V noci jsem snil, že jsem motýlem

To že byl Mario Vargas LLosa v letošním roce oceněn Nobelovou cenou za literaturu lze v prvé řadě chápat jako zpožděné a stále zcela nedostačující ocenění nové jihoamerické vlny, kdy v 60. letech na literární scénu vstoupila celá plejáda jihoamerických autorů, kteří během velice krátké doby zcela změnili pohled na světovou literaturu. Krom peruánského LLosy, jenž byl Nobelovou cenou oceněn za rok 2010, tuto cenu též získal chilský básník Pablo Neruda (ano, tento pseudonym převzal dle českého básníka a spisovatele Jana Nerudy) v roce 1971 a kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez v roce 1982. Toto ocenění pro Maria Llosu pak lze po delší odmlce chápat i jako ocenění, jež nebylo vedeno motivy politickými, kdy se minimálně v posledních dvou dekádách udílení Nobelovy ceny řídilo jinými klíči než čistě kvalitativními a to především snahou o jistou rozprostřenost mezi rasami i pohlavími tak, že mnoho laureátů z posledních let nelze považovat za příslušníky 1. literární ligy. A naopak právě v souvislosti s jihoamerickou literaturou je zarážející neocenění například argentinských spisovatelů s obrovských dopadem na další vývoj moderní literatury a to Argentinců Jorge Luise Borgese a Julia Cortázara.

Je-li Benito Pérez Galdós nestor španělského literárního realismu, jehož význam lze pro ilustraci v kontextu frankofonních zemí připodobnit k významu a oblibě Honoré de Balzac, potom jeho, co do rozsahu, útlé dílko Marianela je jedním z nejvýznamnějších, nejvydávanějších a současně i nejvíce interpretovaných děl španělské literatury. - Krom jiného se tato novela dočkala tří filmových zpracování a převodu do podoby televizní telenovely.