměšťáckými. Munroův humor však mnohdy zmrazí úsměv na čtenářových rtech tím, že je příliš autentický a přes vtipnou pointu se nelze nevyvarovat pocitu, že vychází z vlastní autorovy zkušenosti.

Řekne-li se jméno Jiří Brdečka, asi každému se jako první vybaví asociace s filmem Limonádový Joe z roku 1964, ve kterém Brdečka figuruje jako autor námětu a scénáře. Leckdo další pak dodá i asociaci s knižní podobou tohoto námětu, či dokonce pak i jeho původní divadelní stvárnění. Snad jen pro úplnost se sluší dodat i verzi loutkovou. - Již množství forem, do kterých Brdečka dokázal tento námět převést, naznačuje, že Brdečka byl nadčasovou renezanční osobností. A tento dojem potvrzuje jen pouhý výčet filmů, u kterých se podepsal jako dramaturg či scénárista: Císařův pekař a pekařův císař, Byl jednou jeden král, Až přijde kocour, Baron Prášil, Vlčí jáma, Adéla ještě nevečeřela, Pric a veřernice, Obušku z pytle ven! a mnoho dalších. A co do věhlasu jeho filmové části by se jistě mohla vyrovnat i jeho literární tvorba, kde krom zmíněného Limonádového Joa je pro své filmové ztvárnění režii Věry Chytilové proslulá povídka Faunovo značně pokročilé odpoledne.

Novela Doktor Fischer ze Ženevy aneb Večírek s třaskavinou bývá v díle Grahama Greenea řazena do jeho odlehčenější humoristické části. Avšak nebyl by to Greene, kdyby se i v tomto díle neskrývalo hlubší psychologické pozadí - v tomto případě v osobě doktora Fischera, jenž je na jedné straně proslulý boháč, který nepropadl manýrům zbohatlíků, na straně druhé však pohrdá lidmi, ba ve vztahu ke svým nejbližším se chová jako manipulující sadista, jenž nechce aby byli ostatní šťastní, nemůže-li být šťastný ani on sám.

To že byl Mario Vargas LLosa v letošním roce oceněn Nobelovou cenou za literaturu lze v prvé řadě chápat jako zpožděné a stále zcela nedostačující ocenění nové jihoamerické vlny, kdy v 60. letech na literární scénu vstoupila celá plejáda jihoamerických autorů, kteří během velice krátké doby zcela změnili pohled na světovou literaturu. Krom peruánského LLosy, jenž byl Nobelovou cenou oceněn za rok 2010, tuto cenu též získal chilský básník Pablo Neruda (ano, tento pseudonym převzal dle českého básníka a spisovatele Jana Nerudy) v roce 1971 a kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez v roce 1982. Toto ocenění pro Maria Llosu pak lze po delší odmlce chápat i jako ocenění, jež nebylo vedeno motivy politickými, kdy se minimálně v posledních dvou dekádách udílení Nobelovy ceny řídilo jinými klíči než čistě kvalitativními a to především snahou o jistou rozprostřenost mezi rasami i pohlavími tak, že mnoho laureátů z posledních let nelze považovat za příslušníky 1. literární ligy. A naopak právě v souvislosti s jihoamerickou literaturou je zarážející neocenění například argentinských spisovatelů s obrovských dopadem na další vývoj moderní literatury a to Argentinců Jorge Luise Borgese a Julia Cortázara.

Význam ať již literárního tak dramatického odkazu Borise Viana dosahuje nemenších výšin jako u jeho slavného předchůdce a stvořitele Krále Ubu Alfred Jarry či jeho rumunského souběžníka Eugèna Ionesca. Ale přesto není jeho cesta ke čtenáři potažmo k divadelnímu diváku zdaleka jednoduchá či dokonce snad přímočará.