„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Sentence

27. Únor 2008
Každá rozkoš je původně jen zamilování si bolesti, každá bolest jen znechucení si rozkoše; a v tom spočívá pravý monismus.
 
Výška měřitelna je dle toho, pokud člověk odpouští. Vznešený vše, obyčejný málo, zhovadilý téměř nic. Obyčejný vše zapomíná, vznešený nic.
 
“Jiným odpouštět vše, a sobě nic” – to platí za známku výšky ducha; správně, ale nadvýškou toho je odpouštět vše i sobě.
 
Existence mnohých vysokých duchů je jen stálé zběsilé prchání před požáry, které sami byli založili.
 
Následkem magie útoku sklízí útočící něco cti i pak, byl-li pořádně poražen a bit.
 
Kdyby ženy nebyly nejskromnějšími neboli nejješitnějšími bytostmi, nic by je neuráželo tak jako galantnost, toto vůbec nejopovržlivější shlížení shůry. Každý pravý muž shlíží na ženu více shůry než na dítě. V tom podstata jeho lásky. Láska k ženě je jen galantnost. Každá jiná je vlastní mužskou perverzností. Čemu se “perverzita” u lidu říká, jest jen duch aplikovaný na sexualitu. Kdo má trošku fantazie, se samozřejmou nutnosí je perverzní ve smyslu vulgu, inklusive psychopatologických učenců.
 
Hájit svou čest je bezectné.
 
Kdo má právo, nebojuje za ně.
 
Nikomu neotročily národové tak, jako svým “osvoboditelům”.
 
Každý vyšší národ, stejně jako jednotlivec, má temný pud učinit ze své historie napínavý román; zakrňuje, nedaří-li se to.
 
Třeba vidět v myšlení svýma, v jednání s lidmi cizíma očima, lidičky dělají to naopak: v jednání jsou nejzaslepenějšími zvířecími sobci, v myšlení jsou gramofony vládnoucích, hloupých mínění; zde altruisty.
 
Jsou někteří, kdož v hovoru myslí na věc; skoro všichni jen na odpověď.
 
Vysoký duch, vzbudí-li lásku ve všední ženě, měl by se podobně stydět, jako každý jemnější člověk se rdí, zamiluje-li se do něho opičí samička.
 
Dvě nejkrásnější vlastnosti a nejcennější výsady člověka: nemusit plodit, moci dle vůle zemřít.
 
Je daleko lehčí učinit ze svého urputného nepřítele velkého přítele než ze skutečného přítele malého nepřítele.
 
Milujte své nepřátele – ale teprve pak, když leží pod Vámi na zemi… Vítěz odpouští poraženému v opojení svém, obejme jej, odvrhne tím své vítězství, dobude tím nového, většího.
 
Spisovatel, jehož exprese neužívá narážek, obrazů, přirovnání z erotického života, je odbyt: je suchý pahýl. Neboť každá skutečná láska je erotické podstaty.
 
Velikost a panovačnost jsou protiklady.
 
Stálé tázání se je jednou známkou hlouposti , jindy velikosti; u jednoho působí směšně, impozantně u jiného.
 
Poměr skutečně zbožných lidí k bohu byl zpravidla poměrem zamilované ženy k muži: vzhlížení… Byl u někoho poměrem muže k ženě? … “kdo svého boha miluje, ten ho trestá”, praví Nietzche… Správná, důstojná zbožnost je poměrem lásky k – Sobě samému.
 
Vnější příhoda zkazí náladu často, snadno, důkladně; zlepší zřídka, nerychle a téměř nikdy důkladně. Vlastní vůlí jen náladu si zkazit je - u člověka, který nevyučil se virtuóznímu manipulování vlastními chorobnými stavy, - téměř nemožno; ne sice snadno, ale desetkrát snazší je pouhou vůlí si ji zlepšit; a vskutku radikálně zlepší ji snáze nápor ohromné vůle než nejšťastnější událost.
 
Co člověk potřebuje nutně? Vzduch, vodu, denně tak třičtvrtě kila moučné placky a třičtvrtě litru mléka, v případě větší zimy nějaký kus špatného vodiče tepla na kůži, - a leda ještě někdy díru ve skále, zemi stromu. Nic víc. Komu se to zdá málo, odsunul hranici nutného a luxu do neurčita, libovolna, nekonečna. Považuje-li někdo za nutnou pro sebe židli, kávu ráno, knihu, může jiný stejně oprávněně pokládat za svou psychologickou nutnost míti zahrady Semiramidy, tisíc otroků k obsluze, desetitisíce odalisek, pyramidu Cheopsovu za svůj náhrobek. Ovšem je vše téměř v životě luxus; není nutno žít, ale nutno žít co nejpřepychověji. Nejpřepychověji žil Diogenes - svým celoživotním snem, že je bohem.
 
Nemůžeš často tak vysoko o sobě smýšlet, jako o tobě smýšlí tvůj největší nepřítel.
 
Nejpůsobivější hudební nástroj je buben; měl by být někdy nahražen dělem.
 
Pravda nesvítící není pravdou. Svět je Záře.
 
Neciť se příliš polichoceným, řekne-li ti někdo, že tě obdivuje: časti právě tím, co člověk nejvíce obdivuje, opovrhuje nejhloub.
 
Nikdo že tě nemiluje? Nikdo že si tě neváží? Tedy miluj a važ si sám sebe!
 
Nikde nejeví se malichernost a směšnost tak nahou a enormní jako v sexualitě - pohlavost je skoro totožna se směšností.
 
Dle toho pozná se bezpečně vysoce jemný a vzdělaný člověk, že jiným stále, beze zišnosti a zlomyslnosti lichotí.
 
Tvořit znamená jít kupředu jen svou cestou, a nic nadto.
 
Skutečná hloubka vede k šílenství, skutečná opravdivost nutně ke zblbnutí.
 
Vlastní zápach nezapáchá; cizí vždy, není-li potažmo zápachem vlastním.
 
Láska ke všem lidem činí ihned život netušeně pohodlným.
 
Héros se nestrachuje utrpení, nestrachuje strachu, on obé chce! A teď aplikujme maximu: čiň jiným, co chceš, aby oni tobě činili.
 
Největší vynález: jak udělat z každého bláta zlato byl učiněn a jmenuje se láska.
 
Skutečný samotář samotou nejenže netrpí, - necítí ani, že je sám, jako zdravý necítí své zdraví. Není mu problémem, samozřejmostí je mu. Delarvuje člověka jako nesamotáře, nejen když nad osamoceností svou lamentuje, ale i o ní jen reflektuje…
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.4 (9 hlasů)