V noci jsem snil, že jsem motýlem

Především fyzické vzpomínky, zvuky, pachy a povrch věcí.

Je s podivem, že mnohem živěji než cokoliv, co přišlo ve Španělské válce potom, si mohu vybavit týden takzvaného výcviku, jehož se nám dostalo před odsunem na frontu — velké budovy jezdeckých kasáren v Barceloně s nevlídnými stájemi a dlážděným nádvořím, ledový chlad vody ...

V Leninových kasárnách v Barceloně, den před tím. než jsem nastoupil k milici, jsem uviděl jednoho italského milicionáře, jak stojí před důstojnickým stolem. Byl to mladík asi pětadvacetiletý, s tvrdým výrazem, světle rezavými vlasy a širokými rameny. Zašpičatělou koženou čapku měl staženou pres oko.

V roce 1921 jsem strávil několik týdnů v Hôpital X patnáctého pařížského obvodu. Úředníci mě podrobili obvyklému výslechu u přijímací přepážky. Asi dvacet minut jsem byl nucen zodpovídat nejrůznější dotazy, než mi vůbec dovolili vstoupit dovnitř. Jestli jste někdy vyplňovali formuláře v románsky mluvících zemích, víte asi, jaký druh otázek mám na mysli.

Byl jasný, studený dubnový den a hodiny odbíjely třináctou.

Pan Jones, majitel Panské farmy, zamkl na noc kurníky, ale byl příšerně opilý, takže na zástrčky zapomněl. Potácel se přes dvůr a kužel světla z jeho lucerny poskakoval ze strany na stranu.