V noci jsem snil, že jsem motýlem

V pomyslném seznamu nejdůležitějších a nejvlivnějších her moderního dramatu by hra Vojcek německého dramatika, spisovatele a sociálního revolucionáře Georga Büchnera (17. října 1813 – 19. února 1837) zaujímala jedno z nejpřednějších míst a to ačkoliv, nebo právě proto, že Büchner libreto své hry nikdy nedokončil, ba její text se nám dochoval ve dvou odlišných verzích s nečitelnými pasážemi a s neočíslovaným pořadím scén tak, že každá její inscenace je svébytným dílem se spoluautorstvím, do kterého lze krom samotného Büchnera přinejmenším přidělit i celý kolektiv překladatelů, editorů a autorů třetího aktu, jež v Büchnerově textu zcela chybí.

Leonce a Lena, co do pořadí vzniku, druhá hra německého revolučního dramatika George Büchnera vznikla na jaře 1836, kdy se Büchner chtěl zúčastnit dramatické soutěže o nejlepší divadelní komedii, kterou vyhlásilo nakladatelství Cotta. Büchner však nestihl uzávěrku soutěže a libreto hry mu bylo vráceno nepřečtené zpět. Své premiéry se pak hra dočkala až o šest desetiletí později, kdy ji konkrétně dne 31. května 1895 uvedla mnichovské divadlo Intimes Theater.

Byť Bernard Shaw během své tvůrčí kariéry napsal více než 700 divadelní her a položil tak základy současného britského dramatu, de facto jej přežilo pouze jedno jediné dílo, které je navíc známější svým muzikálovým zpracováním jako My fair lady.

Muž mnoha tváří i zaměstnání, který se angažoval hned ve dvou světových revolucích - francouzské i americké, Pierre Beaumarchais, je více než sám o sobě či svým dílem znám zejména prostřednictvím dvou oper - Figarovou svatbou Wolfganga Amadea Mozarta z roku 1786 a Lazebníka sevillskéhoGioacchina Rossiniho z roku 1816.

Když konverzační komedie, tak Oscar Wilde a jeho neodmyslitelný vtip, ironie a cynismus. A byť je jeho dílo omezeno relativně krátkým tvůrčím obdobím, které bylo násilně přerušeno obviněním Wildeho z homosexuality a pozdějším odsouzením ke dvěma rokům nucených prací, patří jeho dílo nejen k nejčtenějším, nejhranějším a zejména i k nejvlivnějším.

Václav Havel napsal novou hru - toť i bez jakéhokoliv hodnocení kvalit divadelní událost posledního desetiletí. Nicméně Václav Havel napsal dobrou hru, ba lze říci nejlepší hru, co kdy napsal.

Po Nosorožci a Plešaté zpěvačce je Židle asi nejvýznamnější a současně nejabsurdnější drama Eugèna Ionesca. Židli lze též pak považovat za inicializační dílo absurdního dramatu jako takového, kdy Ionesco poprvé překročil hranice pouhé dadaistické provokace, jak lze charakterizovat prvotinu Plešatá zpěvačka. Kombinací absurdní humoru s hlubším existencialistickým kontextem pak de facto stanovil pravidla, ve kterých se bude žánr absurdního dramatu, jakožto dominantní dramatický útvar zvláště 60. let, pohybovat.

Méně známé drama Eugèna Ionesca Král umírá z roku 1962 lze do značné míry uchopit jako satirickou reflexi základních myšlenek v té době vrcholící módní vlny existencialismu, kdy si Ionesco až ad absurdum utahuje ze základních existencialistických témat smrti, bytí i svobody jedince.

Rokem vzniku dramatu Strýček Váňa Antona Pavloviče Čechova bývá sice zpravidla uváděn letopočet 1899, nicméně skutečné časové období, ve kterém Čechov zcela přepracoval své nepříliš povedené drama z roku 1889 Lesní démon, kdy krom přepsání ústřední zápletky a znejednoznačení závěrečného vyznění vypustil i více než polovinu všech postav, bývá pokládáno někam za rok 1891, ve kterém Čechov strávil tři měsíce rozhovory na vězeňském ostrově Sachalin v severním Pacifiku, kdy mapoval nelehký život vězňů v sibiřském vyhnanství.

Dramatické dílo Antona Pavloviče Čechova lze charakterizovat jako hry čistě konverzační s naprostou absencí děje, vývoje postav i hlubších sond. Koncepce hry a současně i druhoplánová psychologičnost je založena čistě na protikladných vlastnostech jednotlivých postav, které archetypálně parodují ruskou společnost na přelomu 19. a 20 století. Čechov svá dramata, ostatně podobně jako děj svých nejzdařilejších povídek, umisťuje na ruský venkov, což lze v kontextu ruské literatury 19. století, ve které je typickou postavou obyvatel Petrohradu ze středních ale spíše vyšších vrstev, možno brát jako revoluci i reflexi společenského myšlenkového posunu. Ostatně sovětská komunistická propaganda líčila Čechova jakožto proletáře názorově blízkého marx-leninské materialistické filozofii.