V noci jsem snil, že jsem motýlem

Již v letech 1920/21 bylo našemu mladému hnutí opakovaně vyčítáno z kruhů dnešního přežitého měšťáckého světa, že náš postoj k dnešnímu státu je odmítavý, z čehož odvozovalo stranickopolitické loupežné rytířstvo všech odstínů oprávnění k tomu, aby všemi prostředky zahájilo boj proti nepohodlí zvěstovatelce nového světového názoru. Přitom se ovšem záměrně zapomínalo na to, že dnešní měšťácký svět si pod pojmem stát nedovede představit nic jednotného, že zde dokonce neexistuje a ani nemůže existovat žádná jednotná definice.

Jestliže na konci tohoto dílu popisuji první vývojové stadium našeho hnutí a krátce se zmiňuji o celé řadě s tím spojených otázek, nedělám to proto, abych zde pojednával o duchovních cílech tohoto hnutí. Cíle a úkoly tohoto nového hnutí jsou tak obrovské, že se dají popsat pouze ve vlastním zvláštním dílu. A tak ve druhém díle této knihy podrobně popíši programové podklady hnutí a pokusím se utvořit obraz toho, co si představujeme pod pojmem "stát".

Hloubka pádu nějak‚ osobnosti je vždy závislá na vzdálenosti jejího momentálního stavu od stavu původního. To samé platí o národech a státech. Tím se tedy původnímu stavu, nebo spíše výšce dostává rozhodujícího významu. Pouze to, co se zvedne nad všeobecně uznávanou hranici, může zřejmě spadnout nebo se zřítit do propasti.

Ještě koncem listopadu roku 1918 jsem se vrátil zpět do Mnichova. Jel jsem opět k záložnímu bataliónu mého regimentu, který se nacházel v rukou "vojenské rady". Celý jeho režim byl tak otravný, že jsem se okamžitě rozhodl, pokud možno co nejdříve opět odejit. S jedním věrným kamarádem z pole, Schmiedtem Ernstem jsem dorazil do Traunsteinu a zůstal jsem tam až do zrušeni tábora.

V březnu 1919 jsme se opět vrátili do Mnichova. Situace byla k neudržení a nutila nutně k dalšímu pokračování revoluce.

Při svém pozorném sledování veškerého politického dění jsem se vždy mimořádně zajímal o propagandistickou činnost. Spatřoval jsem v ní nástroj, jenž právě socialisticko-marxistické organizace ovládaly s mistrnou šikovností a uměli ji používat. Poznal jsem už záhy, že správné používání propagandy je skutečné umění, jež bylo občanským stranám cizí. Jenom křesťanskosociální hnutí, hlavně za časů Luegera, se naučilo s tímto nástrojem virtuózně zacházet a vděčilo mu za velmi mnoho úspěchů.

Na jaře 1912 jsem přišel definitivně do Mnichova. Toto město jsem znal tak dobře, jako kdybych v jeho zdech pobýval už léta. Mělo to opodstatnění v mém studiu, jež mě na každém kroku upozorňovalo na tuto metropoli německého umění. Kdo nezná Mnichov, nezná Německo a především nezná německé umění.

Každopádně byla tato předválečná doba nejšťastnějším a daleko nejspokojenějším obdobím v mém životě.

Když matka zemřela, učinil už osud v jednom ohledu své rozhodnutí. V posledních měsících matčiny nemoci jsem jel do Vídně složit zkoušky na akademii. Vydal jsem se na cestu vyzbrojen tlustým balíkem kreseb a s přesvědčením, že zkoušku složím hravě. Na reálce jsem byl daleko nejlepší kreslíř ve třídě; od té doby se mé schopnosti ještě zcela mimořádně vyvíjely, takže moje vlastní spokojenost mě Činila hrdým a šťastným a dávala mi naději na to nejlepší. Jediný mráček se někdy objevil: můj kreslířský talent předčil talent malířský, zvláště ve všech oblastech architektury.