V noci jsem snil, že jsem motýlem

V pomyslném seznamu nejdůležitějších a nejvlivnějších her moderního dramatu by hra Vojcek německého dramatika, spisovatele a sociálního revolucionáře Georga Büchnera (17. října 1813 – 19. února 1837) zaujímala jedno z nejpřednějších míst a to ačkoliv, nebo právě proto, že Büchner libreto své hry nikdy nedokončil, ba její text se nám dochoval ve dvou odlišných verzích s nečitelnými pasážemi a s neočíslovaným pořadím scén tak, že každá její inscenace je svébytným dílem se spoluautorstvím, do kterého lze krom samotného Büchnera přinejmenším přidělit i celý kolektiv překladatelů, editorů a autorů třetího aktu, jež v Büchnerově textu zcela chybí.

Leonce a Lena, co do pořadí vzniku, druhá hra německého revolučního dramatika George Büchnera vznikla na jaře 1836, kdy se Büchner chtěl zúčastnit dramatické soutěže o nejlepší divadelní komedii, kterou vyhlásilo nakladatelství Cotta. Büchner však nestihl uzávěrku soutěže a libreto hry mu bylo vráceno nepřečtené zpět. Své premiéry se pak hra dočkala až o šest desetiletí později, kdy ji konkrétně dne 31. května 1895 uvedla mnichovské divadlo Intimes Theater.

Život a dílo Liona Feuchtwangera lze rozdělit do tří tvůrčích období: Na období německé, kdy se Feuchtwanger již ve svém relativně raném díle Žid Süss z roku 1925 etabloval jako jeden z nejúspěšnějších německých spisovatelů mezidobí dvou světových válek. Dále, po nástupu Hitlera a nacistické ideologie je to politicky angažovaná próza s vrcholem v románu Sourozenci Oppermannovi z roku 1933 či o deset let mladším Bratři Lautensackové, pro které se Feuchtwanger stal přímým nepřítelem fašistického režimu - krom jiného byl i z jedním z autorů, jehož knihy byly spáleny v rámci noci 10. května 1933. A konečně období amerického exilu, ve kterém se obrátil k historickým tématům à la Goya (1951) či Židovka z Toleda (1955).

Zuřivý reportér (der rasende Reporter) Egon Erwin Kisch patří společně s Franzem Kafkou a Gustavem Meyrinkem do triumvirátu pražských německých spisovatelů židovského původu, kteří se paradoxně zasloužili o dodnes nevyprchávající světový věhlas jak Prahy, tak české literatury jako celku. - Kafkou Praha, respektive přesněji její obraz, získala na své existenciální neuchopitelnosti, Meyrinkem svou záhadnou tajemnost a Kisch dodal její punc světáckosti. (Nicméně nikomu již asi nebude vadit menší paradox, že hraje-li Praha v Kafkově díle vůbec nějakou pak spíše jen negativní roli. Meyrink byl z Prahy vyhnán, na základě falešného soudního obvinění, jež rázně ukončilo jeho kariéru bankéře. A Kisch byl více světoběžník s hlavní adresou v Berlíně.)

Bernhard Schlink, původní profesí právník a později i pisatel detektivních románů, se šířeji proslavil zejména svou novelou Předčítač z roku 1995. Ta od svého vydání nadále vzbuzuje celosvětový ohlas i kontroverzi, kdy je na jedné straně Schlink oslavován za nový pohled na německou nacistickou historii a na straně druhé je obviňován z amorálnosti a převracení hodnot.

Hermann Hesse je přes svou poměrně značnou myšlenkovou jednoduchost a hlubokou zakořeněnost v konzervativních hodnotách společnosti před I. světovou válkou, kdy se jako autor vymyká snad jen svým prvenstvím v zakomponování buddhistické filozofie v německy psané literatuře, dodnes jedním z celosvětově nejvydávanějších německých autorů všech dob.

Je otázkou do literární pranice nakolik je Hermann Hesse jako originální autor, ba nositel Nobelovy cenu za rok 1946, přeceňován. - Jeho ústřední romány Demian (1919), Siddhártha (1922), Stepní vlk (1927) a Hra skleněných perel (1943) lze uvodit vlivem mystiky, buddhismu, psychoanalýzy v podání Sigmunda Freuda a Carla Gustava Junga, či filozofie Friedricha Nietzcheho.

Psychoanalýza a vliv východní filozofie s přímým přesahem k celoživotní kritice nacionalismu, maloměšťáctví a majetnického pragmatismu - tak lze ve stručnosti vyjmenovat základní pilíře díla jednoho z nejpilnějších spisovatelů 20. století, Hermanna Hesseho , kdy ač jeho vrcholné období spadá do 20. let, respektive byl oceněn Nobelovou cenou v roce 1946, největší věhlas jeho dílo vzbudilo v letech 60. a 70. v souvislosti s tehdejší módou nekritické adorace východních náboženství.

Námět novely Smrt v Benátkách byla i samotným Thomasem Mannem označena za problematickou tak, že i sám autor ji nedoporučoval ke knižnímu vydání. Přes svou morální provokativnost ale i velmi jasné kontury paralel autora s hlavním hrdinou, spisovatelem Gustavem von Aschenbachem, patří Smrt v Benátkách vedle Kouzelného vrchu mezi jeho vůbec nejznámější a čtenáři nejvyhledávanější díla.