„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

11. Národ a rasa

Kategorie
26. Únor 2008
V 11. kapitole Mein Kampf Adolf Hitler hrubě načrtává základní principy své Třetí říše v podobě „árijského národa“ a „čisté rasy“. Kořeny těchto demagogií jsou sice položeny hluboko v počátcích německého uvědomění koncem XIX. století (jisté obdoby českého Národního obrození) a snech o tzv. Velkoněmecké říši, ale Hitler se v mezích svých (velmi omezených) schopností i vědomostí pokusil o jejich, dle svého mínění, vědeckou obhajobu.
Samotné rasové předsudky v Hitlerovi vybudoval zejména Ditrich Eckart, jež vyznával teorii existence vyšší germánské rasy a zkažených ras (Židů), jež má své počátky v učení francouzského šlechtice Josepha Arthura Comte de Gobineaua (14.7.1816 - 13.10.1882), který stál na počátku pokusů o pseudovědeckou argumentaci existence ras, odmítal rovnost lidí, vše je dáno kvalitou rasy, míšení ras vede k úpadku. Dalšími lidmi s přímým vlivem na Hitlera byl Angličan Houston Steward Chamberlain a Rus Alfred Rosenberg, se kterými se setkal v okultní společnosti Thule-Gesellschaft, kterou v roce 1918 v Mnichově založili Adam Rudolf Glauber (vl. jm. Rudolf von Sebottendorff), generál Karl Haushoffer a Hermann Wirth, odborník na germánskou mytologii. Z dalších členů řádu vyjímám: Adolf Hitler (1920), Rudolf Hess, Heinrich Himmler, Hermann Göring a Alfred Rosenberg. Společnost praktikovala runovou i praktickou magii jež krom germánské tradice čerpala i z údajných tibetských vlivů.
Tuto kapitolu lze považovat za klíčovou, nejen k paralele pozdějších rasových čistek a holocaustu, ale i k paralelám současné doby: o analýzu, interpretaci a navození souvislostí Hitlerova zkresleného myšlení tak, jak je popsal v Mein Kampf, nepíši jako mrtvou historickou záležitost, ale jako problém současného tzv. evropského myšlení, ve kterém hraje rasová segregace a rasová nesnášenlivost svou zcela nezpochybnitelnou úlohu. - Dovolím si tvrdit, že rasistické názory, tak jak je prezentoval i Hitler, panují v evropském myšlení již od židovských pogromů (od pozdního středověku do konce XIX. století) podnes, byť jsou vzhledem k antidiskriminačním zákonům, jež byly v důsledku II. Světové války přijaty, navenek potlačeny pod rouškou pokrytectví.
I v těchto souvislostech považuji odsouzení nakladatele Mein Kampf, Michala Zítka, za velmi krátkozraké: Mein Kampf není v žádném ohledu originální dílo, protože v něm Hitler zopakoval jen to, co bylo vyřčeno i napsáno již o desítky roků dříve a Main Kampf rozhodně nelze považovat za „studnici moudrosti či inspirace“, ale naopak by mělo být obsaženo v každé významnější knihovně jako varování ale i zpětná vazba pro destruktivní způsob myšlení. Rovněž si dovolím nesouhlasit s výrokem soudu, že vydání této knihy mohlo inspirovat (ano, rozsudek za něco, co se nikdy nestalo) extrémistické (nacistické) skupiny s názory směřujících k potlačení práv a svobod občanů, protože tyto názory jsou jednak hluboko zakořeněny v evropském myšlení a restrikce ještě nikdy, narozdíl od osvěty, žádný problém neodstranila, a jednak bude Mein Kampf vždy více čtena studenty a vědci (jak dokazují paralely v státech, kde je uznávána nedotknutelnost svobody slova a projevu).
»Existují pravdy, které jednoduše leží na ulici, a snad právě proto je běžný svět nevidí, nebo je nedokáže rozeznat. Prochází nevšímavě kolem těchto otřepaných pravd jako by byl slepý, a je do nejvyšší míry překvapen, když náhle někdo odhalí to, co měli všichni již dávno vědět. Kolem dokola leží statisíce Kolumbových vajec, pouze Kolumbů již tolik není. A tak lidstvo bez výjimky putuje zahradou přírody, namlouvá si, že už skoro všechno zná, a přitom, až na několik málo výjimek, jako slepé míjí jeden z nejvíce vyčnívajících principů jeho působení. Totiž vnitřní rozdílnost povah veškerých živých tvorů na této planetě. Již povrchní pozorování ukazuje téměř neúprosný přírodní zákon všeho toho nesmírného množství výrazových forem životni vůle přírody a její na sebe navazující způsoby rozmnožováni a výživy. Každé zvíře se páří pouze s jedincem vlastního druhu. Sýkorka se páří se sýkorkou, pěnkava s pěnkavou, čáp s čápem, polní myš s polní myší, domácí myš s myší domácí, vlk s vlkem, atd.«
Netřeba zdůrazňovat, že se na naší planetě již po několik desítek tisíců let vyskytuje jediný živý zástupce biologického rodu Homo a to Homo sapiens, respektive Homo sapiens sapiens. Hitlerova argumentace pak jednak není Kolumbovým vejcem a jednak argumentuje jen vlastním strachem a nevzdělaností. Vnější znaky, pro které se Hitler a další snaží dokázat nadřazenost bílé, potažmo tzv. árijské, rasy, nemají jednak žádný vliv na intelektuální schopnosti, a jednak jsou tyto rozdíly jen velmi relativní: tak jako si Evropan jen stěží dokáže uvědomovat rozdíl ve vnějším vzhledu dvou Afričanů či Asiatů, tak rodilý Afričan, nerozezná dle vnějších znaků dva Evropany, byť jeden z nich je blond a druhý kudrnatý. - Pokud se zeptáme jaký je vnější rozdíl mezi Afričanem a Evropanem příslušníka jiné inteligentní civilizace, s největší pravděpodobností odpoví, že oba dva mají zcela shodný zevnějšek. A jistě nemůže mít nepravdu, zvlášť, když oba příslušníci, dle Hitlera zcela rozdílných, ras, mají své kořeny v Africkém kontinentě staré jen několik tisíců let.
Tzv. bílá rasa vznikla v průběhu několika posledních tisíciletí, kdy obyvatelé dnešní Evropy přešli na obilninou stravu, která neobsahuje vitamín D a Evropané se tak stávali obětí křivice. Proto vznikla jejich bílá pokožka, jež dovoluje pronikání slunečních paprsků, které tělu poskytují tento životně důležitý vitamín.
Rasová segregace tedy nemá ve svém principu odlišné intelektuální schopnosti, ale odlišnou kulturu! Navíc samotné rozlišování ras dle vnějších znaků je velmi diskutabilní a nevědecké. Z genetického hlediska pak existuje kolem 10 miliónů navzájem odlišných sociálních skupin, žádnou z nich však nelze označit za čistou rasu, protože i při uzavřené reprodukci by se nejpozději po dvacáté generaci projevovaly důsledky degenerace s omezením další plodnosti a vyhynutím.
 
Hitler byl dále nucen svou rasovou teorii ošetřit i pro Židovský národ, který se neliší ve vnějších znacích, ba jeho příslušníci stáli při vzniku a vývoji evropské civilizace: Židé jsou dle Hitlera paraziti vyspělejších a civilizovanějších národů, které jako své hostitele nejen duchovně vysávají, ale společným plozením tyto „vyšší“ národy odsuzují k zániku.
 
Z dalšího textu je v mnohém zajímavé Hitlerovo dovolávání se Boha, kterého nazývá Stvořitelem. I dle dalších zmínek a souvislostí se lze domnívat, že Hitler nebyl ateistou, ale ve své víře měl nejblíže ke křesťanské mystice. Bůh byl proň roven Stvořiteli světa, který předurčil obecný světový princip, ale do jeho dalšího chodu již nezasahuje. Potomci germánských kmenů jsou proň pak světlonoši lidské vzdělanosti a pokroku. Víra ve vlastní neomylnost ale i nekonečnou moudrost a neomezené schopnosti pak naznačuje, že se Hitler cítil povolán být, ne-li přímo Bohem (obdoba dualismu, ve kterém existuje Bůh Stvořitel a Bůh Vykonavatel), pak alespoň jeho nejvyšším představitelem na úrovni nejvyššího kněze potažmo papeže, což ostatně naznačuje i kult Hitlerovy osobnosti, na které byla postavena propaganda a ideologie Třetí říše.
Z předešlého i z Hitlerovy potažmo Velkoněmecké víry v německé následovnictví a nástupnictví helénské a římské kultury pak lze předpokládat, že nebýt německé porážky, změnil by se Hitlerův kult do formy státního náboženství s paralelou egyptských faraónů a římských císařů.
 
»Výsledkem každého zkřížení rasy je tedy […] následující:
Tělesný a duševní úbytek, a tím začátek pozvolného, ale jistého chřadnutí.
Nastolovat podobný vývoj však neznamená nic jiného, než zhřešení proti vůli věčného stvořitele. A jako hřích bude tento čin také odměněn. A zatímco se člověk pokouší vzpírat tvrdé logice přírody, upadá do boje se základními principy, kterým vděčí za existenci svého člověčenství. A tak musí jeho jednání proti přírodě zákonitě vést k jeho zániku. Z toho samozřejmě vychází skutečně židovsky drzá a stejně tak hloupá námitka moderních pacifistů, totiž "že člověk zdolává přírodu"! Milióny bezmyšlenkovitě tlachají tento židovský nesmysl a ještě si přitom namlouvají, že sami určitým způsobem představují tyto přemáhače přírody.«
[…]
»Například ten, kdo by si opravdu z celého srdce přál vítězství pacifistických myšlenek na tomto světě, musel by se všemi prostředky zasadit za ovládnutí celého světa Němci. Kdyby tomu bylo obrácené, musel by s posledním Němcem vymřít i poslední pacifista, neboť na celém světě tomuto přírodnímu a nepochopitelnému nesmyslu nemohlo naletět tolik lidí, jako tomu bohužel bylo v našem národě. Člověk by se tedy měl s pevnou vůlí rozhodnout, zda vést či nevést války za účelem dosažení pacifismu. To, a nic jiného měl také na mysli americký světový spasitel Wilson, aspoň tak si to namlouvali naši fantastové, což také splnilo svůj účel.«
[…]
»Vše, co na této zemi obdivujeme, vědu a kulturu, techniku a vynálezy, je pouze tvůrčím produktem několika málo národů, a možná původně jediné rasy. Na nich také záleží stálost těchto celistvých kultur. Pokud zahynou, klesne s nimi do hrobu i veškerá krása tohoto světa.«
[…]
»Všechny velké kultury minulosti zanikly jenom proto, že původní tvůrčí rasa odumřela na otravu krve. Poslední příčinou takového zániku bylo vždy zapomnění, že všechny kultury odvisí od člověka a ne naopak. Aby tedy byla zachována určitá kultura, musí být zachován člověk, který ji vytvořil. Toto udržení je však spojeno s neúprosným zákonem nezbytnosti a práva vítězství lepšího a silnějšího. Kdo chce žít, ať bojuje, a kdo nechce bojovat v tomto světě věčného zápasu, ten si život nezasluhuje. […] Člověk, který tyto rasové zákony neuznává a pohrdá jimi, přichází o štěstí, které se mu zdá být určeno. Brání vítěznému tažení nejlepší rasy a tím také i předpokladům k jakémukoliv lidskému vývoji. Tím se v důsledku, zatížen lidskou choulostivostí, odebírá do oblasti zvířat. Je zbytečné začínat se přít o to, která rasa či rasy byly skutečně původními nositeli lidské kultury a tím i skutečnými zakladateli toho, co dnes nazýváme slovem člověčenstvo. Jednodušší je postavit tuto otázku směrem k současnosti, zde vychází zcela snadná a jasná odpověď. Veškeré výsledky lidské kultury, ať již z oblasti umění, vědy nebo techniky, které dnes můžeme spatřit, jsou téměř výhradně všechny výsledkem tvůrčích sil Árijce. Právě tato skutečnost však nepřipouští neopodstatněný zpětný závěr, že by on sám byl zakladatelem vyššího lidstva, a tedy že jeho pravzor znázorňuje to, co nazýváme člověkem. Stal se Prométheem lidstva, z jehož zářivé hvězdy vyskočila na věčné časy božská jiskra genia, která stále znova zapalovala onen oheň, který svými poznatky prosvětloval tmu mlčenlivého tajemství, a člověku osvětloval cestu k ovládnutí ostatních živočichů této planety. Byl však uhašen, a hluboká temnota se snad již za několik tisíciletí opět usadí na zemi, lidská kultura zanikne a svět zpustne.
Pokud by se lidstvo rozdělilo do třech skupin, a sice na zakladatele kultury, její nositele a její ničitele, připadal by pro první skupinu v úvahu zřejmě pouze Árijec. Od něho pocházejí všechny základy a nosné zdi všech lidských výtvorů, a pouze venkovní tvary a barva byly určovány charakteristickými rysy jednotlivých národů. On dodává i všechny obrovské stavební kameny a plány veškerého lidského vývoje, a pouze provedení odpovídá charakteru příslušných ras. Za několik málo desítek let bude například celá východní Asie mít zase svou kulturu, jejíž základem bude také helénistický duch a germánská technika, stejně jako tomu bylo u nás. Pouze vnější forma, alespoň zčásti, bude nést rysy asijského rázu.«
[…]
»Není tedy náhodou, že první kultury povstaly tam, kde se Árijec setkal s podřadnými národy, které si podmanil a podvolil své vůli. Staly se pak prvním technickým nástrojem ve službách budoucích kultur. Tím byla cesta, kterou se Árijec musel vydat jasně vytyčena. Jako porobitel si podmanil podřadné národy a řídil pak svými povely jejich praktickou činnost pro své cíle. Tím, že je přivedl k užitečné, i když mnohdy tvrdé práci, šetřil nejenom jejich životy, nýbrž jim dokonce připravil úděl, který byl mnohem lepší, než jejich bývalá takzvaná "svoboda". Pokud si bezohledně udržoval svou mocenskou pozici, nezůstával jen pouze pánem, nýbrž i uchovatelem a množitelem kultury. Neboť tato spočívala pouze na jeho schopnostech. Tím, jak se podrobení začali pozvolna pozdvihovat, a zřejmě i řečí se čím dál více podobali svému porobiteli, začala padat zeď mezi pánem a sluhou. Árijec se zřekl čistoty krve a ztratil tak nárok na život v ráji, který si sám vytvořil. Klesal stále níže do míchání ras, ztrácel pozvolna stále víc své kulturní schopnosti, až se konečně přiblížil nejenom duševně, nýbrž i svými tělesnými schopnostmi porobeným a začal se původnímu obyvatelstvu podobat více než jeho předchůdci. Po nějakou dobu ještě těžil ze stávajících kulturních styků, ale postupně zcela ustrnul, až konečně upadl do zapomnění.«
[…]
»Největší protiklad k Árijci tvoří Žid. Snad u žádného jiného národa na světě není pud sebezáchovy vyvinut silněji, než u tohoto takzvaného vyvoleného národa. Za největší důkaz tohoto tvrzení může platit již skutečnost vlastní existence této rasy. Jaký národ byl za posledních dva tisíce let vystaven tak nepatným změnám vnitřních schopnosti, charakteru, atd., než právě židovský? Jaký národ byl vystaven tak obrovským pogromům, - a přesto vyšel ze všech nejhorších katastrof lidstva opět jako tentýž? Jaká nekonečně houževnatá vůle k životu, k zachování druhu hovoří z těchto skutečností! Intelektuální vlastnosti Židů se vyvinuly v průběhu několika tisíciletí. Dnes platí za "rozumného" a v určitém smyslu jím byl vždy. Avšak jeho intelekt není výsledkem jeho vlastního vývoje, nýbrž odkoukané výuky od ostatních. Ani lidský duch se bez schodů nevyšplhá výše. Ke každému kroku směrem výše potřebuje základ minulosti, a sice v onom dalekosáhlém smyslu, ve kterém se zjevuje pouze ve všeobecné kultuře. Veškeré myšlení spočívá pouze nepatrným dílem ve vlastních poznatcích, a dílem větším pak ve zkušenostech předešlých věků. Všeobecná kulturní úroveň napájí každého jedince, aniž by o tom většinou věděl, takovým množstvím poznatků, aby mohl takto vyzbrojen učinit snáze další vlastní kroky.«
[…]
»A jelikož Žid nevlastnil nikdy svou vlastní kulturu, z důvodů, které se ihned ukáži, byly podklady pro jeho duchovní práci vždy přebírány od jiných. Jeho intelekt se vyvíjel vždy na podkladě okolního kulturního světa. Nikdy nenastal obrácený proces. Přestože pud sebezáchovy židovského národa nebyl menši, ba naopak byl podstatně větší, než u ostatních národů, a přestože jeho duchovní schopnosti mohou vytvářet dojem, že jeho intelektuální nadání by mohlo být rovné ostatním rasám, stejné mu naprosto chybí nejdůležitější předpoklad kulturního národa, totiž idealistické smýšlení. Vůle k obětování se u židovského národa nepřekračuje holý pud sebezáchovy jedince. Zdánlivě velký pocit sounáležitosti je zdůvodněn velmi primitivním vrozeným pudem stáda, jako se to projevuje u spousty ostatních živočichů tohoto světa. Pozoruhodná je na tom ta skutečnost, že stádový pud vede k vzájemné podpoře vždy pouze do té doby, dokud je k tomu nenutí všeobecné ohrožení. Stejně tak se i smečka vlků po společné loupežné výpravě a zahnání hladu opět rozdělí na jednotlivá zvířata. To samé platí pro koně, kteří, pokud jsou napadeni, stmelují se do obranného šiku, a po přestálém nebezpečí se opět rozejdou. Podobně se chovají i Židé. Smysl pro obětováni se je pouze zdánlivý. Existuje pouze tak dlouho, jak je to nezbytně nutné pro existenci každého jedince. Jakmile je však společný nepřítel poražen, hrozivé nebezpečí odraženo, kořist schována, mizí zdánlivá harmonie mezi Židy, aby opět bylo uvolněno místo příčině existujícím vlohám.
Židé jsou za jedno pouze pokud je k tomu nutí společné nebezpečí, nebo je k tomu vede vidina společné kořisti. Zmizí-li však oba důvody, nastupují do jejich práva vlastnosti nejhrubšího egoizmu, a z věčného národa se obratem ruky stává krvavě se potírající horda krys. Pokud by Židé byli na tomto světě sami, utopili by se ve špíně a svinstvu. Stejné tak se pokouší v nenávistí naplněných bojích navzájem se ošidit a vyhubit. Ovšem jejich zbabělostí vyjádřený nedostatek jakéhokoliv smyslu pro sebeobětováni mění jejich boje stejně v pouhopouhé divadlo. Je tedy ze zásady chybou vyvozovat ze skutečnosti, kdy se Židé sjednocují za účelem boje, nebo lépe řečeno vyvražďování svých blízkých, že by měli určitý ideální smyl pro sebeobětování. Také zde nevede Židy nic jiného, než holý egoizmus. Proto je také židovský stát, který by měl být živoucím organizmem pro zachování a výživu své vlastní rasy, teritoriálně naprosto neohraničen, neboť určité prostorové ohraničení státního útvaru předpokládá vždy určité idealistické smýšlení státní rasy, a obzvláště pak správné pochopení pojmu práce. A pokud tento přístup schází, selhává jakýkoliv pokus o vytvoření, a dokonce i o zachování jakéhokoliv prostorově ohraničeného státu. Tím však odpadá i základna, bez které nemůže vzniknout žádná kultura. Proto je také židovský národ při všech svých zdánlivě intelektuálních vlastnostech stále bez jakékoliv skutečné kultury, a obzvláště pak bez své vlastní. Neboť zdánlivá kultura, kterou dnes Židé vlastní, není většinou nic jiného, než zkažené statky ostatních národů.
Při hodnocení židovstva ohledně jeho postoji k otázce lidské kultury je nutno mít, jako hlavní znak neustále na zřeteli, že židovská kultura jako taková nikdy neexistovala a proto také neexistuje ani dnes. Především pak obě královny umění, architektura a hudba, židovstvu nemohou vděčit za nic původního. Vše, co na poli umění vykonali, byly buďto zkomoleniny nebo duchovní krádeže. Tím však Židům chybí ony vlastnosti, kterými se vyznačují tvořivě a tím i kulturně nadané národy.«
[…]
»Zde vypomáhá láskyplným způsobem pouze židovský tisk. Napíše o každém, i naprosto průměrném břídilovi, hlavně když je to Žid, tak oslavný blábol, že se celý okolní svět domnívá, že má konečně před sebou toho pravého umělce, zatímco ve skutečnosti se jedná o ubohého komedianta. Ne, Žid nevlastní žádnou kulturně tvořivou sílu, neboť nevlastní a nikdy ani nevlastnil idealizmus, bez kterého neexistuje žádný skutečný vyšší vývoj lidstva. Proto také jeho intelekt nikdy nebude působit konstruktivně, nýbrž pouze destruktivně, a ve velmi výjimečných případech možná nanejvýše šroubovaně, a to stejně jen podle prototypu síly, která chce neustále to špatné, a stále vytváří to dobré. Rozvoj lidstva neprobíhá díky jemu, nýbrž jemu na vzdor. «
[…]
»Mocenská pozice Židů ve státě se zdá byt již tak upevněna, že se nejenom znovu může označovat jako Žid, ale může i bezohledně přiznat všechny své politické a národní myšlenkové pochody. Část jeho rasy se zcela otevřeně označuje za cizí národ, přičemž opět lžou. Neboť zatímco se sionismus okolnímu světu snaží nabalamutit, že národní sebeurčení Židů se snaží o vytvořeni palestinského státu, vytváří zde Židé zastírací manévr vůči hloupé veřejnosti. Nepřejí si totiž vůbec vybudovat v Palestině židovský stát, který by snad měli osídlit a žit v něm. Chtějí pouze pod vlastním výsostným právem vybudovat organizaci mezinárodního zločinu, ke které by neměly přístup žádné jiné státy. Útočiště recidivistů a vysokou školu budoucích zločinců. Ovšem to je nejenom znamení jejich stoupající naděje, nýbrž i pocitu jejich jistoty. I když je to drzé a otevřené zároveň, jeden stále obelhává Němce, Francouze nebo Angličany, přičemž druhý se prohlašuje za židovskou rasu. Jak blízko mají vidinu svého blížícího se vítězství, lze vypozorovat, z hrůzného způsobu jejich komunikace s příslušníky jiných národů.
Černovlasý židovský mladík číhá, s fanatickou výrazem v obličeji, celé dlouhé hodiny na nic netušící děvče, které chce pošpinit svou krví a uloupit jí tak jejímu národu. Všemi prostředky se snaží zničit rasové podklady podmaněného národa. Tak jak sám plánovitě kazí ženy a dívky, nezastavuje se ani před tím, otevřít krevní závory v širším rozsahu i pro ostatní. Byli a jsou to Židé, kteří k Rýnu přivážejí negry, pořád se stejnými postranními myšlenkami a jasným cílem. Pomocí vynuceného křížení zničit jimi nenáviděnou bílou rasu, svrhnout ji z její kulturní a politické výše a stát se jejidstátněna a postavena pod jeho finanční kontrolu. Politicky upírá státu prostředky k jeho sebezáchovy, ničí podklady každého národního sebeurčení a sebeobrany, ničí důvěru ve vládu, haní dějiny a minulost a strhává vše skutečně veliké do bahna. Kulturně zamořuje umění, literaturu, divadlo, otupuje přírodní vnímavost, převrací všechny pojmy o kráse a vznešenosti, šlechetnosti a dobra a strhává lidstvo do zakletí své vlastní nízké povahy. Je zesměšňováno náboženství, mravy a morálka jsou tak dlouho představovány jako přežité, až nakonec padnou poslední opěrné body daného národa v boji za vlastní existenci na tomto světě.
Nyní začíná největší, poslední revoluce. Zatímco si Žid vydobyl politickou moc, odhazuje i poslední roucha, která ho ještě kryla. Z demokratického lidového Žida se stává krvavý Žid a tyran národů. Za několik let se pokusí vymýtit mezinárodni inteligenci a zničit moc národů a tím, že si přivlastní jejich přirozené duchovní vůdcovství, je připraví na jejich otroctví a věčnou porobu. Nejhrůznější přiklad tohoto druhu nám skýtá Rusko, kde nechal se skutečně fanatickou divokostí a z větší části za nesnesitelných muk, zabít či vyhladovět kolem třiceti milionů lidí, jen aby zajistil tlupě židovských literátů a lidových zločinců nadvládu nad celým tímto obrovským národem. Koncem však není pouze konec svobody Židem podmaněných národů, nýbrž i konec samotného parazita národů. Neboť po smrti oběti umírá dříve či později i vampír. «

Použitá literatura:

  1. Adolf Hitler, Mein Kampf.
  2. Konrad Heiden, Adolf Hitler - Cesta k moci, Agnesa Burdová - Ara Bratislava a Vladimír Kořínek: Krnov, 2002.
  3. Harald Steffahn, Hitler, Votobia: Olomouc, 1996.
Citace dle Adolf Hitler, Mein Kampf, 11. kapitola.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 3.8 (8 hlasů)