„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Biografie

Salman Rushdie

Salman Rushdie

Salman Rushdie stojí tak trochu v pozadí svého nejznámějšího díla Satanské verše, jenž mu přineslo, byť poněkud kontroverzní, celosvětovou popularitu. Avšak Rushdie není jen jeho synonymem, ale je jedním z nejlepších indických autorů současnosti, byť se dle vlastních slov považuje za vyděděnce, který nepatří ani do západního ani do východního světa.
12. Prosinec 2008
Michail Bulgakov

Michail Bulgakov

Michail Afanasjevič Bulgakov beze sporu patří k jedněm z nejlepších spisovatelů 20. století, byť byl jeho život naplněn velmi dramatickými událostmi a zvraty, kdy Josif Vissarionovič STALIN 15× shlédl jeho drama Dny Turbinových a současně byla řada jeho děl zcenzurována či zakázána tak, že drtivá většina vyšla tiskem až několik desetiletí po jeho smrti.
07. Prosinec 2008
Gustav Meyrink

Gustav Meyrink

V životních osudech i díle Gustava Meyrinka se promítají tři osudná témata: okultismus, magie a Praha. Meyrink sice bývá zařazován mezi pražské německy píšící spisovatele, ale jeho vztah k tomuto městu měl vazbu jen přes její německé a židovské obyvatele, česky neuměl a Češi ho nezajímali a tak více než za Pražana jej lze označit za světoobčana.
27. Květen 2008
John Kennedy Toole

John Kennedy Toole

John Kennedy Toole bývá označován jako muž jednoho románu, ale podíváme-li hlouběji do spirály jeho životních osudů, můžeme se oprávněně domnívat, že jeho hlavní dílo Spolčení hlupců se mohlo stát prolegomenou k dílu mnohem rozsáhlejší ba i uznávanějšímu, avšak Toole předběhl o dvě dekády svou dobu a jeho nabroušený literární styl i postava společenského ztroskotance a vyděděnce, za kterým se jako předloha neskrýval nikdo jiný než autor sám, nemohl být ve své době prostě přijat.
19. Květen 2008
Charles Bukowski

Charles Bukowski

Ač Charlesi Bukowskému chybí jakýkoliv náznak propagandy ve formě tichého uznání ze strany literární kritiky, lze jej přesto směle prohlásit za světově nejvlivnějšího spisovatele konce 20. století, kdy se módní vlna, jež začátkem 80. let zatopila Ameriku, převalila záhy poté nejprve přes Německo a hned na to přes celou Evropu, až deset let poté totálně změnila vnímaní literatury, a poezie zejména, i u nás tak, že jméno Charlese Bukowského se s dostatečným časovým odstupem i usazením literárního kalu, jež zvířilo, stane synonymem pro postmoderní revoluci, jež vyvrátila ze svých zahnilých kořenů mnohé z dosud nenapadnutelných formálně-estetických klišé.
30. Duben 2008
V šedesátých a sedmdesátých letech se na ruské obloze objevila hvězda, která zastínila vše včetně zničující cenzury totalitního režimu. Vladimírovi Vysockému nebylo za jeho života dovoleno publikovat, vydávat desky ani koncertovat, přesto však jeho písně znal každý, jejím poslechem se netajili ani příslušníci KGB a ruské kosmonauty chránily při jejich dlouhých pobytech ve vesmíru před zešílením, jeho básně si lidé navzájem opisovali tak, že překonaly hranice všech kontinentů - báseň Spaste naše duše se stala v sedmdesátých letech hymnou Portugalských partyzánů v jejich odboji proti diktatuře, jeho životní role, Shakespearův Hamlet, se mu stala zrcadlem jeho nejvnitřnější duše, po dva roky roli nacvičoval, aby dosáhl dokonalého spojení. Jeho ztvárnění symbolizující souboj pravdy a čistoty Hamletovy osobnosti s lhostejností a zlem vystupňované otázkami, na které není možno odpovědět, představovalo samotného Vysockého a režim, který mu nedovoloval dýchat. Herecká partnerka Alla Děmidová charakterizovala jeho expresivní zničující způsob hraní slovy: "Razantně vybíhal na scénu, bílý jako smrt, nikoho si nevšímal a absolutně se soustředil na to, co dělá, na to že musí dohrát do konce. Ne dohrát, dožít do konce. A to bylo geniální. Takhle se má Hamlet hrát, ale tak se hrát nedá." V posledních letech zvracel mezi výstupy krev, musel si nechávat vpichovat tišící injekce, ale vždy bledý jako stěna znovu vyběhl na scénu a jeho životního představení nemohl zastavit ani infarkt, který jej skácel přímo na jevišti dne 25.července 1979, ne, Vladimíra Vysockého nezastavil dusící režim ani meze fyzického těla.
08. Březen 2008
K čemu je umění? Proč malovat a tvořit? Ne, to není řečnická otázka, a i když pro ni neexistuje odpověď, každý si určitě prožil okamžik záblesku šílenství, na který existuje jediná možná obrana: to, co se skrývá pod oním lehce vyčpělým slovíčkem „umění“. Nebudu svou úvahu dále rozvíjet, protože vášnivý čtenář si jistě sám dokáže dosadit, co spadá pod křídla múz a co už je kýč, byť s ambicemi nesrozumitelnosti a nádechem monumentálnosti, a proto zpět k velkému šílenci Edvardu Munchovi, kterého narozdíl od Vincenta dokázala malba udržet nad vodou, byť často jen z posledních sil.
Henri-Marie-Reymond de Toulouse-Lautrec-Monfa celý svůj život bojoval s nutkavými pocity méněcenosti pro svou znetvořenou skřetovskou postavu, která mu bránila kráčet v linii hrabat Toulouse-Lautreců, vášnivých lovců, krotitelů koní, jež nikdy nenechali žádnou ženskou sukni na pokoji. Celý život se snažil dosáhnout uznání svého otce, hraběte Alphonse de Toulouse-Lautreca, který jím však pro jeho nemohoucnost věnovat se „mužským“ zábavám pohrdal a nikdy nepřipustil, že by jeho syn měl talent pro tu jedinou činnost, ve které mohl vyniknout.
05. Březen 2008
Pro malování Claude Moneta získal Eugèn Boudin, malíř a zároveň majitel papírnictví a rámařství v Le Havru, kam se Monetova rodina během jeho dětství přestěhovala z Paříže. Boudin byl jeden z prvních krajinářů, kteří své obrazy malovali přímo v přírodě. Tato hlavní zásada „plenérismu“ [„En plein air“ (Pod širým nebem)] se v té době obcházela jen skicou či základními liniemi obrazu, jak ostatně tvořili i hlavní představitelé krajinářské francouzské malby kolem I. poloviny XIX. století, tzv. barbizonští mistři, jež se rozhodli odejít z Paříže a malovat v blízkosti vesnice Barbizon ve Fontaine-bleauském lese, aby zde tvořili v samotném lůnu přírody a podařilo se jim tak vymanit z tradičních akademických postupů a k přírodě se přiblížit, v první fázi romanticky, v druhé realisticky.
ÚVODEM
 
Tato kniha je výpovědí o životě a díle Bohumila Hrabala. Vyplývá z našeho dlouholetého přátelství a podrobné znalosti všech jeho prací.
Udělal jsem již v roce 1979 a 1980 dva pokusy zachytit spisovatelovy osudy, postupy a metody jeho tvůrčí činnosti. Ty mně umožnily, abych přistoupil k určité syntéze, jež byla obohacena o nová fakta, rozhovory a řadu dosud neznámých Hrabalových prvotin a současných rukopisných děl.