V noci jsem snil, že jsem motýlem

Skupina Mig 21 se zcela oprávněně zařadila mezi to nejlepší, co lze na českém hudebním nebi tzv. populární hudby nalézt. Vzhledem k obrovskému kvalitativnímu skoku jež nastal v rozmezí jednoho roku mezi alby Snadné je žít (2001) a Udělalo se nám jasno (2002), se pak od třetí desky Pop Pop Pop dal očekávat jen další kvalitativní skok vpřed. Avšak jsou-li pro Mig 21 nejcharakterističtější inteligentní, vtipné a hravé texty, hudební vyzrálost, ale i celková sehranost skupiny tak, že více než do popu, k jehož příslušnosti se hlásí poslední deska, se skupina řadila k žánru funky, potom je poslední produkt skupiny velkým zklamáním a hudebním debaklem.

Ať již budu v následujících řádcích zpěvačku Radůzu hodnotit jakkoliv, jisté je jedno: jedná se v mnohém o bezprecedentní fenomén české populární hudby, kdy Radůza bez mediální propagace překonává i produkty televizních soutěžních estrád, ba v roce 2003 dokonce získala 3 ocenění od tzv. Akademie populární hudby v kategoriích Zpěvačka roku, Objev roku a Folk & Country, avšak současně ji prakticky neuslyšíte v éteru. Současně však Radůzu nepovažuji ať již jakéhokoliv pohledu, tj. jako interpretku či autorku hudby a textů, ani za kvalitní ba ani originální, ba Radůza je pro mne fenomén i průvodní jev dlouhodobé krize české populární hudby.

Červený kostel v Brně by bez použití aparatury dokázala rozeznít snad jen ne příliš subtilní operní pěvkyně, avšak hlas Ivy Bittové je výjimečný ve zcela odlišném měřítku a tak si jej mohlo plně vychutnat jen asi 10 prvních řad, protože krom obrovského prostoru, kde se její hlas zcela ztrácel, jej „přehlušovalo“ i doprovodné Škampovo smyčcové kvarteto.

Na dvojici Harald Kräuter a Thomas Vigl je i bez jakýkoliv hudebních rozborů velmi zajímavý rozpor mezi jejich vnějším vzhledem, který ztělesňuje vše, co si obyvatel našich končin představí při zmínce o člověku rakouské národnosti, a jejich zdrcujícím hudebním nasazením, jež do řvoucího klubíčka smete i doposud zapřísáhlého posluchače dechové kapely.

A právě snad v bourání všech umělých bariér, předsudků a v sebeironii spočívá bezprecedentní originalita a hudební genialita Sax & Crime jež na jedné noze balancuje v nebeských výšinách na položeném ostří mezi jazzem a kabaretem, s notnou dávkou již zmíněné ironie, improvizace, exhibice a extravagance.

O Sax & Crime též mnohé napoví i skutečnost, že Kräuter a Vigl tvořili „tvrdé“ jádro dnes již legendárního seskupení Tres Hombres, ale téměř neomezené jazzové možnosti se jim zdály příliš úzkoprsé. Vyskočení z rozjetého jazzového vlaku se proto mohlo zdát být pro mnohé fanoušky krok zpátky, avšak Sax & Crime je nyní ještě silnější, než jejich bývalá mateřská skupina, což ostatně dokazuje i velký zájem o jejich koncert - již druhý v rozmezí několika měsíců.

Svůj vrchol sice prožila folková hudba již v 80. létech, avšak až nyní se dostavuje i úspěch komerční, potažmo spojený i s oceněním odborné kritiky, ačkoliv touto kritikou vyzdvihovaná folková trumfová esa, typu Jarek Nohavica či Honza Nedvěd, mají to nejlepší již dávno za sebou. Obdobného úspěchu se na sklonku minulého roku, poté co po čtyřleté práci vydal album Nebe počká, dočkal i poněkud odstrkovaný Karel Plíhal a jeho dlouho očekávané album sklidilo nebývalý úspěch. Avšak proboha za co?!

Hana Hegerová. To není jen jméno jedné české šansoniérky, ale je pro český šanson synonymem. Ale nejen to. Jen zmínka tohoto jména budí i v nejzarytějším hudebním kritikovi tichou úctu. Ano, Hana Hegerová si kvalitou svého uplynulého více než padesátiletého působení, ale i výší své charismatické osobnosti, vybudovala neotřesitelnou pozici první dámy a legendy české hudební scény.

Prvopočátky No Smoking Orchestra sahají až do roku 1980, kdy pod označením Zabranjeno Pušeňje založil sarajevský anarchista Nelle Karajič rockově-punkovou skupinu se zjevným vlivem Sex Pistols, ovšem v originálním balkánském balení. Ale skupina měla pro své anarchistické názory velké problémy s cenzurou, když si krátce po vydání svého debutového alba v roce 1984 Das ist Walter si Nelle Karajič zavtipkoval na účet zesnulého maršála Tita a byť se prodalo více než 100.000 kopií singlu Zenica blues, hrozil Zabranjeno Pušeňje zákaz. Dalšího alba Dok čekaš sabah sa šejtanom se pak o rok později prodalo na 90.000 kusů.

Jako závěrečná třešnička na dortu se v rámci festivalu Jazz Brno 2004 představila rakouská dua Sax & Crime a Waltraud K. duo a společně s Tres Hombres a David Helbock Triem zbořily všechny pochybnosti o kvalitách rakouského jazzu, byť ani jeden z výše jmenovaných do jazzu vlastně tak úplně nepatří a vzhledem k jejich neuchopitelnosti a nesrovnatelnosti s českými paralelami je lze jejich tvorbu nejlépe charakterizovat jako experimentální.

Brněnské jazzové publikum lze směle označit, ne-li za náročné tak přinejmenším za velmi pozorné a vděčné. Zkrátka publikum jež dokáže ocenit jazz těžšího a experimentální charakteru, ale i nadané začínající muzikanty.

Pozná-li se hvězda dle zpoždění, kdy na sebe nechává čekat, je Rudy Linka & Miles Evans Quartet jednoznačně nejlepším hudebním tělesem, jež v rámci Jazz Brno 2004 vystoupilo. Ale překonám-li svůj odpor k tomuto hvězdnému manýru, uznávám, že na něj má výsostné právo, protože k jeho kvalitách se v českých podmínkách vyrovnají snad jen projekty Emila Viklického.

Mezinárodní jazzové projekty mají ve svém ústředním smyslu zejména vzájemnou inspiraci, kdy si jednotliví hudebníci mohou osvojit nové podněty pro své další hudební projekty a jednak si vzájemně zpřístupní své mateřské publikum. A vznik projektu Finsko-český Quintet ve složení Markku Renko - trubka, Markku Rinta-Poltari - saxofon, Arto Piispanen - piano, Petr Dvorský - kontrabas, Martin Šulc - bicí byl inspirován čistě účelově, jak se alespoň laickému a hlouběji nezasvěceném posluchači může zdát, protože kvinteto nepůsobilo nijak kompaktním dojmem, ba právě naopak jej lze zařadit mezi ty slabší formace, jež v rámci festivalu Jazz Brno 2004 vystoupily.

Je jen nemálo muzikantů, kteří ovládají kytaru a lá „two hands tapping„ a na světě jsou jen dva, kteří se svým nástrojem dokáží nejen interpretovat, ale i improvizovat jazz té nejvyšší kvality. Krom Američana Stanleyho Jordana je to Darko Jurkovič z Chorvatska.

Trio Music lze označit jako čistě koncertní seskupení dvou předních hudebníků české jazzové scény, Petra Dvorského (E. Viklický, Najponk trio, Elena Suchánková & Jocose Jazz, Finsko-český Quintet) a Martina Šulce (Najponk trio) s výborným velšským saxofonistou i jazzovým autorem Osianem Robertsem (Glenn Miller Memorial Orchestra, The Fishwick Brothers Quintetu, …).

Emil Viklický je nejen v našich zemích pojmem a to nejen pro nespornou virtuozialitu a genialitu, s níž si dokáže své posluchače zcela podmanit, ale dalším důvodem, proč jít právě na koncert Emila Viklického je i soubor grimas, pohledů očí jež nevidí, jen se dotýkají, energii, kterou ze sebe vysílá a jež mu nedovolí, aby u svého piana klidně seděl, ale naopak vstával,rozpřahoval ruce nad hlavou, v kratičké sotva sekundové pauze, kdy má hlavní slovo jiný nástroj, si pak povytahoval rukávy u košile tak, že by se posluchač koncertu nijak nedivil, kdyby uprostřed nejnáročnější skladby začal žonglovat s kužely.

Maria Hoffman je svým hlasem „nejen malým zjevením na domácím hudebním nebi“[1], ale v tomto nebi nesnese sobě rovnou, ba dokonce svou kvalitou překonává i světové persóny par excelence Janis Joplin, Ellu Fiztgerald či Edith Piaf. Ale dobrou zpěvačku nedělá jen hluboký zastřený hlas, ale i žánr, repertoár a potažmo i hudební doprovod a právě v těchto složkách bude Maria ještě muset hodně experimentovat, než pro sebe najde hudební háv šitý ji přímo na tělo, ale vzhledem k neuvěřitelným šestnácti létům zcela nepochybuji o tom, že jej pro sebe nejen nalezne, ale stane se hvězdou první velikosti.