V noci jsem snil, že jsem motýlem

»Když matka Margaret Salingerové, Claire Douglasová, potkala tehdy asi třicetiletého Salingera, byla irská katolická středoškolačka a Salinger měl za sebou jedno nepovedené manželství. V době setkání se slečnou Douglasovou držel Salinger období sexuálního půstu, prý pod vlivem jednoho indického mystika. Podle Margaret se její otec v té době věnoval také scientologii, homeopatii a křesťanské nauce. Liboval si prý v urinoterapii (pití vlastní moče), držel hladovku a mluvil podivným nářečím. Svou druhou ženu údajně držel prakticky v zajetí, nedovolil jí stýkat se s příbuznými a přáteli a nesměla jíst svá oblíbená jídla. To, že byla Margaret vůbec počata, byla podle ní vzhledem k otcovu odmítání sexuálního styku s vlastní ženou naprostá náhoda. Když Claire otěhotněla, shledával ji manžel „odpudivou“, takže se u ní postupně vyvinuly deprese se sebevražednými sklony.«[1]

»Marty mluvila víc než ty druhý dvě. V jednom kuse říkala hovadiny, který jdou člověku na nervy, jako třeba místo "jít na záchod" říkala "jít se vytelefonovat", a když ten chudinka vyšeptalej klarinetista Buddyho Singera vstal a zapískal pár uhozenejch brejků, pokládala to za naprostou senzaci. Místo klarinet říkala "sladký dřevo". Ta tedy byla uhozená! Ta druhá ošklivá, Laverne, si o sobě nejspíš myslela, že je hrozně vtipná, protože v jednom kuse chtěla, abych zavolal tatínkovi a zeptal se, jakej má večer program. V jednom kuse se mě ptala, jestli má tatínek slečnu. Ptala se mě na to ČTYŘIKRÁT - ta tedy byla vtipná, to je hotovka! Bernice, ta blondýna, neříkala skoro vůbec nic. Pokaždý, když jsem se jí na něco zeptal, řekla: "Cože?" Což člověku dovede jít za chvíli na nervy.

Když dopily, všechny tři zničehonic řekly, že musí jít spát. Ty mě teda vypekly. Povídaly, že chtěj ráno brzy vstávat a jít na první představení do varieté Radio City. Snažil jsem se je přemluvit, aby ještě chvíli pobyly, ale nechtěly. A tak jsme se rozloučili a bylo. Já jsem jim řek, že se na ně někdy přijedu v Seattlu mrknout, jestli tam budu mít kdy cestu. Ale moc pochybuju, že k tomu dojde. Jako k tomu, že se na ně přijedu mrknout.

S cigaretama a se vším všudy vylez účet asi na třináct dolarů. Myslím, že by se bejvaly měly aspoň NABÍDNOUT, že si za sebe zaplatěj to, co vypily, než jsem si k nim přised - to se ví, že bych to bejval nepřipustil, ale NABÍDNOUT SE aspoň mohly. Ale bylo mi to stejně dost fuk. Když měly na hlavě ty nemožný kokrhele a když to byly takový nány! A hrozně mě deprimovalo, jak řekly, že chtějí ráno brzy vstávat, aby stihly první představení v Radio City. Když někdo - například nějaká holka ve strašlivým klobouku - jede celou tu cestu do New Yorku - až ze Seattlu ve Washingtonu, propánakrále! - jen proto, aby ráno mohla brzy vstát a jít na první představení v Radio City, tak mě to tak deprimuje, že je to k nesnesení. Já bych jim bejval koupil všem třem třeba STO koktejlů, jen kdyby mi to bejvaly neříkaly.

Odešel jsem z Lavender baru hned po nich. Takjakotak už zavírali a kapela to položila už před hodnou chvílí. A vůbec, stejně to byl lokál, ve kterým sedět je hrůza hrůzoucí, ledaže tam máte někoho, kdo dobře tancuje, nebo vám číšník prodá něco, co se dá pít, a ne jen coca-colu. Na celým světě není jedinej noční podnik, kde by člověk vydržel nějak dlouho sedět, ledaže se tam dá koupit aspoň trochu alkoholu a namazat se. Nebo ledaže jste tam s nějakou holkou, do který jste úplně vedle.«[2]