V noci jsem snil, že jsem motýlem

„CO teda jako bude, he?“

To sem byl já, teda Alex, a tři moji frendíci, to jako Pítrs, Jiřík a Tupoun, kterej je opravdu tupěj, a seděli smě v mlíčňáku Korova a decidovali se, co budem ten večer dělat, když je venku zima jak v prdeli, i když aspoň, že neprší. Mlíčňák Korova byl typickej plac plus-mlíko, a vy sté už, bratři moji, snad pozapomněli, jak tyhle placy vypadaly, věci se dnes tak kvikle měněj a všichni strašně rychle zapomínaj, a ani noviny se moc nečtou. Takže to byl takovej plac, kde se prodávalo mlíko plus něco k tomu. Nesměl se tam prodávat chlast, ale neexistoval tehda ještě zákon, aby nemohli strčit nějaký buči do starýho mlíka, takže sté to mohli drinkat se syňágou, toldou nebo hňápcem nebo s párjinejma bučima, který vám poskytly nádhernou chorošnou čtvrthodinku, ve který sté oslavovali Boga se všema Svatejma a andělskejma chórama, který sté klíďo strčili do kapsy a v hedce vám přitom vypalovaly rachejtle. Nebo sté mohli drinkat mlíko s nožema, jak smě říkali, což vás posílilo a nachystalo na malou svinskou přesilovku, a právě tohle smě si drinkali toho večera, o kterým sem vám začal povídat.

Kapsy smě měli samý many, takže smě vlastně nepotřebovali žádný rozkoše stoulnout, tolčoknout nějakýho starýho hjumaníka v parku a lukovat, jak se topí v krvi, zatímco my přepočítáváme vejdělek a dělíme ho čtyřma; ani smě nemuseli předvádět žádný supemásilí na nějaký roztřepaný ancintní ptice někde v krámě a láfat se nad vnitřnostma pokladny. Jenže, jak se říká, peníze nejsou všecko.

My čtyři smě byli všichni oblečení podle poslední módy, což v těch dobách znamenalo, že smě na sobě měli černý, děsivě upnutý šponkáče s kyblíkem na želé, jak smě říkali věcičce v rozkroku, kterou smě tam měli jednak na ochranu, a pak taky jako takovou známku, kterou sté mohli v jistým světle dost jasně lukovat, takže já to měl ve tvaru pavouka, Pítrs měl hendku (teda jako ruku), Jiřík tam měl moc pěknou kytku a starej ubohej Tupoun odpomej, jakoby nadrženej fejs (jako teda obličej) klauna, ten Tupoun, kterej měl málokdy nějakej názor na nějaký věci nebo lidi a byl tomáš netomáš docela určitě nejtupější z nás čtyř. Dál smě na sobě měli saka do pasu a bez klop, ale zato s obrovskejma vycpávkama na ramenách („plečo“ smě tomu říkali), což byla taková předstíračka, jako bysme takový ramena fakt měli. Pak smě nosili, bratři moji, takovýhle zažloutlý nákrčníky, který měly barvu bramborový kaše, do který někdo vyryl vidličkou vzorek. Vlasy smě neměli moc dlouhý a na nohách nám seděly chorošný vyhazovači boty na pořádný kopnutí.

„Co teda jako bude, he?“

U pultu seděly pěkně pohromadě tři čajiny, jenže my hajati smě byli čtyři a většinou smě šli jeden za všechny a všichni za jednoho. Tyhle kartáče byly taky vohozený podle nejposlednější módy, na gulliverech měly posazený ňalový, zelený a oranžový paruky, přičemž každá z nich přišla určitě, řekl bych, aspoň na tří, čtyřtýdenní plat těchhle sajdek. Dál jim k tomu ladil mejkap (duha kolem očí a lipsy namalovaný hrozně široký). Potom měly dlouhý, úplně rovný černý šaty a na brestách měly připíchnutý malý, jakoby stříbrný placky, na kterejch měly různý jména různejch bajatů - Pepa a Míša a tak. To měly bejt jména těch, se kterejma si slíply, než jim bylo čtrnáct. Čuměly pořád po nás a já už skoro jako řek, že by si tři z nás (koutkem lipsů, aby bylo jasno) mohli jít užít trochu sexu a nechat starýho ubohýho Tupouna svýmu osudu, protože by to akorát znamenalo purčejznout Tupounovi půlku bílýho, jenom pro tentokrát s pořádným flákem syňágy, ale nechtěli smě mu to nakonec dneska dělat. Tupoun byl strašně strašně ošklivej a úplně odpovídal svýmu jménu, ale byl to chorošnej kurevskej bouchač a botou to uměl fantasticky.

„Co teda jako bude, he?“

Maník sedící vedle mě (byly tam ty dlouhý plyšový lavice, který se táhly kolem dokola tří stěn) byl pěkně mimo a s vytřeštěnejma očima si mumlal verdy jako „Aristotelovo šunfácký sumo vy dílo se moudře roztahuje nůžkovcovitě jako cyklámen". Byl v ty svy zemi úplně spokojenej, úplně mimo, na orbitu, a já věděl, jak mu je, zkusil sem si to jako každej, teď mě ale napadlo, bratři moji, že to je pěkně zbabělá buč. Ležíte si, když sté se nacucali starýho mlíka, a pak máte fancy, jako by všechno kolem vás patřilo minulosti. Můžete to prima lukovat, všechno úplně jasně - stoly, stereo, světla, kartáče a báj ad - ale všechno je to jako buč, která tu kdysi bejvala a už tu není. A vy sté jakoby hypnotizovaný svou botou, sandálem nebo třeba nehtem na prstě, a zároveň jako by vás zdvihli za zátylek a zatřepali s váma jako s kočkou. Škubete sebou a třesete se, dokud ve vás něco je. Přijdete o jméno, o tělo, o sebe samotnýho a je vám to jedno a čekáte, dokud vám bota nebo nehet nezežloutne a úplně nakonec nezajde. Pak začnou světla vybuchovat jako jednotlivý atomy a bota nebo nehet, nebo třeba špína na lemu kalhot se rozroste do obrovskýho, obrovskýho placu, většího než celej tenhle svět, a když je to celý pryč, jako by vás šli představit starýmu dobrýmu Bogu nebo Bohu, jestli chcete. Vrátíte se sem na zem a fňukáte, se zkřivenejma lipsama děláte jen bůůůúúúu. Je to zkrátka moc pěkný, ale hrozně zbabělý. Nejste tady na zemi přece proto, abyste si povídali s Bohem. Tyhle věci můžou z hjumaníka vysát všechnu sílu a dobrý předsevzetí.

„Co teda jako bude, he?“

Stereo jelo pěkně naplno, až se zdálo, že zpěvákův hlas lítá z jednoho konce pultu na druhej, nahoru ke stropu, a pak se zase snáší a hvízdá si to od stěny ke stěně. Byl to Berti Laski, kterej si chrchlal starej hit „Zmalovalas můj obraz". Jedna z těch tří ptic u pultu, ta se zelenou parukou, pořád vystrkovala do rytmu toho, čemu říkali hudba, břicho. Cítil sem, jak z vypitýho starýho mlíka vyskakujou nože a jak se mi chce rozdat si někde trochu přesilovky. Tak sem zařval jako pucák: „Déme déme déme!“ A pak sem praštil toho hjumaníka, co seděl vedle mě, a pěkně sem mu ji usadil na oko nebo možná na ucho, ale on to vůbec necítil a dál si mumlal: „Telefonní relátka a když farkulele se dostane do šubyduba.“ Pocítí to dost dobře, až se z ty švy země vrátí.

„Kam deme?“ zeptal se Jiřík.

„Ale, jen se tak projít,“ odpověděl sem, „a luknout, co se děje, bratříčci! moji.“[1]