„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Chuck Palahniuk: Klub rváčů

Chuck Palahniuk: Klub rváčů

Chuck Palahniuk: Klub rváčů

Fight Club, 1996

O Chuckovi Palahniukovi a jeho Klubu rváčů si můžeme asi myslet ledasco. Snad se i najdou tací, kteří jej budou chtít realizovat, ale i takoví, kteří se jej budou snažit degradovat na určitou variaci s oslavou násilí, duševní prázdnoty a života bez vyššího smyslu. A byť oba takovéto názory budou zcela relevantní, vnímavější čtenář, jež námět pochopí v širším sociálním a psychologickém kontextu, ba sám se pokusí se do hlavního hrdiny a jeho byť ne zcela vědomých pohnutek interpolovat, uvědomí si, že Klub rváčů není jen dalším z řady sic kultovních románů, ale jeho poselství až s neuvěřitelnou stručností definuje to, co se nepodařilo co do podstaty rozkrýt ani celé generaci sociálních badatelů.
Ne, podobně jako Generace X Douglase Couplanda není Klub rváčů pouhým kultovním románem, ba není ani zrcadlem dnešní mladé generace, jak bývá mnohými recenzenty nejčastěji zmiňováno. Klub rváčů je učebnice, bible a očistný chirurgický zákrok, vše v jednom stručném brožovaném vydání, které však neobsahuje ani jednu myšlenku navíc. Záleží jen, co si kdo dle své osobnosti, inteligence i moudrosti vybere.
Odpověz si sám, jaké máš možnosti, když v popisu tvé práce je počítat, zda je levnější hromadně vyměnit jednu součástku v hodnotě několika haléřů, či nechat pár lidí se díky této součástce zabít v autě a následně odškodnit pozůstalou rodinu. Co uděláš, když takřka vždy je levnější smrt desítek lidí, než servis tisíce automobilů a ty pak máš v popisu práce objíždět a dokumentovat ohořelé či rozkuchané automobilové vraky. Vydržíš to rok, dva, možná tři, ale zcela zákonitě dřív nebo později přestaneš spát, a tvůj lékař ti poradí, že chceš-li poznat skutečné utrpení, zajdi si do podpůrných skupin s beznadějně nemocnými rakovinou, mozkovými parazity, degenerativními nemocemi s dysfunkcí mozku. Věř nebo ne, pomůže to, a chodíš-li tam každý večer, začneš brát život zcela jinak, ba, rok či dva dokonce budeš moci spát.
Pak ale začneš mít chuť zbavit se své práce; vyhodit do povětří svůj byt s pracně nashromážděnými zbytečnostmi; stát se číšníkem na rautech horních vrstev, kde se jim vymočíš do polévky gaspacho, vysmrkáš na smaženého pstruha, až si hostitel bude stěžovat, že je příliš slaný; stát se promítačem v biografech, kde do vystřižených filmových políček budeš dětským divákům Sněhurky podprahově ukazovat ztopořené mužské orgány či vlhká ženská dráždidla. Až nakonec pocítíš, že klid své duše nalezneš až tehdy, když se můžeš s někým porvat. - Ne, vůbec nejde o to někoho zmlátit, nejde zde ani o vlastní vítězství, jde tu o bolest, o vybití té ničivé nenávisti, frustrací, zklamání i prázdnoty tak, že založíš první Klub rváčů. Zatím jen v jednom baru a jednou týdně, ale záhy se objeví tolik obdobně nenaplněných advokátů, makléřů, soudců, policistů, úředníků a bílých límečků, každodenně ztrácejících svůj život sezením za obrazovkou počítače, jako takových, že těch klubů jsou desítky a stovky po celé zemi.
Brzy však zjistíš, že ačkoliv již takřka nepotkáš manažera, bankovního úředníka či ředitele nadnárodní korporace, kterému by nechybělo pár zubů, neměl by monokly či podlitiny na tváři, už tě to neupokojuje a ty vymyslíš projekt Devastace s výbory pro Žhářství, Nehody a Dezinformace. A to vše je zatím jenom začátek…
Nicméně zde nejde o příběh, byť jakkoliv lepkavý, ani snad o jazykovědné kvality. Právě naopak, Palahniuk Klub rváčů rozvíjí narativním stylem v jednoduchých větách, krátkých odstavcích a primitivních myšlenkových konstrukcích. Ba, často neváhá věty zopakovat tak, aby je snad čtenář nemohl přejít bez plného prožitku všemi smysly. A snad právě proto, že nic nestrhává čtenářovu pozornost a námět nepřipouští další interpretace či dvojsmysly, je Klub rváčů tím, čím je. Tedy ne náboženstvím, sektou, či pouhou variací na násilí, které ostatně jako takové mnohem lépe vystihl Anthony Burgess v Mechanickém pomeranči, ale učebnicí, biblí i očistným chirurgickým zákrokem.
»MŮJ ŠÉF PŘINÁŠÍ k mému stolu další list papíru a přistrkuje mi ho k lokti. Ted už ani nenosím vázanku. Můj šéf má modrou vázanku, takže musí být čtvrtek. Dveře do kanceláře mého šéfa jsou teď stále zavřeny a prakticky jsme spolu nemluvili od té doby, co našel v kopírce pravidla klubu rváčů a já jsem snad naznačil, že bych ho mohl vykuchat výstřelem z brokovnice. A já tady pořád oxiduju.
Nebo, mohl bych zavolat na odbor povolování provozu ministerstva dopravy. U předního sedadla je příchytný držák, který nikdy nevydržel kolizní testování, a přesto byl zařazen do výroby. Když víš, kam se máš podívat, najdeš zakopané mrtvoly všude.
Brýtro, říkám.
On říká: „Brýtro."
U lokte mám další důvěrný důležitý tajný dokument. Tyler po mně chtěl, abych ho přepsal a okopíroval. Před týdnem Tyler krokoval rozměry suterénu pronajatého domu na Páper Street. Má pětašedesát délek boty zepředu dozadu a čtyřicet délek boty ze strany do strany. Tyler přemýšlel nahlas. Tyler se mě zeptal:
„Kolik je šestkrát sedm?"
Čtyřicet dva.
„A čtyřicet dva krát tři?"
Sto dvacet šest.
Tyler mi dal rukou psaný soupis poznámek a řekl, abych je přepsal a udělal dvaasedmdesát kopií.
Proč tolik?
„Protože," řekl Tyler, „tolik chlapů může spát v suterénu, když je uložíme na třípatrové palandy z armádních přebytků."
Zeptal jsem se, a co jejich věci?
Tyler řekl: „Nepřinesou si víc, než co je na soupisu, a to by se všechno mělo vejít pod matraci."
Na tom soupisu, který můj šéf našel u kopírky, kopírka stále nastavená na dvaasedmdesát kopií, na tom soupisu stojí:
„To, že si kandidát přinese požadované věci, mu nezaručuje přijetí do výcviku, avšak pokud nebude mít u sebe následující věci a přesně pět set dolarů v hotovosti na pohřebné, nebude jeho přijetí vůbec posuzováno."
Spálení těla nemajetného člověka stojí minimálně tři sta dolarů, řekl mi Tyler, a cena jde nahoru. Tělo každého, kdo zemře a nemá alespoň tolik peněz, jde na pitvu při výuce patologie. Tyto peníze musí frekventant stále nosit v botě, aby v případě, že by byl někdy zabit, nebyla jeho smrt břemenem pro projekt Devastace.
Kromě toho musí mít kandidát s sebou následující:
Dvě černé košile.
Dvoje černé kalhoty.
Jeden pár těžkých černých bot.
Dva páry černých ponožek a dvoje hladké spodní prádlo.
Jeden těžký černý kabát.
To je včetně oblečení, které má kandidát na sobě.
Jeden bílý ručník.
Jednu matraci na polní lůžko z armádních přebytků.
Jednu bílou plastikovou misku.
U mého stolu ještě stojí můj šéf a já seberu originální soupis a říkám mu, díky.
Můj šéf jde do své kanceláře a já se dávám do práce, hraju na počítači pasiáns.
Po práci dávám Tylerovi kopie a dny plynou. Jdu do práce.
Přijdu domů.
Jdu do práce.
Přijdu domů a na verandě u předních dveří stojí nějaký kluk.
Ten kluk u předních dveří má svoji druhou černou košili a kalhoty v hnědém papírovém pytli a poslední tři položky, bílý ručník, matrace z armádních přebytků a plastikovou misku má položené na zábradlí verandy. Vykukujeme na něj s Tylerem z okna v poschodí, a Tyler mi říká, abych toho kluka poslal pryč.
„Je moc mladý," říká Tyler.
Ten kluk na verandě je pan andílek, kterého jsem se pokusil zničit tu noc, kdy Tyler vymyslel projekt Devastace. I když má pod každým okem modráka a blonďatého vojenského ježka, vidíš jeho tvrdý půvabný výraz bez vrásek a jizev. Obleč ho do šatů a řekni mu, aby se usmál, a bude z něho ženská. Pan andílek jenom stojí, špičky nohou proti předním dveřím, jenom se dívá s připaženýma rukama přímo vpřed do rozštípnutého dřeva, má černé boty, černou košili, černé kalhoty.
„Zbav se ho," říká mi Tyler. „Je moc mladý."
Ptám se, jak mladý je moc mladý?
„Na tom nezáleží," říká Tyler. „Jestliže je kandidát mladý, řekneme mu, že je moc mladý. Jestliže je tlustý, je moc tlustý. Jestliže je starý, je moc starý. Hubený je moc hubený. Bílý je moc bílý. Černý je moc černý."
Tak testují buddhistické chrámy odedávna kandidáty na přijetí, říká Tyler. Pošleš kandidáta pryč, a jestliže je jeho rozhodnutí tak pevné, že čeká u vchodu bez jídla a přístřeší a povzbuzení tři dny, pak tehdy a jen tehdy může vstoupit a zahájit výcvik.
Tak říkám panu andílkovi, že je moc mladý, ale v poledne je tam ještě. Po obědě vycházím a biju pana andílka koštětem a vykopnu jeho pytel na ulici. Z poschodí se dívá Tyler, jak přetáhnu toho kluka koštětem přes ucho, a kluk tam jenom stojí, potom mu skopnu věci do škarpy a křičím.
Jdi pryč, křičím. Neslyšels? Jsi moc mladý. Nebudeš na to stačit, křičím. Přijď za pár roků a zkus to znovu. Tak jdi. Tak vypadni z mojí verandy.
Nazítří je tam ten kluk pořád a Tyler vychází, aby řekl „Je mi líto". Tyler říká, že je mu líto, že řekl klukovi o výcviku, že je ale kluk fakt moc mladý, a ať je tak laskav a odejde.
Hodný polda. Zlý polda.
Znovu křičím na toho chudáka kluka. Pak, o šest hodin později, Tyler vychází a říká, že je mu líto, ale ne. Kluk musí odejít. Tyler říká, že zavolá policii, jestli kluk neodejde.
A kluk zůstává.
A jeho oblečení je pořad ve škarpě. Vítr odnáší papírový pytel pryč.
A kluk zůstává.
Třetího dne je u předních dveří další kandidát. Pan andílek je tam pořád a Tyler vychází a říká panu andílkovi: „Pojď dál. Seber si na ulici svoje věci a pojď dál."
Tomu novému chlapíkovi Tyler říká, je mi líto, ale stal se omyl. Nový chlapík je moc starý na to, aby tady prošel výcvikem, a ať laskavě odejde.
Chodím do práce každý den. Přijdu domů, a každý den čekají na přední verandě jeden nebo dva chlapíci. Tihle noví chlapíci se na sebe ani nepodívají. Zavírám dveře a nechávám je na verandě.
To se děje po nějakou dobu každý den, a někdy kandidáti odejdou, ale většinou kandidáti vydrží venku až do třetího dne, až do té doby, kdy je obsazena většina z dvaasedmdesáti patrových lůžek, které jsme s Tylerem koupili a sestavili v suterénu.
Jednoho dne mi Tyler dává pět set dolarů v hotovosti, abych je nosil stále v botě. Moje osobní pohřebné. To je další finta ze starého buddhistického kláštera.
Přijdu teď domů z práce a dům je plný neznámých lidí, které Tyler přijal. Všichni pracují. Celé přízemí se změnilo v kuchyni a továrnu na mýdlo. Koupelna není nikdy prázdná. Týmy mužů na několik dní mizí a přicházejí domů s červenými gumovými pytli tenkého vodnatého tuku.
Jednou v noci přichází Tyler nahoru, najde mě, jak se schovávám ve svém pokoji, a říká: „Nestarej se o ně. Všichni vědí, co mají dělat. Je to součást projektu Devastace. Ani jeden z nich nerozumí celkovému plánu, ale každý z nich je vycvičený, aby dokonale plnil jeden prostý úkol."
Pravidlo projektu Devastace je důvěřovat Tylerovi.
Potom Tyler zmizí.
Týmy chlapíků z projektu Devastace celý den rozpouštějí tuk. Nespím. Celou noc slyším, jak jiné týmy míchají louh a řežou kostky a pečou kostky mýdla na plechu na cukroví, potom zabalí každou kostku do hedvábného papíru a orazítkují ho značkou Mýdlová společnost na Páper Street. Zdá se, že každý kromě mě ví, co má dělat, a Tyler není nikdy doma.
Lezu po stěnách, jsem jako myš lapená v tom strojovém chodu tichých mužů s energií cvičených opic, kteří vaří a pracují a spí v týmech. Zatáhni za páku. Stiskni knoflík. Jeden tým kosmických opic celý den vaří a týmy kosmických opic celý den jedí ze svých plastikových misek, které si s sebou přinesly.
Jednou ráno odcházím do práce a na přední verandě je Velký Bob v černých botách, černé košili a kalhotách. Ptám se, neviděl v poslední době Tylera? Poslal ho sem Tyler?
„První pravidlo projektu Devastace," říká Velký Bob se sraženými podpatky a vzpřímený, jako by spolkl pravítko, „je neklást otázky o projektu Devastace."
Tak jakou oblbující maličkostí ho Tyler poctil, co mu přidělil, ptám se. Někteří chlapi celý den jenom vaří rýži nebo vymývají jídelní misky nebo čistí hajzl. Celý den. Slíbil Tyler Velkému Bobovi osvícení, když bude šestnáct hodin denně balit kostky mýdla?
Velký Bob neříká nic.
Jdu do práce. Přijdu z práce a Velký Bob je pořád na verandě. Nespím celou noc, a druhý den ráno je Velký Bob venku a stará se o zahradu.
Než odejdu do práce, ptám se Velkého Boba, kdo ho pustil dovnitř? Kdo mu přidělil tento úkol? Viděl Tylera? Byl tady Tyler dnes v noci?
Velký Bob mi říká: „První pravidlo projektu Devastace je nemluvit ..."
Přeruším ho. Říkám, jo. Jo, jo, jo, jo, jo.
A zatímco jsem v práci, týmy kosmických opic vykopávají podmáčený trávník kolem domu a míchají hlínu s epsomitem, aby se snížila její kyselost, zarývají do ní náklady bezplatně získaného kravského hnoje z dobytčích ohrad a pytle ustřižených kadeří z holičství k zahnání krtků a myší a zvýšení obsahu proteinů v půdě.
V kteroukoli noční dobu přicházejí týmy kosmických opic z některých jatek s pytli krevní sraženiny ke zvýšení obsahu železa v půdě a kostní moučky ke zvýšení obsahu fosforu.
Týmy kosmických opic sázejí bazalku a tymián a salát a mladé habry a eukalyptus a pustoryl a mátu ve sdružených obrazcích kaleidoskopu. V každém stínu zeleně je okno růží. A jiné týmy vycházejí v noci a zabíjejí slimáky a hlemýždě při světle svíčky. Další tým kosmických opic sbírá jen ty nejdokonalejší listy a bobule jalovce k vaření přírodního barviva. Kostival, poněvadž je to přírodní dezinfekční prostředek. Lístky violek, poněvadž léčí bolesti hlavy, a mařinku vonnou, poněvadž dodává mýdlu vůni posekané trávy.
V kuchyni jsou láhve čtyřicetiprocentní vodky k výrobě růžového geraniového a karamelového mýdla a pačuliového mýdla, a já ukradnu láhev vodky a utrácím své osobní pohřebné za cigarety.
Objevuje se Maria. Mluvíme o rostlinách. Jdeme s Mariou po uhrabaném štěrku pěšinek mezi zelenými kaleidoskopickými vzory zahrady, popíjíme a pokuřujeme. Mluvíme o jejích prsech. Mluvíme o všem kromě Tylera Durdena.
A jednoho dne je v novinách, že tým mužů v černém se přehnal lepší čtvrtí a prodejnou luxusních vozů a tloukl baseballovými pálkami do předních nárazníků aut, takže airbagy explodovaly a zaneřádily interiér práškem a alarmy aut se rozječely, V Mýdlové společnosti na Páper Street jiné týmy sbírají okvětní lístky z růží nebo sasanek a levandulí a balí květiny do krabic s koláčem čistého loje, který natáhne jejich aroma pro výrobu mýdla s květinovou vůní.
Maria mi povídá o rostlinách.
Růže, říká mi Maria, je přírodní adstringens.
Některé z rostlin mají pohřební jména: kosatec, bazalka, routa, rozmarýn a verbena. Některé, jako tužebník a blatouch, puškvorec a aralie, jsou jako jména Shakespearových vil. Jelení jazyk se svou sladkou vanilkovou vůní. Habr, další přírodní adstringens.
Fialkový kořínek, oddenek kosatce.
Každou noc se s Mariou procházíme v zahradě, dokud si nejsem jistý, že se dnes Tyler domů nevrátí. Hned za námi je vždycky některá kosmická opice, aby sebrala snítku meduňky nebo routy nebo máty, kterou mi Maria drtí pod nosem. Pohozený špaček cigarety. Kosmická opice za sebou uhrabe pěšinu, aby smazala všechny naše stopy, jako bychom tu vůbec nikdy nebyli.
A jednou v noci v parku v okrajové části města jiná skupina mužů vylila benzin kolem každého stromu a od stromu ke stromu a založila dokonalý malý lesní požár. V novinách psali, jak se žárem tavila okna řadových domků na druhé straně ulice a zaparkovaná auta hlučně pouštěla větry, až se usadila na změklých prázdných pneumatikách.
Tylerův pronajatý dům na Páper Street je živoucí bytost zevnitř vlhká od tolika potících se a dýchajících lidí. Uvnitř se pohybuje tolik lidí, že se dům hýbá.
Další noc, kdy Tyler nepřišel domů, někdo navrtával bankomaty a telefonní automaty a potom do vyvrtaných otvorů šrouboval mazničky a pomocí mazací pistole naplnil bankovní a telefonní automaty kolomazí nebo vanilkovým pudinkem.
A Tyler nebyl nikdy doma, ale za měsíc mělo několik kosmických opic na hřbetě ruky vypálený Tylerův polibek. Potom ty kosmické opice zmizely také a na přední verandě byly nové, aby je nahradily.
A každý den týmy mužů přijížděly a odjížděly v různých autech. Nikdy's neviděl totéž auto dvakrát. Jednou večer slyším na přední verandě Mariu, jak říká jedné kosmické opici: „Přišla jsem navštívit Tylera. Tylera Durdena. Bydlí tady. Jsem jeho přítelkyně."
Kosmická opice říká: „Je mi líto, ale jsi moc..." a zarazí se, „mladá na to, abys tady prošla výcvikem."
Maria říká: „Zalez."
„Kromě toho," říká kosmická opice, „nepřinesla sis všechny požadované věci: dvě černé košile, dvoje černé kalhoty..."
Maria křičí: „Tylere!"
„Jedny těžké černé boty."
„Tylere!"
„Dvoje černé ponožky a dvoje hladké spodní prádlo."
„Tylere!"
A slyším, jak se přední dveře zabouchnou. Maria nečeká tři dny.
Když přijdu z práce domů, většinou si udělám sendvič s arašídovou pomazánkou.
Když přijdu domů, jedna kosmická opice čte shromážděným kosmickým opicím, které vsedě pokrývají celé přízemí. „Nejsi krásná a jedinečná sněhová vločka. Jsi stejná hnijící organická hmota jako kdokoli jiný a my všichni jsme součástí jedné a té samé hromady kompostu."
Kosmická opice pokračuje: „Naše kultura způsobila, že jsme všichni stejní. Nikdo už není opravdově bílý nebo černý nebo bohatý. My všichni chceme totéž. Jako jednotlivci nejsme nic."
Předčítající přestane, když vejdu, abych si udělal sendvič, a všechny kosmické opice sedí tiše, jako kdybych byl sám. Říkám, nebojte se. Já už jsem to četl. Přepisoval jsem to.
I můj šéf to pravděpodobně četl.
My všichni jsme jenom velká hromada hoven, říkám. Pokračujte. Hrajte si. Nevšímejte si mě.
Kosmické opice tiše čekají, zatímco si dělám sendvič a beru další láhev vodky a jdu nahoru. Za sebou slyším: „Nejsi krásná a jedinečná sněhová vločka."
Jsem Joeovo Zlomené Srdce, protože se na mě Tyler vykašlal.
Protože se na mě vykašlal můj otec. Ech, mohl bych pokračovat donekonečna.
Někdy v noci po práci jdu do nějakého jiného klubu rváčů v suterénu nějakého baru nebo v garáži a ptám se, jestli někdo neviděl Tylera Durdena.
V každém novém klubu rváčů stojí pod jediným světlem uprostřed tmy někdo, koho jsem nikdy neviděl, obklopen muži, a čte Tylerova slova.
První pravidlo klubu rváčů je nemluvit o klubu rváčů.
Když začínají zápasy, beru vedoucího klubu stranou a ptám se, jestli viděl Tylera. Bydlím s Tylerem, říkám, a on už nějakou dobu nebyl doma.
Chlapík vykulí oči a ptá se, opravdu znám Tylera Durdena? To se stává ve většině těch nových klubů rváčů. Ano, říkám, jsme s Tylerem nejlepší kámoši. Pak si se mnou chce najednou každý potřást rukou.
Tihle noví kluci civí na tu díru v mé tváři a černou kůži na mém obličeji, žlutou a zelenou na okrajích, a říkají mi pane. Ne, pane. Sotva, pane. Nikdo, koho znali, se nikdy nesetkal s Tylerem Durdenem. Přátelé přátel se setkali s Tylerem Durdenem a ti založili tento místní klub rváčů, pane.
Pak na mě zamrkají.
Nikdo, koho znají, nikdy neviděl Tylera Durdena.
Pane.
Je to pravda, ptá se každý. Buduje Tyler Durden armádu? To je to slovo. Spí Tyler Durden v noci jenom hodinu? Povídá se, že Tyler se chystá otevřít kluby rváčů po celé zemi. Co bude dál, chce vědět každý.
Schůze projektu Devastace se přestěhovaly do větších suterénů, protože každý z výborů - Žhářství, Útok, Nehody a Dezinformace - se rozšiřuje, protože se víc chlapů kvalifikuje z klubu rváčů. Každý výbor má vedoucího, ale ani vedoucí nevědí, kde Tyler je. Tyler jim každý týden telefonuje.
Každý účastník projektu Devastace chce vědět, co bude dál.
Kam směřujeme?
Nač se máme těšit?
Na Páper Street se v noci procházíme s Mariou naboso zahradou, každý krok stírá stoupající vůni šalvěje a citrónové verbeny a růžového gerania. Černé košile a černé kalhoty se kolem nás hrbí se svíčkami, zvedají listy rostlin, aby zabíjely hlemýždě nebo slimáky. Maria se ptá, co se to tu děje? Chomáče vlasů vykukují na povrch zpod hrud hlíny. Vlasy a hovna. Kostní moučka a krevní sraženina. Rostliny rostou rychleji, než je kosmické opice stačí seřezávat.
Maria se ptá: „K čemu se chystáš?"
Jak se to řekne?
V hlíně září zlatý bod a já si klekám, abych si to prohlédl. Co bude dál, nevím, říkám Marie.
Vypadá to, že se na nás na oba vykašlali.
Koutkem oka vidím, jak kosmické opice v černém rázují kolem, každá shrbená nad svou svíčkou. Malý zlatý bod v hlíně je stolička se zlatou plombou. Vedle ní vykukují další dvě stoličky s plombami z amalgamu stříbra. Je to čelist.
Říkám, ne, nemohu říct, co se bude dít. A zatlačím jednu, dvě, tři stoličky do hlíny a vlasů a hoven a kostí a krve, kde je Maria neuvidí.«[1]

Použitá literatura:

  1. Chuck Palahniuk, Klub rváčů, Volvox Globator: Praha, 2005.

Bibliografie:

[1] Palahniuk, s. 111-119.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.5 (8 hlasů)