„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Divadlo Komedie

Divadlo komedie: Weissenstein

Divadlo komedie: Weissenstein

Divadlo Komedie se na konci roku 2009 nacházelo ve schizofrenní finanční situaci, kdy souboru vypršel čtyřletý grant a o grantu nové, tedy vůbec o tom, zda bude soubor Pražského komorního divadla na této scéně vůbec pokračovat, se mělo rozhodovat až v nejzazším možném termínu v 17. prosince. Ředitel Dušan D. Pařízek tedy ohlásil konec divadla s tím, že veškerý aktuální repertoár byl derniérován a to včetně mimořádné hry Weissenstein na motivy povídky Johannese Urzidila, jež patřil do legendárního kroužku pražských německy píších autorů sdružených kolem věhlasné kavárny Arco, do které mimo jiné patřil Kafka, Werfel, Brod, či Kisch.
Utrpení knížete Sternenhocha

Utrpení knížete Sternenhocha

Utrpení knížete Sternenhocha, nejslavnější dílo polozapomenutého českého filozofa Ladislava Klímy, jenž však po roce 1989 zažívá nebývalý věhlas. A jak Sternenhoch tak celé Klímovo dílo je všeobecně považováno za zcela svébytné, neinterpretovatelné, potažmo nedramatizovatelné a to včetně Klímova dramatu Matěj poctivý. Přesto se Utrpení knížete Sternenhocha dočkalo mnoha divadelních dramatizací (ba bylo i zfilmováno a to Janem Němcem), avšak tyto dramatizace doposud skončily s rozpaky ne-li pocitem trapnosti, kdy se úvodní čtenářské nadšení nepodařilo přenést do srozumitelné divadelní podoby. A i proto se Divadlo Komedie, respektive jeho kmenový režisér David Jařab vydal zcela vlastní cestou a z původního Klímova textu si vybral jen několik scén a celou inscenaci více než jako obvyklou honoraci Klímy pojal v intencích moderního divadla jako oslavu minimalistického divadla, bez kulis, bez hereckého přehrávání a s prohozeným jevištěm a dějištěm, kdy diváci sedí za oponou a krom úvodní scény se celá inscenace odehrává mezi obvyklými sedadly diváků, kde byly kulisy i obvyklé prostředky spojené s nasvícením scény nahrazeny tlumeným barevným světlem, které svou červenou, zelenou či žlutou barvou zdůrazňovalo atmosféru aktuálního děje.
Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli

Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli

Divadelní soubor Pražského komorního divadla již za měsíc (na konci června) končí svou činnost na půdě Divadla Komedie. Za uplynulých deset let, co zde soubor pod vedením Dušana Pařízka působil, se Divadlo Komedie stalo jednou z nejrenomovanějších pražských divadelních scén, jež se koncepčně zaměřovala jak na moderní rakouské a německé drama tak na experimentální autorskou tvorbu. Poslední premiéra nejen této sezóny ale i divadla v této podobě jako takového, hra Petera Handkeho Hodina ve které jsme o sobě nevěděli, byla tedy pojata jako důstojné rozloučení jak se scénou samotnou tak především s diváky, kdy namísto závěrečného aplausu publika herci divákům nabízí přípitek šampaňského.
Divadlo Komedie: SAM

Divadlo Komedie: SAM

Pražské komorní divadlo, jež tuto sezónu za známých okolností (odbor kultury pražského magistrátu souboru nepřidělil dostatečný grand na to, aby divadlo mohlo pokračovat v nezměněné umělecké kvalitě) končí svou veleúspěšnou éru v prostorách divadla Komedie a jako svou předposlední premiéru na této scéně uvedlo inscenaci německé autorky a režisérky Kathariny Schmitt SAM. Výchozí inspirací pro vznik hry byl pro Katharine Schmitt taiwanský umělec Tehching Sam Hsieh, který se v roce 1978 nechal na jeden rok zavřít do dřevěné klece o velikosti 3,5×3,5 metru s tím, že ve svém dobrovoleném vězení nesmí číst, psát, ale ani mluvit a jeho jedinou spojnicí se světem byl jeho přítel, jenž mu jedenkrát denně přinesl nezáživné a stále se opakující jídlo, odnesl mu odpadky a vyfotografoval jej. Katharine Schmitt pak tuto performaci konceptuálního malíře převedla do divadelního jazyka s tím, že původní rok Hsiehova dobrovolného vězení zkrátila do jedné hodiny a původní konceptuálně-výtvarně-meditativní Hsiehův počin převedla do roviny vztahu mezi hercem a divákem. Režie se ujala Kamila Polívková, jež je též autorkou kostýmů a minimalistické scény, která se skládá z role papíru tvořící stěnu a podlahu klece a z několika nezbytných předmětů denní potřeby. Role Sama se pak chopil Karel Roden.