„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Divadelní hry

Milan Kundera: Majitelé klíčů

Milan Kundera: Majitelé klíčů

Majitelé klíčů

Světoznámý český, v posledních dvaceti letech ale již takřka výhradně francouzsky píšící spisovatel, Milan Kundera, v dějinách literatury proslul mimořádnými kvalitami svého díla, kdy je vedle Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého a částečně i Václava Havla, světově nejvýznamnějším českým spisovatelem 2. poloviny 20. století. Kundera je ale světový fenomén i co do použitého jazyka, kdy počínaje svým románem La Lenteur (Pomalost) z roku 1993, používá francouzštinu jako svůj výhradní tvůrčí jazyk. Kundera je ale v kontextu světové literatury ojedinělý i způsobem, jakým střeží kvalitu svého díla, kdy Kundera naprosto zakazuje inscenování tří ze svých čtyř divadelních her - v tomto směru udělal jedinou výjimku a to když svému dlouholetému příteli, dramatikovi i režisérovi Ladislavu Smočkovi v roce 2008 dovolil nastudovat v Činoherním klubu svou hru Ptákovina, jež byla poprvé a naposled uvedena v roce 1969.
Mark Ravenhill: Shopping a Fucking

Mark Ravenhill: Shopping a Fucking

Shopping and Fucking, 1996

Svou dramatickou prvotinu z roku 2006 s vševypovídajícím názvem Shopping a Fucking napsal anglický dramatik Marka Ravenhill s hlavní ideou šokovat - to se mu v rámci premiéry na malé scéně londýnského divadla New Court Theatre (česky Nové dvorní divadlo) i povedlo, avšak z dnešního pohledu je Ravenhillova prvoplánovost již značně vyčpělá, téma hry je překonané a drama jako celek odsouzené k zapomnění.
Tennessee Williams: Tramvaj do stanice Touha

Tennessee Williams: Tramvaj do stanice Touha

A Streetcar Named Desire, 1947

Americký dramatik Tennessee Williams své nejlepší divadelní hry postavil na motivech, které čerpal z vlastního života, obzvláště pak mládí, které prožil v jižanském státě Mississippi. - V jeho díle, jež čítá na čtyřicet dramat, dalších sedmdesát jednoaktovek a dále jednoho románu a několika sbírek povídek a básní, je klíčové zejména jeho tvůrčí období mezi polovinou 40. a polovinou let 50., kdy napsal své nejcennější a dodnes velmi často inscenovaná dramata Skleněný zvěřinec (1944) a Tramvaj do stanice Touha (1947) Kočka na rozpálené plechové střeše (1954) a Sestup Orfeův (1957). - Ve všech těchto hrách mají klíčový význam jižanské prostředí a kulturní reálie, zakázaná témata alkoholu a homosexuality či psychologicky velmi propracované postavy inspirovaných skutečnými vzory z okruhu Williamsovy rodiny.
Tennessee Williams: Kočka na rozpálené plechové střeše

Tennessee Williams: Kočka na rozpálené plechové střeše

Cat on a Hot Tin Roof, 1954

Kočka na rozpálené plechové střeše z roku 1954 patří vedle Skleněného zvěřince (1944) a Tramvaje do stanice Touha (1947) a Sestupu Orfeova (1957) mezi čtveřici nejlepších a dodnes nejhranějších her amerického dramatika Tennesseeho Williamse, jenž byl za tuto hru podruhé oceněn nejvýznamnějším americkým literárním oceněním a to Pulitzerovou cenou.

Publikumsbeschimpfung, 1966

„vy chataři, vy Češi, vy špinaví cikáni, vy čumilové, vy Mongolové, vy hovada…“
Peter Handke: Spílání publiku

Peter Handke: Spílání publiku

8. června 1966 byla v rámci akce zvané Týden experimentálního divadla ve frankfurtském divadle Theater am Turm uvedena hra začínajícího autora Petera Handkeho Spílání publiku, jež krom předpokládané provokace s následným pobouřením veřejnosti znamenala i jeden z revolučních okamžiků v dějinách moderního divadla. - Spílání publiku nebyla zdaleka první divadelní provokace, kdy již ve 20. letech 20. století probíhaly dadaistické divadelní performance, kdy se například zhasl divadelní sál a namísto divadelního představení herci házeli mezi překvapené diváky kuličky, či již v roce 1948 Eugène Ionesco napsal surrealistickou antihru s parodováním textu z učebnice angličtiny Plešatá zpěvačka. Handke však oproti všem podobným pokusům přinesl novou koncepci v tom, že jeho hra, či snad lépe antihra, se neobrací k diváku s jakýmkoliv sdělením a herci mají „zakázáno“ hrát - Handke proto herce nenazývá herci ale spíkry, či v českém překladu mluvčími.
Frank Wedekind: Probuzení jara

Frank Wedekind: Probuzení jara

Frühlings Erwachen, 1891

To, že Frank Wedekind byl jedním z nejvíce provokujících dramatiků z přelomu 19. a 20. století dosvědčují jak časté cenzorské zásahy, kdy řada jeho her byla buď zakazována zcela nebo alespoň notně proškrtána o ožehavé otevřeně erotické pasáže, tak to dosvědčuje i dobový záznam Ottova slovníku naučného, který na straně jedné uznává Wedekindovy nepochybné kvality brilantního dramatika, na straně druhé se však pouští až do osobně pojatého odsouzení: „Wedekind jest cynicky bezohledný analytik erotický, satirik a groteskní karikaturista, inspirující se pitvornými a potvornými přemety a gesty té frašky, kterou jest mu život a hlavně život erótický; jeho satira má někdy rys jakési velikosti v bezohlednosti a osudné logice i v nihilistické trpkosti, jimiž pracuje; ale často zabíhá také v pouhou marottu, cynickou schválnost a rozbitou posunčinu.“
Alfred de Musset: Neradno s láskou zahrávat si

Alfred de Musset: Neradno s láskou zahrávat si

On ne badine pas avec l’amour, 1834

Milostná satiricky pojatá komedie Neradno s láskou zahrávat si romantického dramatika Alfreda de Musseta z roku 1834, obrací naruby klasický příběh lásky ` la Romeo o Julie Williama Shakespeara, tedy boj zamilované dvojice proti vůli svým rodičům, kdy v Mussetově podání jsou si naopak hlavní hrdinové dvacetijednaletý syn Perdican a osmnáctiletá schovanka Camila bohatým Baronem předurčeni, ale nad jejich vzájemnými sympatiemi a rozhořívající se láskou zvítězí jejich pýcha tak, že hra končí tragicky smrtí Camilininy soukojenky Rosetty.
Alfred de Musset: Marianniny rozmary

Alfred de Musset: Marianniny rozmary

Les Caprices de Marianne, 1833

Leitmotiv hry Marianniny rozmary Alfreda de Musseta z roku 1833 postaveném na klasické zápletce s mladou manželkou, starým klamaným manželem a drzým milencem, se v nejrůznějších variacích objevuje již od barokního commedie dell'arte, ba jako jeden z prvních tento námět použil Niccolò Machiavelli ve hře Mandragora z roku 1512. Mussetova inovace tohoto již po tři staletí opakovaného a v mírných obměnách rozvíjeného námětu spočívá jednak v postavě kamaráda - dohazovače, kterou o půl století dále rozvinul Edmond Rostand a to ve své nejslavnější hře z roku 1897 Cyrano z Bergeracu, a jednak v tragickém vyústění hry, kdy oproti klasice i očekávání čtenáře a diváka, hra nekončí vyznáním a naplněním lásky.
František Hrubín: Srpnová neděle

František Hrubín: Srpnová neděle

1958

František Hrubín, jenž je dnes, vlivem někdejší komunistické cenzury s častými zákazy publikovat s výjimkou tvorby pro děti, pro mnohé synonymem „pouhého“ autora literatury pro nejmenší, je ve skutečnosti jednou z klíčových osobností 2. poloviny 50. let. - František Hrubín byl společně s Jaroslavem Seifertem jedním z prvních, kdo veřejně kritizoval cenzuru a nesvobodu po uzurpaci moci komunistickou stranou a to v rámci svého projevu na 2.sjezdu československých spisovatelů v roce 1956, ale byl prvním dramatikem, který zavelel obrat v dramatické koncepci, ve které až do premiéry jeho prvotiny Srpnová neděle dne 25. dubna 1958 vládla výhradně budovatelská díla socialistického realismu. V Srpnová neděli, již nejprve uvedlo Tylovo (dnešní Stavovské) divadlo a to v režii Otomara Krejči s hvězdným obsazením v čele s Karlem Högerem, Vlastou Fabiánovou, Radovanem Lukavským, Luďkem Munzarem či Janem Třískou, se Hrubín odchýlil nejen tématicky, kdy leitmotivem není ani budování socialismu, ani boj proti západním záškodníkům, ale pojednává o výjevu jednoho na venkově kdesi v jižních Čechách, ale odchýlil se i co do charakteristiky postav, které nejsou prvoplánovitě čitelné a blíže než k altruistickým socialistickým idealistům mají blíže ke zkrachovancům, kteří nijak netají to, že by byli nejraději, kdyby se vrátily poměry z před února 1948.
Ladislav Smoček: Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho

Ladislav Smoček: Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho

1966

Dr. Zvonek Burke se po několika měsíčním pobytu v lázních vrací do svého milovaného pokojíku v bytě paní Outěchové. Avšak její dcera Svatava se má vdávat a Dr. Burke tak musí po více než dvacetiletém pobytu pokojík opustit. Burke však sdělení paní Outěchové o nadcházejícím sňatku neporozumí a snaží se ošklivou a poněkud již přestárlou Svatavu nabídne za manželku svému vědeckému kolegovi Tichému. Tichý zpočátku odmítá, Burke se mezitím snaží Svatavě vymluvit svatbu s panem Václavem a Svatava omdlívá ve skříni poté, co se nadýchala par z čištěného svatebního závoje. - Burke potom omylem přiškrtí i kolegu Tichého, zavře do skříně i omdlelou paní Outěchovou a paličkou omráčeného pana Václava. Burke, který se považuje hned za čtyřnásobného vraha, zamkne pokoj a spolkne klíč. Avšak domněle zavraždění přijdou po chvíli k sobě, Burke ve zmatku opouští byt a budoucí manželé v pokoji zasedají k pečené huse.
August Strindberg: Tanec smrti

August Strindberg: Tanec smrti

Švédský básník, dramatik, prozaik ale i malíř August Strindberg napsal několik desítek básnických sbírek, divadelních her, románů a povídkových souborů, jež dodnes patří mezi živá a často vydávaná i uváděná díla. Přesto je dnes Strindberg více než pro své dílo více proslulý jako nepřítel manželství či dokonce i jako nepřítel žen. Je jisté, že Strindberg byl maniakální osobnost, kdy období horečného tvůrčího zápalu střídal s obdobími plných depresí. Současně se Strindberg hned třikrát oženil a zase rozvedl. Přesto bychom v jeho osobním životě jen stěží hledali pro tuto pejorativní nálepku nepřítele manželství a manželek nějaké reálné opodstatnění.
Ivan Sergejevič Turgeněv: Měsíc na venkově

Ivan Sergejevič Turgeněv: Měsíc na venkově

Месяц в деревне, 1850

Nejslavnější drama ruského prozaika Ivana Sergejeviče Turgeněva, Měsíc na venkově, bývá považováno za jedno nejklíčovějších her ruského dramatu 2. poloviny 19. století. Jeho námět je přirovnáván k románu Paní Bovaryová Gustava Flauberta, který ostatně patřil k Turgeněvovým nejbližším přátelům, jeho vliv je pak nejčastěji zmiňován v dramatech Antona Pavloviče Čechova, konkrétně u Višňového sadu. Turgeněv na hře pracoval mezi roky 1848 a 1850 a to v rámci svého pobytu v Paříži, kdy ostatně drtivou část svého života strávil buď právě v Paříži nebo v Baden-Badenu. Publikováno bylo v roce 1855, ale poprvé bylo uvedeno až v roce 1872 v moskevském Malém divadle. Pro koncepci ruského divadla však byly klíčové zejména jeho pozdější inscenace a to zejména to z roku 1909 v režii Konstantina Stanislavského v Moskevském uměleckém divadle, či v režii Anatolije Efrose v Moskevském činoherním divadle v Malé Bronné z roku 1977. V českých zemích byla hra poprvé zinscenována v roce 1895 a to v Divadle v Národním domě na Královských Vinohradech.

Mutter Courage und ihre Kinder, 1939

Bertolt Brecht: Matka Kuráž a její děti

Bertolt Brecht: Matka Kuráž a její děti

Drama Matka Kuráž a její děti je pokládáno za nejvýznamnější příspěvek takzvaného epického divadla, který jakožto styl dominoval celosvětovému divadlu 50. let, její autor, Bertolt Brecht, pak za přední osobnost jak epického divadla, tak, a to právě díky této hře Matka Kuráž, je i považován za přední osobnost protiválečného hnutí.
Arthur Miller: Smrt obchodního cestujícího

Arthur Miller: Smrt obchodního cestujícího

Death of a Salesman, 1949

Arthur Miller je dnes považován za jednoho z nejvýznamnějších divadelních tvůrců 20. století. Mnoha lidem je však paradoxně více znám pro své, v pořadí druhé, manželství s Marylin Monroe anebo svým krátkým angažmá v Americké komunistické straně v polovině 30. let. Ti divadla znalejší pak asi okamžitě vychrlí názvy nejznámějších Millerových her à la Všichni moji synové (1947), Smrt obchodního cestujícího (1949), Čarodějky ze Salemu (1953) či Pohled z mostu (1955).
Georg Büchner: Vojcek

Georg Büchner: Vojcek

Woyzeck, 1837

V pomyslném seznamu nejdůležitějších a nejvlivnějších her moderního dramatu by hra Vojcek německého dramatika, spisovatele a sociálního revolucionáře Georga Büchnera (17. října 1813 – 19. února 1837) zaujímala jedno z nejpřednějších míst a to ačkoliv, nebo právě proto, že Büchner libreto své hry nikdy nedokončil, ba její text se nám dochoval ve dvou odlišných verzích s nečitelnými pasážemi a s neočíslovaným pořadím scén tak, že každá její inscenace je svébytným dílem se spoluautorstvím, do kterého lze krom samotného Büchnera přinejmenším přidělit i celý kolektiv překladatelů, editorů a autorů třetího aktu, jež v Büchnerově textu zcela chybí.