V noci jsem snil, že jsem motýlem

Skupina Mig 21 se zcela oprávněně zařadila mezi to nejlepší, co lze na českém hudebním nebi tzv. populární hudby nalézt. Vzhledem k obrovskému kvalitativnímu skoku jež nastal v rozmezí jednoho roku mezi alby Snadné je žít (2001) a Udělalo se nám jasno (2002), se pak od třetí desky Pop Pop Pop dal očekávat jen další kvalitativní skok vpřed. Avšak jsou-li pro Mig 21 nejcharakterističtější inteligentní, vtipné a hravé texty, hudební vyzrálost, ale i celková sehranost skupiny tak, že více než do popu, k jehož příslušnosti se hlásí poslední deska, se skupina řadila k žánru funky, potom je poslední produkt skupiny velkým zklamáním a hudebním debaklem.

Ať již budu v následujících řádcích zpěvačku Radůzu hodnotit jakkoliv, jisté je jedno: jedná se v mnohém o bezprecedentní fenomén české populární hudby, kdy Radůza bez mediální propagace překonává i produkty televizních soutěžních estrád, ba v roce 2003 dokonce získala 3 ocenění od tzv. Akademie populární hudby v kategoriích Zpěvačka roku, Objev roku a Folk & Country, avšak současně ji prakticky neuslyšíte v éteru. Současně však Radůzu nepovažuji ať již jakéhokoliv pohledu, tj. jako interpretku či autorku hudby a textů, ani za kvalitní ba ani originální, ba Radůza je pro mne fenomén i průvodní jev dlouhodobé krize české populární hudby.

Červený kostel v Brně by bez použití aparatury dokázala rozeznít snad jen ne příliš subtilní operní pěvkyně. Hlas Ivy Bittové je ale výjimečný ve zcela odlišném měřítku a tak si jej mohlo plně vychutnat jen asi 10 prvních řad, protože krom obrovského prostoru, kde se její hlas zcela ztrácel, jej „přehlušovalo“ i doprovodné Škampovo smyčcové kvarteto.

Na dvojici Harald Kräuter a Thomas Vigl je i bez jakýkoliv hudebních rozborů velmi zajímavý rozpor mezi jejich vnějším vzhledem, který ztělesňuje vše, co si obyvatel našich končin představí při zmínce o člověku rakouské národnosti, a jejich zdrcujícím hudebním nasazením, jež do řvoucího klubíčka smete i doposud zapřísáhlého posluchače dechové kapely.

Svůj vrchol sice prožila folková hudba již v 80. létech, avšak až nyní se dostavuje i úspěch komerční, potažmo spojený i s oceněním odborné kritiky, ačkoliv touto kritikou vyzdvihovaná folková trumfová esa, typu Jarek Nohavica či Honza Nedvěd, mají to nejlepší již dávno za sebou. Obdobného úspěchu se na sklonku minulého roku, poté co po čtyřleté práci vydal album Nebe počká, dočkal i poněkud odstrkovaný Karel Plíhal a jeho dlouho očekávané album sklidilo nebývalý úspěch. Avšak proboha za co?!

Hana Hegerová. To není jen jméno jedné české šansoniérky, ale je pro český šanson synonymem. Ale nejen to. Jen zmínka tohoto jména budí i v nejzarytějším hudebním kritikovi tichou úctu. Ano, Hana Hegerová si kvalitou svého uplynulého více než padesátiletého působení, ale i výší své charismatické osobnosti, vybudovala neotřesitelnou pozici první dámy a legendy české hudební scény.

Prvopočátky No Smoking Orchestra sahají až do roku 1980, kdy pod označením Zabranjeno Pušeňje založil sarajevský anarchista Nelle Karajič rockově-punkovou skupinu se zjevným vlivem Sex Pistols, ovšem v originálním balkánském balení. Ale skupina měla pro své anarchistické názory velké problémy s cenzurou, když si krátce po vydání svého debutového alba v roce 1984 Das ist Walter si Nelle Karajič zavtipkoval na účet zesnulého maršála Tita a byť se prodalo více než 100.000 kopií singlu Zenica blues, hrozil Zabranjeno Pušeňje zákaz. Dalšího alba Dok čekaš sabah sa šejtanom se pak o rok později prodalo na 90.000 kusů.

Jako závěrečná třešnička na dortu se v rámci festivalu Jazz Brno 2004 představila rakouská dua Sax & Crime a Waltraud K. duo a společně s Tres Hombres a David Helbock Triem zbořily všechny pochybnosti o kvalitách rakouského jazzu, byť ani jeden z výše jmenovaných do jazzu vlastně tak úplně nepatří a vzhledem k jejich neuchopitelnosti a nesrovnatelnosti s českými paralelami je lze jejich tvorbu nejlépe charakterizovat jako experimentální.

Brněnské jazzové publikum lze směle označit, ne-li za náročné tak přinejmenším za velmi pozorné a vděčné. Zkrátka publikum jež dokáže ocenit jazz těžšího a experimentální charakteru, ale i nadané začínající muzikanty.

Pozná-li se hvězda dle zpoždění, kdy na sebe nechává čekat, je Rudy Linka & Miles Evans Quartet jednoznačně nejlepším hudebním tělesem, jež v rámci Jazz Brno 2004 vystoupilo. Ale překonám-li svůj odpor k tomuto hvězdnému manýru, uznávám, že na něj má výsostné právo, protože k jeho kvalitách se v českých podmínkách vyrovnají snad jen projekty Emila Viklického.