„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Anthony Burgess: Mechanický pomeranč

A Clockwork Orange, 1962

„CO teda jako bude, he?“
To sem byl já, teda Alex, a tři moji frendíci, to jako Pítrs, Jiřík a Tupoun, kterej je opravdu tupěj, a seděli smě v mlíčňáku Korova a decidovali se, co budem ten večer dělat, když je venku zima jak v prdeli, i když aspoň, že neprší. Mlíčňák Korova byl typickej plac plus-mlíko, a vy sté už, bratři moji, snad pozapomněli, jak tyhle placy vypadaly, věci se dnes tak kvikle měněj a všichni strašně rychle zapomínaj, a ani noviny se moc nečtou. Takže to byl takovej plac, kde se prodávalo mlíko plus něco k tomu. Nesměl se tam prodávat chlast, ale neexistoval tehda ještě zákon, aby nemohli strčit nějaký buči do starýho mlíka, takže sté to mohli drinkat se syňágou, toldou nebo hňápcem nebo s párjinejma bučima, který vám poskytly nádhernou chorošnou čtvrthodinku, ve který sté oslavovali Boga se všema Svatejma a andělskejma chórama, který sté klíďo strčili do kapsy a v hedce vám přitom vypalovaly rachejtle. Nebo sté mohli drinkat mlíko s nožema, jak smě říkali, což vás posílilo a nachystalo na malou svinskou přesilovku, a právě tohle smě si drinkali toho večera, o kterým sem vám začal povídat.
Kapsy smě měli samý many, takže smě vlastně nepotřebovali žádný rozkoše stoulnout, tolčoknout nějakýho starýho hjumaníka v parku a lukovat, jak se topí v krvi, zatímco my přepočítáváme vejdělek a dělíme ho čtyřma; ani smě nemuseli předvádět žádný supemásilí na nějaký roztřepaný ancintní ptice někde v krámě a láfat se nad vnitřnostma pokladny. Jenže, jak se říká, peníze nejsou všecko.
My čtyři smě byli všichni oblečení podle poslední módy, což v těch dobách znamenalo, že smě na sobě měli černý, děsivě upnutý šponkáče s kyblíkem na želé, jak smě říkali věcičce v rozkroku, kterou smě tam měli jednak na ochranu, a pak taky jako takovou známku, kterou sté mohli v jistým světle dost jasně lukovat, takže já to měl ve tvaru pavouka, Pítrs měl hendku (teda jako ruku), Jiřík tam měl moc pěknou kytku a starej ubohej Tupoun odpomej, jakoby nadrženej fejs (jako teda obličej) klauna, ten Tupoun, kterej měl málokdy nějakej názor na nějaký věci nebo lidi a byl tomáš netomáš docela určitě nejtupější z nás čtyř. Dál smě na sobě měli saka do pasu a bez klop, ale zato s obrovskejma vycpávkama na ramenách („plečo“ smě tomu říkali), což byla taková předstíračka, jako bysme takový ramena fakt měli. Pak smě nosili, bratři moji, takovýhle zažloutlý nákrčníky, který měly barvu bramborový kaše, do který někdo vyryl vidličkou vzorek. Vlasy smě neměli moc dlouhý a na nohách nám seděly chorošný vyhazovači boty na pořádný kopnutí.
„Co teda jako bude, he?“
U pultu seděly pěkně pohromadě tři čajiny, jenže my hajati smě byli čtyři a většinou smě šli jeden za všechny a všichni za jednoho. Tyhle kartáče byly taky vohozený podle nejposlednější módy, na gulliverech měly posazený ňalový, zelený a oranžový paruky, přičemž každá z nich přišla určitě, řekl bych, aspoň na tří, čtyřtýdenní plat těchhle sajdek. Dál jim k tomu ladil mejkap (duha kolem očí a lipsy namalovaný hrozně široký). Potom měly dlouhý, úplně rovný černý šaty a na brestách měly připíchnutý malý, jakoby stříbrný placky, na kterejch měly různý jména různejch bajatů - Pepa a Míša a tak. To měly bejt jména těch, se kterejma si slíply, než jim bylo čtrnáct. Čuměly pořád po nás a já už skoro jako řek, že by si tři z nás (koutkem lipsů, aby bylo jasno) mohli jít užít trochu sexu a nechat starýho ubohýho Tupouna svýmu osudu, protože by to akorát znamenalo purčejznout Tupounovi půlku bílýho, jenom pro tentokrát s pořádným flákem syňágy, ale nechtěli smě mu to nakonec dneska dělat. Tupoun byl strašně strašně ošklivej a úplně odpovídal svýmu jménu, ale byl to chorošnej kurevskej bouchač a botou to uměl fantasticky.
„Co teda jako bude, he?“
Maník sedící vedle mě (byly tam ty dlouhý plyšový lavice, který se táhly kolem dokola tří stěn) byl pěkně mimo a s vytřeštěnejma očima si mumlal verdy jako „Aristotelovo šunfácký sumo vy dílo se moudře roztahuje nůžkovcovitě jako cyklámen". Byl v ty svy zemi úplně spokojenej, úplně mimo, na orbitu, a já věděl, jak mu je, zkusil sem si to jako každej, teď mě ale napadlo, bratři moji, že to je pěkně zbabělá buč. Ležíte si, když sté se nacucali starýho mlíka, a pak máte fancy, jako by všechno kolem vás patřilo minulosti. Můžete to prima lukovat, všechno úplně jasně - stoly, stereo, světla, kartáče a báj ad - ale všechno je to jako buč, která tu kdysi bejvala a už tu není. A vy sté jakoby hypnotizovaný svou botou, sandálem nebo třeba nehtem na prstě, a zároveň jako by vás zdvihli za zátylek a zatřepali s váma jako s kočkou. Škubete sebou a třesete se, dokud ve vás něco je. Přijdete o jméno, o tělo, o sebe samotnýho a je vám to jedno a čekáte, dokud vám bota nebo nehet nezežloutne a úplně nakonec nezajde. Pak začnou světla vybuchovat jako jednotlivý atomy a bota nebo nehet, nebo třeba špína na lemu kalhot se rozroste do obrovskýho, obrovskýho placu, většího než celej tenhle svět, a když je to celý pryč, jako by vás šli představit starýmu dobrýmu Bogu nebo Bohu, jestli chcete. Vrátíte se sem na zem a fňukáte, se zkřivenejma lipsama děláte jen bůůůúúúu. Je to zkrátka moc pěkný, ale hrozně zbabělý. Nejste tady na zemi přece proto, abyste si povídali s Bohem. Tyhle věci můžou z hjumaníka vysát všechnu sílu a dobrý předsevzetí.
„Co teda jako bude, he?“
Stereo jelo pěkně naplno, až se zdálo, že zpěvákův hlas lítá z jednoho konce pultu na druhej, nahoru ke stropu, a pak se zase snáší a hvízdá si to od stěny ke stěně. Byl to Berti Laski, kterej si chrchlal starej hit „Zmalovalas můj obraz". Jedna z těch tří ptic u pultu, ta se zelenou parukou, pořád vystrkovala do rytmu toho, čemu říkali hudba, břicho. Cítil sem, jak z vypitýho starýho mlíka vyskakujou nože a jak se mi chce rozdat si někde trochu přesilovky. Tak sem zařval jako pucák: „Déme déme déme!“ A pak sem praštil toho hjumaníka, co seděl vedle mě, a pěkně sem mu ji usadil na oko nebo možná na ucho, ale on to vůbec necítil a dál si mumlal: „Telefonní relátka a když farkulele se dostane do šubyduba.“ Pocítí to dost dobře, až se z ty švy země vrátí.
„Kam deme?“ zeptal se Jiřík.
„Ale, jen se tak projít,“ odpověděl sem, „a luknout, co se děje, bratříčci! moji.“[1]
Anthony Burgess: Mechanický pomeranč

Anthony Burgess: Mechanický pomeranč

Nechce se věřit, že od sepsání a prvního vydání Mechanického pomeranče uplynulo již více než 40 roků (vydáno 1962), zvlášť, je-li jeho námět i dnes považován za přinejmenším kontroverzní, a lze se jen dohadovat nakolik je odrazem znuděné doby, nadsázku či o poněkud extravagantní typ sociální utopie.
Nicméně je asi zbytečné pokoušet se Mechanický pomeranč zařadit do některé z obvykle používaných kategorií, protože, jak již ostatně napovídá sám název, tvoří kategorii samu pro sebe.
Navenek se může zdát, že je Mechanický pomeranč postaven na osudech hlavního hrdiny, patnáctiletého Alexe, jež nás ve svém vyprávění provede dvacetičtyř-hodinovým úsekem svého „všedního“ dne, ve kterém společně se svými frendíky zmlátí a okrade několik náhodných večerních chodců, ožralého bezdomovce, přepadne obchod, pobije konkurenční partu, ukradne auto, vloupe se do soukromého domu na okraji města, kde surově zmlátí starého muže a znásilní jeho manželku, opije a znásilní dvě desetileté holčičky a úvodní pasáž zakončí loupežnou vraždou, pro kterou je odsouzen na patnáct let do vězení. Vše bez nějakého hlubšího smyslu jen se zdánlivým chvilkovým uspokojením. Motivem nejsou peníze, ani příslušnost k partě, ale jen násilí pro násilí. Ale přes tuto vnější tupost lze u Alexe předpokládat poměrně vysokou inteligenci, kterou lze vytušit z jeho jediné vášnivé záliby k hudbě starých hudebních mistrů a zejména Beethovenově 9. symfonii - Ódě na radost.
Avšak to, co činí Mechanický pomeranč neopakovatelným zjevením na poli literatury 20. století, je jednak slang, kterým je příběh vyprávěn (ve svém anglickém originále vychází z ruštiny, avšak v českém překladu byly prozíravě použity tvary vycházející zejména z angličtiny), a jednak použitý styl, jež svého čtenáře chronologicky provádí Alexovými osudy v období mezi jeho patnáctým a osmnáctým rokem, ale více než souvislému vyprávění se podobá sérii navazujících obrazů, jejichž konečný smysl více než na autoru záleží na úsudku svého diváka.
Poté, co Alex ukope k smrti jednoho svého spoluvězně, je vybrán jako první vězeň, jež má projít novým vládním programem pro snížení zločinnosti - jsou mu promítány filmy se scénami násilí, znásilnění, vraždami, etc., tedy scény, jež byly doposud v Alexovy vyvolávaly pocity blaženosti a za pomoci injekce s látkou vyvolávající špatné fyzické stavy, bolesti hlavy a pocity zvracení je násilí asociováno s vlastní bolestí - po čtrnáctidenním promítání je Alex dokonale naučen Pavlovovu reflexu, ba je donucen, aby násilí oplácel zdvořilostí a ponižováním se. Špatnou stránkou této „léčby“ je, že se nejedná o projev morálky a dobra, ale o projev robota, jež je ovládán naučenými reflexy.
Alex je jako první úspěšně vyléčený zločinec krátce použit v nadcházejícím předvolebním boji, ale jeho další osudy, jak ostatně jinak, již nikoho nezajímají - rodiče se jej zřekli, postupně jej zmlátí několik jeho bývalých obětí až se jej „ujme“ politická opozice současné vlády a donutí jej vyskočit z okna, což dále prezentuje jako selhání hlavního trumfu vládní předvolební kampaně a Alexe pak adoruje jako obětního beránka. Alex sám si sice uvědomuje, že svět kolem něj je stejný jako on sám, tedy zajímá se o něj jen tehdy, když jej potřebuje, ale nemá žádnou možnost to změnit, ba dokonce to chápe jako princip.
Ale poté, co jej vláda po operaci mozku, jež odstraní následky předchozího experimentu, ještě jednou zneužije, je Alex opět svobodný a vrací se zpět do starých kolejí, když založí novou partu se stejnou každovečerní náplní. Avšak násilí jej už neuspokojuje tak jako dříve a poté, co se setkal se svým dřívějším frendíkem Jiříkem, který je nyní zamilovaný a pracuje za nuzný peníz, uvědomí si, že je také dospělý a více než násilí jej láká založení vlastní rodiny.
Absurdní příběh je tedy uzavřen otevřeným koncem a lze se jen dohadovat, že se Alex bude dále dřít jako jeho rodiče někde u továrního pásu, aby si večer pustil televizi a bál se večer vytáhnout nos. Odpověď na základní otázku Proč?, jež se line od počátku vyprávění, tak zůstává plně v duchu předkládaných obrazů - tedy pochopení i interpretace leží na vlastních bedrech čtenáře, protože záverečná část s dalšími Alexovými osudy, ve které skutečně založí rodinu a vychovává děti, se díky redakčním zásahům do konečné podoby díla nedostala, čímž Mechanický pomeranč ztratil vyústění i hlubší smysl k nemuž se čtenář musí dopracovat již vlastní úvahou, což může v drtivé většině vzbuzovat mylný dojem, že se Anthony Burgess pokusil o pouhou exhibici a oslavu násilí.
 
Filmová podoba z roku 1971 nezůstala své literární předloze nic dlužna a je opět více než souvislým vyprávěním, opět založena na sérii obrazů, jež svou vizuální originalitou a skvělým výkonem Malcolma McDowella v hlavní roli Alexe plně vyvažuje handicap v nemožnosti plně použít Týnovský slang, avšak u široké veřejnosti zůstal film Mechanický pomeranč, kdy byl brán jako oslava násilí a sexu, zcela nepochopen a režisér, scénárista Stanley Kubrick jej v Anglii velmi záhy po premiéře stáhl z běžné filmové distribuce (promítání bylo ve Velké Británii zakázáno až do roku 2000), aby se tak vyhnul možným skandálům. V USA byl pro některé scény ocejchován jako film kategorie „X“ a Kubrick přetočil asi 30 vteřinovou část, aby se film dostal do kategorie „R“, tedy do běžné distribuce.
Netřeba dodávat, že Mechanický pomeranč dnes patří do pokladnice světové kinematografie…

Použitá literatura:

  1. Anthony Burgess, Mechanický pomeranč, Volvox Globator, Praha: 2002.
[1] Burgess, s. 7-9.
PřílohaVelikost
Anthony Burgess, Mechanický pomeranč963.69 KB
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4 (13 hlasů)