V noci jsem snil, že jsem motýlem

Po povídkové sbírce Smíme si půjčit vašeho manžela? je dalším z příspěvků Grahama Greenea do lehkého žánru humoristické literatury je hříčka z roku 1969 Cesty s tetičkou, jež se tři roky poté dočkala i svého filmového zpracování.

Souborné dílo Grahama Greena čítá celkem na padesát svazků od mladických básnických výlevů, přes dobrodružné a detektivní romány, vrcholné psychologické opusy, pro které se Greenovi přezdívá spisovatel svědomí, až po eseje, scénáře, divadelní hry a cestopisy. A k tomu všemu se Greene ve volných chvilkách a prvoplánovitě spíše pro vlastní pobavení pokouší proniknout i do čistě humoristického žánru.

Grahama Greena bychom mohli obvinit z ledasčeho. Od vlastního pokrytectví - v souladu s katolickou doktrínou, kterou sám vyznával jen velmi vlažně, se nikdy nenechal rozvést, ačkoliv drtivou část svého života strávil, eufemisticky řečeno, mimo manželské lože. Přes pokrytectví odražené ve svém díle, kdy právě archetyp nevěrného katolíka dominuje Greenovým nejúhlavnějším románům. Až po reakci literární kritiky, která Greena obviňovala z přílišné jednoduchosti nebo naopak přílišného filozofování, z pohrdání všeobecně uznávaných hodnot a zase naopak přílišného svatouškovství se skrývání se za náboženskou doktrínou. (Ať tak či onak, britská teoretická literární obec Greenovi nikdy příliš neporozuměla a ačkoliv byl hned několikrát favoritem na ocenění Nobelovu cenu, nikdy nezískal z této strany patřičnou podporu.)

Souhrnné vydání díla Grahama Greena by čítalo více než 50 svazků. Greenova tvorba pak během půlstoletí jeho aktivní umělecké kariéry významně ovlivnila vývoj celé světové literatury, ba svými tématy zasáhly snad všechny myslitelné aspekty, napříč většinou literárních žánrů. Nicméně již od jeho raných uměleckých počátků lze napříč i tak různorodou tvorbou nalézt několik typických Greenovských „archetypů“, jejichž prapůvod lze vystopovat již v jeho novele z roku 1935, Jsem Angličan.

Emily Brontëová zveřejnila svůj román Na Větrné hůrce v roce 1847 pod mužským pseudonymem Ellis Bell, kdy takřka vzápětí zemřela na tuberkulózu. Toto její jediné dílo tak na dlouhá desetiletí zcela zapadlo jakožto nepříliš zdařilá prvotina Emiliiny slavnější sestry Charlotty Brontëové, za které bylo Na Větrné hůrce dlouhá léta považováno.

Byť Bernard Shaw během své tvůrčí kariéry napsal více než 700 divadelní her a položil tak základy současného britského dramatu, de facto jej přežilo pouze jedno jediné dílo, které je navíc známější svým muzikálovým zpracováním jako My fair lady.

Ačkoliv můžeme Grahama Greena zařadit mezi nejvýznamnější spisovatele 20. století, bývá charakteristika jeho díla mnohdy nejednoznačná. - V kontextu anglosaské literatury bývá zařazován do druhokolejné kategorie s přívlastkem autora co do názorů i obsahu díla příliš přimknutého ke katolicismu. Na straně druhé se v souvislosti s Greenem můžeme potkat s označením „Dostojevský 20. století“ či s výčtem mnoha ocenění, jež jeho dílo, v čele s romány Moc a sláva, Tichý Američan a Jádro věci, bývá zařazováno do seznamu toho nejlepšího, co kdy bylo napsáno. K nejednoznačnému postoji může též přispět Greenovo členství v britské komunistické straně ve 20. letech (vstoupil tam dle svých slov z pouhé recese) či angažmá v britských tajných službách během II. světové války, kdy mimo jiné působil i v africké Sierra Leoně.

Když konverzační komedie, tak Oscar Wilde a jeho neodmyslitelný vtip, ironie a cynismus. A byť je jeho dílo omezeno relativně krátkým tvůrčím obdobím, které bylo násilně přerušeno obviněním Wildeho z homosexuality a pozdějším odsouzením ke dvěma rokům nucených prací, patří jeho dílo nejen k nejčtenějším, nejhranějším a zejména i k nejvlivnějším.

Salman Rushdie ve svém díle typicky kombinuje prvky magického realismu a příběhu s pozadím v autentických osobách a událostech., Vypravěčský styl kolážově kombinuje klasickou románovou stylistiku s volným esejem tak, že celé Rushdieho dílo lze umístit někam mezi Gabriela Garcíu Márqueze, mistra žánru magického realismu, a Milana Kunderu, předního představitele moderního eseje. Ovšem s tím dodatkem, že kvalit obou Rushdie dosahuje jen z malé části.

Frederick Forsyth ve své prvotině a současně i svém suverénně nejznámějším díle Den pro Šakala dokonale zúročil své bohaté zkušenosti zpravodajského reportéra (částečně působil i v Československu) tak, že celá novela se vyznačuje rychlým spádem děje i autentickým popisem špionážního a policejního prostředí.

Přiznám se, že oproti většinovému proudu čtenářů neadoruji Orwellovu nejslavnější dvojici děl, alegorii Farma zvířat z roku 1945 a utopii 1984 z roku 1949. Naopak George Orwella oceňuji pro jeho předválečnou prózu, jež na rozdíl od výše zmíněných románů, které jej celosvětově proslavily, ba jejich prostřednictvím se stal nesmrtelným, vychází co do tématu z vlastních prožitků a zkušeností.

George Orwell zvlášť pro současného čtenáře proslul zejména svými díly ze závěrečného období svého života - alegorií Farma zvířat a utopickým 1984, nicméně nejen v kontextu jeho díla ale i životního postoje jej lze lépe charakterizovat jako levicově laděného novináře a esejistu, jenž kritizoval sociální nerovnost, staroanglický kastovní systém s jeho byť nepsanými tak nepřekročitelnými zákony.