V noci jsem snil, že jsem motýlem

Nejen vzhledem k podmínkám a době svého vzniku patří Mistr a Markétka k nejpozoruhodnějším literárním dílům 20. století. Příběh inspirovaný Goetheho Faustem a přenesený do absurdních reálií Sovětského Svazu na počátku 30. let začal Michail Bulgakov psát v roce 1929 a dokončil jej, byť chtěl v tvůrčí krizi - stejně jako hlavní hrdina románu - svůj rukopis spálit, téměř slepý pět dní před svou smrtí. Na své vydání si však jeho dílo, původně psané pod pracovním názvem Inženýrovo kopyto, jež bez pochyby patří mezi to nejlepší, co kdy bylo napsáno, muselo počkat celých 26 let - vydáno až v roce 1966.

Svou formou jej lze charakterizovat jako fantaskní grotesku inspirovanou krom Fausta i křesťanskými evangelii, jejíž děj je položen do reálií „budovatelských“ kulis, což je vzhledem k nepokrytě ironickému ladění a totalitním podmínkám Stalinovy diktatury, kdy se za mnohem nižší přečiny „rozdávaly“ desetiletí nucených prací v komunistických koncentračních táborech, počin veskrze heroický.

 

Michail Alexandrovič Berlioz, „redaktor objemného literárního časopisu a předseda výboru jedné z největších moskevských literárních organizací, krátce zvané MASOLIT (Masová organizace literátů)“, požádal Ivana Nikolajeviče Potápku, básníka „píšícího pod pseudonymem Bezprizorný“, o sepsání protináboženského článku na téma Ježíše tak, aby dokázal, že Ježíš nikdy neexistoval, Bezprizorný jej však pouze vylíčí v těch nejčernějších barvách, protože jeho fantazie i rozum není schopna plně obsáhnout požadovaný úkol.

V průběhu hovoru se k nim přidá neznámý muž, jež s nimi začne rozprávět o existenci Boha i ďábla, ve kterou oba ateističtí spisovatelé nevěří, a vypráví jim příběh o Pilátu Pontském, jež se poněkud liší od verze vyprávěné v evangeliích, která je však narozdíl od Bible čistou pravdou.

Berlioz má být večer na zasedání Masolitu, ale cizinec mu předpoví, že mu ruská komsomolka uřízne hlavu k čemuž navíc dodá: „Anuška totiž koupila slunečnicový olej a už ho dokonce stačila i rozlít.“ Bezprizornému pak předpoví blázinec.

Oba spisovatelé onoho neznámého zprvu pokládají za cizince, pak za blázna a nakonec za špióna, ale neznámý se jim představí jako specialista na černou magii s tím, že hodlá bydlet v Berliozově bytě. Zmatený Berlioz běží zavolat policii, ale na kolejích mu uklouzne noha a projíždějící tramvaj mu uřízne hlavu, když někdo vykřikne: „Anuška, za to může Anuška. Koupila si slunečnicový olej a rozbila ho o turniket. Ten chudák po něm určitě uklouzl!“

Bezprizorný se snaží neznámého chytit, ale jeho pronásledování jej dostane do blázince, kde profesoru psychiatrie převypráví svůj bláznivý příběh, jež mu přirozeně nevěří a ponechá jej v ústavu pro další pozorování, ale Bezprizorný se zde setká s Mistrem, který je zde také kvůli Pilátovi. Mistr mu vypoví svůj příběh: jednou vyhrál v loterii 1 000 rublů, nechal tedy práce a začal psát román o Pilátu Pontském, když potkal Markétku, do které se vášnivě zamiloval, byť Markétka již byla vdaná. Mistr se rozhodl svůj román vydat, ale nepříznivá kritika jeho dílo rozcupovala na kusy a jediný, komu se román líbil, byla Markétka, jež se rozhodla opustit manžela a žít s Mistrem, který se však záhadně ztratil.

Woland, tedy onen záhadný cizinec, se objeví u ředitele varieté Lotrova s jím podepsanou smlouvou na sedm vystoupení. Lotrov sice netuší, kdy smlouvu podepsal, ale telefonátem do Varieté zjistí, že přípravy na Wolandovo vystoupení jsou v plném proudu. Poté Lotrov upadne do bezvědomí a probudí se na Jaltě, odkud se i on dostane do blázince, protože mu nikdo nevěří, že by se tak rychle dostal z Moskvy na 5 000 km vzdálenou Jaltu. Woland zatím v Moskvě předvede své čarodějné představení, po kterém se v blázinci octne i řada diváků.

Markétka je od svých 19 let manželkou význačného odborníka, avšak stále miluje Mistra a trapí se, že neví, kde je. Jednoho jarního dne ji osloví Azazelo a pozve na návštěvu k jistému slavnému cizinci, což Markétka nakonec přijme. Večer o půl desáté se dle Azazelova příkazu natře darovaným krémem, jehož účinky omládne ze třiceti na dvacet let a se svou služebnou Natašou, jež se krémem rovněž namazala, vyrazí na koštěti do noci. Přistane na smluveném místě a Azazelo ji dovede do bývalého Berliozova domu v Sadové ulici, jehož vnitřní prostory domu jsou použitím čtvrtého rozměru rozšířeny do obrovských rozměrů, a Woland zde tento večer pořádá večírek. Markétku vykoupou v čerstvé krvi a ustanoví ji za královnou plesu, kdy se musí nahá provázet s hosty večírku, za což ji Woland odmění splněním jednoho přání - Markétka se nejdříve vzpomene na slib jedné ženě z plesu a řekne „ať už nedávají Frídě na stůl kapesník, kterým udusila svoje dítě“. Ale Woland splní i Markétino nevyslovené přání: „Chci, aby se ke mně vrátil můj milenec!“ Šťastné Markétce pak nikterak nevadí, že se upsala ďáblu. Je šťastná, že jsou opět s Mistrem, byť oba mrtvi.

Woland se vytratí a Lotrov se vrátí z Jalty. Jeho případ i případ Berlioze je uzavřen s tím, že byli hypnóze ovládáni Wolandem, kterého však nelze vypátrat. Jediným svědek, jež strávil noc na plese u Satana v bytě č. 50 v Sadové ulici, je Nikolaj Ivanovič, a to v podobě růžového prasátka, na kterém přiletěla služebná Nataša, ale v Berliozově bytě najdou jen velkého černého kocoura spravujícího vařič, který zapálí dům a vyskočí oknem.