V noci jsem snil, že jsem motýlem

Jack London, někdejší americký autor první kategorie, bývá ne zcela právem degradován na spisovatele dobrodružného žánru určeného pro dospívající mládež. Nicméně jeho vrcholné romány v čele s Mořským vlkem (1904), Martinem Edenem (1909) a Tulákem po hvězdách (1915) se jednak vyznačují zcela neopakovatelným záznamem atmosféry i sociálních podmínek své doby, a jednak se staly synonymem celého literárního žánru, který je od Londona odvozován.

Po povídkové sbírce Smíme si půjčit vašeho manžela? je dalším z příspěvků Grahama Greenea do lehkého žánru humoristické literatury je hříčka z roku 1969 Cesty s tetičkou, jež se tři roky poté dočkala i svého filmového zpracování.

Souborné dílo Grahama Greena čítá celkem na padesát svazků od mladických básnických výlevů, přes dobrodružné a detektivní romány, vrcholné psychologické opusy, pro které se Greenovi přezdívá spisovatel svědomí, až po eseje, scénáře, divadelní hry a cestopisy. A k tomu všemu se Greene ve volných chvilkách a prvoplánovitě spíše pro vlastní pobavení pokouší proniknout i do čistě humoristického žánru.

Barry Gifford však má na svém autorském kontě více než dvě desítky dalších literárních zářezů, včetně zatím sedmidílné série Lulu & námořník, či spoluautorství scénáře slavného filmu Davida Lynche, Lost Highway z roku 1997.

Obyčejný život svým charakterem navenek plně zapadá do Čapkovy volné trilogie Hordubal, Povětroň a Obyčejný život z počátku 30. let, které jednotně nejprve vycházely na pokračování v Lidových novinách (Obyčejný život konkrétně mezi 30. 9. a 27. 11. 1934) a teprve poté se dočkaly svého knižního vydání. Všechna tato tři díla rovněž sdílí takřka filozofující pokus, kterým chtěl Čapek dokázat neuchopitelnost lidského života. To, co však Obyčejný život od předchozích dvou částí vyděluje, je zřetelná paralela „obyčejného člověka“, jehož jméno není v celém románu ani jednou zmiňováno, s autorem samotným. Obyčejný život tak lze položit za Čapkovo předčasné bilancování nad vlastním životem.

Synonymem „mafiánské“ literatury, který tento žánr současně objevil, završil ale i svou kvalitou zcela uzavřel pro další interpretace, je román Maria Puza z roku 1969, Kmotr.

Jan Novák pronikl do povědomí širší čtenářské veřejnosti až v souvislosti s oceněním svého dokumentárně laděného románu Zatím dobrý jakožto nejlepší knihy roku 2005 v rámci nejprestižnější české literární ceny Magnesia Litera.

U většiny spisovatelů není příliš žádoucí pátrat v jejich skutečných životních osudech jako v paralelách a inspiraci jejich často nesmrtelného díla. Příliš horlivý čtenář se tak vystavuje riziku, že ve svém životním idolu často objeví obyčejného měšťáka, který ve své rozvinuté fantazii nahrazuje to, co nemohl či nedokázal prožít ve svém skutečném životě.

Velký Gatsby je dnes základním studijním materiálem v rámci osnov studia americké literatury a v nejrůznějších žebříčcích se umisťuje jako jedno z nejvýznamnějších literárních uměleckých děl 20. století. Toto privilegium se však Velkému Gatsbymu dostalo až po smrti svého autora, Francise Scotta Fitzgeralda v roce 1940. Ba naopak, Velký Gatsby nebyl čtenářským či ekonomickým propadákem, ale ohlas který vzbudil přeci jen neodpovídal, jak poději rozpoznaným kvalitám díla, tak obrovskému úsilí, které do něj Fitzgerald během své tříleté práce vložil.

Hodnocení osobnosti Lva Nikolajeviče Tolstého není, ačkoliv by se to vzhledem k aureole jeho jména mohlo zdát zcela opačně, nikterak jednoduché. Tolstoj díky své dílu proslul jako oddaný humanista, jehož krédem bylo „neprotivit se zlu násilím“. Za svého života však byl více znám jako pedant a tyran svých nejbližších; stoupenec patriarchálního systému, ve kterém by ženě nemělo být dovoleno samostatně myslet; odpůrce modernismu a moderní západní civilizace; ale zejména jako zcela neúspěšný sociální experimentátor, kdy přes relativně odvážné myšlenky à la dát nevolníkům vzdělání, nebyl nikdy schopen cokoliv dotáhnout do úspěšného konce.

Počátek 30. let je v díle Karla Čapka uvozen volnou trilogií Hordubal, Povětroň a Obyčejný život, ve které rozvinul svou oblíbenou metodu vyprávění, kdy daný příběh popisuje z pohledu hned několika osob. Výsledný dojem a interpretaci skutečného průběhu událostí pak Čapek indiferentně nechává na samotném čtenáři.

Grahama Greena bychom mohli obvinit z ledasčeho. Od vlastního pokrytectví - v souladu s katolickou doktrínou, kterou sám vyznával jen velmi vlažně, se nikdy nenechal rozvést, ačkoliv drtivou část svého života strávil, eufemisticky řečeno, mimo manželské lože. Přes pokrytectví odražené ve svém díle, kdy právě archetyp nevěrného katolíka dominuje Greenovým nejúhlavnějším románům. Až po reakci literární kritiky, která Greena obviňovala z přílišné jednoduchosti nebo naopak přílišného filozofování, z pohrdání všeobecně uznávaných hodnot a zase naopak přílišného svatouškovství se skrývání se za náboženskou doktrínou. (Ať tak či onak, britská teoretická literární obec Greenovi nikdy příliš neporozuměla a ačkoliv byl hned několikrát favoritem na ocenění Nobelovu cenu, nikdy nezískal z této strany patřičnou podporu.)

Nejstručnějším a současně i nejvýstižnějším způsobem jak neznalému čtenáři přiblížit život a dílo Borise Viana je prostřednictvím jeho nejslavnějšího a současně nejkontroverznějšího románu Naplivu na vaše hroby - dílko Vian sepsal během 15 dnů v roce 1947 s tím, že se jedná o francouzský překlad zesnulého amerického spisovatele Vernona Sullivana. Tato parodie na detektivní román s rasistickým černým humorem Vianovi okamžitě přinesla obrovskou popularitu, peníze a zejména soudní proces, ve kterém byl Vian odsouzen za nemravnost k 15 dnům vězení (, aby byl poté zase osvobozen po přiznání pravé identity autora, potažmo skutečného podtextu svého díla).

Ságu Na východ od ráje John Steinbeck původně zamýšlel napsat jen pro své dva syny, v té době šestiletého Thoma a čtyřletého Johna, s tím, že v knize shrne veškerou svou doposud nabytou moudrost, poznání i pokoru, kterou jakožto v té době již živoucí literární legenda (a o deset let později i nositel Nobelovy cenu za literaturu) měl ve svých necelých padesáti letech možnost poznat.

Kóbó Abe (vlastním jménem Kimifusa Abe) se do povědomí světového čtenářstva dostal díky své surrealistické novele s patrným odkazem na Franze Kafku, Písečná žena z roku 1962.