13. Leden 2009
Chuck Palahniuk: Ukolébavka
Lullaby, 2002
Řekněme od počátku 70. let až po polovinu let 90. kultovní americké literatuře suverénně vládl fenomén antihrdiny, básníka a spisovatele Charlese Bukowského. Rokem 1996, tedy rokem vydání Klubu rváčů, se pak počíná datovat éra kultu Chucka Palahniuka. Palahniukovo přirovnání k Bukowskému sice není nejtrefnější co do námětu a tématiky jejich díla, ba Palahniukův literární vzor lze více vysledovat v tvorbě skotského kultovního tvůrce Irvina Welshe, nicméně jak pro do značné míry podobné životní osudy, osobní frustraci, pocity méněcennosti, neschopnost podřídit se konformitě a zařadit se do společnosti, ale zejména pak pro sarkastický uvolněný literární tok, jímž oba zbourali mnohá z doposud nepřekročitelných tabu, lze u Palahniuka prohlásit, že král Bukowski je mrtev, ať žije král Palahniuk!
Pro Palahniuka je snad v mnohém charakteristická oblíbená historka, že poté, co několik nakladatelství odmítlo vydat jeho román Neviditelné zrůdy, protože je příliš cynický, pochmurný a bezútěšný, Palahniuk napsal román ještě depresivnější - Klub rváčů, jež s konečnou platností vyslovil nahlas to, co se již řadu let hnilo v pohloubí tzv. generace X.
Nicméně ani v dalších letech Palahniuk nelenil a takřka rok co rok nám rozbíjí další a další z našich pracně vybetonovaných snových iluzí tak, že zabil-li nám Friedrich Nietzche Boha, Palahniuk odpraví to, co zbylo.
Ukolébavka je v kontextu dosavadní Palahniukovy tvorby poněkud opomíjena jako dílo ne příliš vyrovnané kvality, s čímž se sice nelze neztotožnit, ale jak řada autobiografických prvků, tak silný leitmotiv v podobě strany číslo 27. z knihy Básně a říkanky celého světa z Ukolébavky činí dílo s bezednou dávkou cynismu, sarkasmu, nejčernějšího humoru ale i absencí jakýchkoliv hranic. Sériové vraždění nejkrásnějších modelek světa a následná nekrofilie s jejich těly je u Palahniuka pouhý průvodní jev. A máte rádi dětské říkanky nebo pohádky - s dost velkou pravděpodobností Vám Palahniuk tuto zálibu zatrhne …!
»Zprvu noví majitelé předstírají, že se na podlahu v obývacím pokoji jaktěživi nepodívali. Vážně, nikdy se tam nepodívali. Ani když je na úplném začátku prováděli po domě. Ani když jim ho ukazoval makléř. Jen si změřili pokoje a pověděli stěhovákům, kam s pohovkou a s pianem, dovlekli sem všechen svůj majetek a nikdy se pořádně nezastavili a nepodívali na podlahu v obýváku. Tak to předstírají.
Jenže první ráno sejdou z patra dolů a je to tam, vyškrábané v podlaze z bílého dubu:
ZMIZTE
Někteří noví majitelé si namlouvají, že to udělal nějaký známý jako vtip. Jiní vědí najisto, že nedali stěhovákům tuzér a tohle mají za to.
O pár nocí později začne zevnitř severní stěny v ložnici rodičů plakat dítě.
V té chvíli obvykle zavolají.
Čerstvý majitel, který zrovna volá, není přesně tím, co by naše hrdinka, Helen Hoover Boyleová, dneska dopoledne potřebovala.
To koktání a kňourání.
Potřebuje si dát další šálek kávy a přijít na druh drůbeže na sedm. Potřebuje si poslechnout, co je nového na policejní lince. Helen Boyleová luskne prsty a z přední kanceláře nakoukne její sekretářka. Naše hrdinka obalí mluvítko oběma rukama, ukáže sluchátkem telefonu na reproduktor s policejní linkou a povídá: „Kód devět jedenáct.“
A její sekretářka Mona pokrčí rameny: „No a?“
No a ona to potřebuje najít v seznamu šifer.
A Mona řekne: „Klid, to je krádež v obchodě.“
Vraždy, sebevraždy, sérioví vrazi, předávkování; nemůžete čekat, až se tyhle věci dostanou na titulní strany novin. Nemůžete dovolit jinému šamanskému makléři, aby vás předběhl.
Helen potřebuje, aby nový majitel domu na Crestwood Terrace 325 na chvilku přestal kušnit.
Jak jinak, na podlaze v obýváku se objevil nápis. Divné je jen to, že dítě začne brečet obyčejně až třetí noc. Nejdřív strašidelný nápis, pak dítě propláče celou noc. Když majitel vydrží dost dlouho, asi tak za týden zavolá kvůli tváři, která se odráží na hladině vody, když napustí vanu. Zmuchlaná tvář samá vráska, místo očí tmavé důlky.
Se třetím týdnem přijdou přízračné stíny, které krouží stále dokola po stěnách jídelny, když všichni usednou ke stolu. Možná jsou tu i další, pozdější zjevy, ale přes čtvrtý týden to ještě nikdo nevydržel.
Helen Hoover Boyleová říká novému majiteli: „Pokud nechcete k soudu a dokazovat tam, že dům je neobyvatelný, a pokud nebudete s to bez nejmenšího stínu pochybnosti prokázat, že předchozí majitelé o tom věděli...“ Říká: „Něco vám povím.“ Říká: „Takový soud prohrajete, získáte náramně špatnou pověst a pak ten dům ztratí veškerou cenu.“
Ten dům na Crestwood Terrace 325 není špatný, v tudorovském slohu, střecha ovšem novější, čtyři ložnice, tři a půl koupelny. Krytý bazén. Naše hrdinka se ani nemusí dívat do papírů. Za poslední dva roky ten dům prodala šestkrát.
Další dům, jednopatrový novoanglický se sedlovou střechou v Elton Courtu, se šesti ložnicemi, čtyřmi koupelnami, vstupní halou obloženou borovým dřevem a s krví stékající po kuchyňských stěnách, ten prodala za poslední čtyři roky osmkrát.
Říká novému majiteli: „Musím na chvilku hovor přerušit,“ a tiskne červené tlačítko.
Helen má na sobě bílé šaty i boty, ale ne sněhobílé. Je to spíš bílá barva sjezdovky v Banffu, osobního auta s šoférem, co čeká na zavolání, čtrnácti zavazadel patřících k jedné značkové sadě a apartmá v hotelu Louisino jezero.
Naše hrdinka osloví dveře: „Mono? Měsíčku?“ Hlasitěji: „Šamanko?“
Bubnuje propiskou po složených novinách na psacím stole a ptá se: „Jak je hlodavec na tři?“
Policejní linka vrní slova, špitá slova a štěká slova. „Rozumíte?“ opakuje se po každé replice. „Rozumíte?“
„Tohle kafe na to nebude stačit,“ křikne Helen Boyleová.
Asi tak za hodinu potřebuje být na předváděčce pseudobarokního domu s pěti ložnicemi, bytem pro tchyni, dvěma plynovými krby a obličejem kohosi, kdo se předávkoval barbituráty a jenž se teď zjevuje pozdě v noci v zrcadle na dámské toaletě. Potom tam má ranč s různými úrovněmi podlahy, s plynovým topením, podúrovňovým odpočívadlem a s opakujícími se přízračnými výstřely po dvojité vraždě, k níž došlo před víc než deseti lety. Všechno to má v tlustém diáři, tlustém a vázaném v čemsi, co vypadá na červenou kůži. Tam má záznamy o všem.
Znovu upije kávy a kritizuje: „Jak se tohle jmenuje? Vševojskový moka? Kafe by mělo chutnat jako kafe.“
Mona vstoupí do dveří s rukama založenýma na prsou. „Co je?“
A Helen na to: „Potřebuju, abys zaskočila...“ šoupe sem tam na pijavé podložce nějakými papíry, „...do Willmont Place 4673. Dům v holandském koloniálním slohu s prosklenou zimní zahradou, čtyřmi ložnicemi, dvěma koupelnami a násilnou vraždou.“
„Rozumíte?“ říká policejní linka.
„Jako obvykle,“ vykládá Helen, píše adresu na papírek a podává jí ji. „Nic neřeš. Nepal žádné bylinky. A nevymítej ani prd.“
Mona si papírek bere a ptá se: „Takže jenom nasát vibrace, jo?“
Helen sekne rukou do vzduchu. „Nechci, aby si někdo mašíroval nějakou chodbou k nějakému jasnému světlu. Chci, aby ti cvoci zůstali tady, na téhle astrální úrovni, a šmytec.“ Podívá se do novin. „Na to, aby byli mrtví, mají celou věčnost. Tak se můžou v tom domě zdržet mizerných padesát let a trochu si zastrašit.“
Helen Hoover Boyleová zamrká do jasného světla lampičky a dodá: „Co jsi zachytila včera v tom španělském sídle se šesti ložnicemi?“
A Mona obrátí oči ke stropu. Vytrčí bradu a zhluboka si vzdechne, rovnou nahoru, aby to pohodilo pramínkem vlasů na čele. „Určitě tam nějaká energie je,“ povídá. „Něco jemného a neviditelného. A přízemí je nádherné.“ Na krku jí visí šňůrka z černého hedvábí, která teď mizí v koutku úst.
A naše hrdinka odsekne: „Seru na přízemí.“
Co s těmi vysněnými domy, které prodá jen jednou za každých padesát let. Co s těmi šťastnými domovy. A nakašlat na všechno jemné: chladivá místečka, podivné vůně, nervózní domácí zvířata. Ona potřebuje krev valící se po zdech. Potřebuje ledové ruce, které v noci vytahují děti z postýlek. Potřebuje rudě sálající oči ve tmě pod schody do sklepa. A k tomu slušnou atraktivitu danou polohou budovy.
Bungalov v Elm Street 521 má čtyři ložnice, původní vybavení kuchyně a výkřiky v podkroví.
Dům v normandském stylu ve Weston Heights 7645 má klenutá okna, pokojík pro služku, prosklené zasouvací dveře a mrtvolu s mnohočetnými bodnými ranami, která se zjevuje v chodbě v patře.
Dům ve stylu ranče v Levee Place 248: pět ložnic, čtyři a půl koupelny a cihlové patio. Plus sebevražda otravou čističem odpadů, po které se na stěnách ložnice rodičů objevují stříkance vykašlané krve.
Sužované domy, tak jim říkají obchodníci s nemovitostmi. Domy, které se vůbec neprodávaly, protože se je nikomu nechtělo předvádět. Žádný makléř nechtěl jejich klíče, nechtěl riskovat a trávit tam sebekratší dobu. Anebo to také jsou domy, které se prodávají znovu a znovu, každého půl roku, protože tam nikdo nedokáže vydržet. Postačí pěkná zásobička takových domů, tak dvacet třicet na exkluzivní zastupování, a Helen bude moct přestat poslouchat policejní linku. Bude moct přestat prohledávat úmrtní oznámení a černou kroniku a pátrat po sebevraždách a vraždách. Bude moct přestat vysílat Monu, aby pátrala po všech možných stopách. Bude si moct dát oraz a pídit se už jen po lichokopytníkovi na tři.
„Pak budu potřebovat, abys mi vyzvedla věci z čistírny,“ dodá. „A sežeň nějakou pořádnou kávu.“ Ukáže na Monu propiskou. „A chovej se trochu profesionálně a nech doma ty rastafariánský pitominky.“
Mona zatáhne za černou hedvábnou šňůrku, až jí z pusy s mlasknutím vyskočí křemenný krystal, lesklý a vlhký. Foukne na něj. „Je to krystal. Dal mi ho můj kluk, Ústřice.“
A Helen na to: „Potřebuju, abys zaskočila...“ šoupe sem tam na pijavé podložce nějakými papíry, „...do Willmont Place 4673. Dům v holandském koloniálním slohu s prosklenou zimní zahradou, čtyřmi ložnicemi, dvěma koupelnami a násilnou vraždou.“
„Rozumíte?“ říká policejní linka.
„Jako obvykle,“ vykládá Helen, píše adresu na papírek a podává jí ji. „Nic neřeš. Nepal žádné bylinky. A nevymítej ani prd.“
Mona si papírek bere a ptá se: „Takže jenom nasát vibrace, jo?“
Helen sekne rukou do vzduchu. „Nechci, aby si někdo mašíroval nějakou chodbou k nějakému jasnému světlu. Chci, aby ti cvoci zůstali tady, na téhle astrální úrovni, a šmytec.“ Podívá se do novin. „Na to, aby byli mrtví, mají celou věčnost. Tak se můžou v tom domě zdržet mizerných padesát let a trochu si zastrašit.“
Helen Hoover Boyleová zamrká do jasného světla lampičky a dodá: „Co jsi zachytila včera v tom španělském sídle se šesti ložnicemi?“
A Mona obrátí oči ke stropu. Vytrčí bradu a zhluboka si vzdechne, rovnou nahoru, aby to pohodilo pramínkem vlasů na čele. „Určitě tam nějaká energie je,“ povídá. „Něco jemného a neviditelného. A přízemí je nádherné.“ Na krku jí visí šňůrka z černého hedvábí, která teď mizí v koutku úst.
A naše hrdinka odsekne: „Seru na přízemí.“
Co s těmi vysněnými domy, které prodá jen jednou za každých padesát let. Co s těmi šťastnými domovy. A nakašlat na všechno jemné: chladivá místečka, podivné vůně, nervózní domácí zvířata. Ona potřebuje krev valící se po zdech. Potřebuje ledové ruce, které v noci vytahují děti z postýlek. Potřebuje rudě sálající oči ve tmě pod schody do sklepa. A k tomu slušnou atraktivitu danou polohou budovy.
Bungalov v Elm Street 521 má čtyři ložnice, původní vybavení kuchyně a výkřiky v podkroví.
Dům v normandském stylu ve Weston Heights 7645 má klenutá okna, pokojík pro služku, prosklené zasouvací dveře a mrtvolu s mnohočetnými bodnými ranami, která se zjevuje v chodbě v patře.
Dům ve stylu ranče v Levee Place 248: pět ložnic, čtyři a půl koupelny a cihlové patio. Plus sebevražda otravou čističem odpadů, po které se na stěnách ložnice rodičů objevují stříkance vykašlané krve.
Sužované domy, tak jim říkají obchodníci s nemovitostmi. Domy, které se vůbec neprodávaly, protože se je nikomu nechtělo předvádět. Žádný makléř nechtěl jejich klíče, nechtěl riskovat a trávit tam sebekratší dobu. Anebo to také jsou domy, které se prodávají znovu a znovu, každého půl roku, protože tam nikdo nedokáže vydržet. Postačí pěkná zásobička takových domů, tak dvacet třicet na exkluzivní zastupování, a Helen bude moct přestat poslouchat policejní linku. Bude moct přestat prohledávat úmrtní oznámení a černou kroniku a pátrat po sebevraždách a vraždách. Bude moct přestat vysílat Monu, aby pátrala po všech možných stopách. Bude si moct dát oraz a pídit se už jen po lichokopytníkovi na tři.
„Pak budu potřebovat, abys mi vyzvedla věci z čistírny,“ dodá. „A sežeň nějakou pořádnou kávu.“ Ukáže na Monu propiskou. „A chovej se trochu profesionálně a nech doma ty rastafariánský pitominky.“
Mona zatáhne za černou hedvábnou šňůrku, až jí z pusy s mlasknutím vyskočí křemenný krystal, lesklý a vlhký. Foukne na něj. „Je to krystal. Dal mi ho můj kluk, Ústřice.“
A Helen na to: „Ty chodíš s klukem, co si říká Ústřice?“
A Mona upustí krystal, ten se jí zhoupne na prsou, a řekne: „Tvrdí, že mě bude chránit.“ Krystal jí do oranžové blůzky otiskne tmavší mokrý flíček.
„Jo, a ještě než odejdeš, hoď mi na linku Billa nebo Emily Burrowsovy.“
Helen stiskne tlačítko: „Omlouvám se.“ Prohlásí, že teď se nabízí několik variant. Nový majitel se může odstěhovat, prostě podepíše prohlášení o vzdání se nároku a tím pádem se o dům bude muset postarat banka.
„Anebo,“ vykládá naše hrdinka, „mi důvěrně dejte exkluzivní právo dům prodat. Takříkajíc soukromé pověření.“
Možná že tentokrát nový majitel ještě odmítne. Ale až se mu mezi nohama ve vaně objeví ta odporná tvář, až se začnou po stěnách míhat stíny, inu, každý na to nakonec přistoupí.
„A vy žádným zájemcům o těch potížích nepovíte?“ zajímá se z telefonu nový majitel.
A Helen: „Ani nedovybalujte. Jednoduše jim řekneme, že se zrovna stěhujete pryč.“
Pokud by se ptali, povězte jim, že vás přeložili někam pryč. A že jste tenhle dům prostě miloval.
Říká: „Všechno ostatní bude takové naše tajemstvíčko.“
Z vedlejší kanceláře se ozve Mona: „Mám Billa Burrowse na dvojce.“
A policejní linka povídá: „Rozumíte?“
Naše hrdinka ťukne do dalšího tlačítka a vybafne: „Bille!“
Podívá se na Monu a mlčky, jen rty vysloví Káva. Škubne hlavou k oknu a naznačí rty: Běž.
Policejní linka povídá: „Rozuměli jste?“
Tak tohle byla Helen Hoover Boyleová. Naše hrdinka. Nyní mrtvá, ale nikoli mrtvá. Tohle byl jeden z mnoha jejích dnů. Tohle byl život, jaký vedla předtím, než jsem se do toho přimotal. Možná je to love story, možná není. Přijde na to, jak moc dokážu věřit sám sobě.
Jde o Helen Hoover Boyleovou. O to, jak mi strašně moc nešla z hlavy. Jako z ní nemůžete dostat písničku. O to, jak podle vás má vypadat život. Jak vás něco zaujme. Jak vás minulost provází do každého dne budoucnosti.
Tož tak. Tak je to. Tak a nejinak, Helen Hoover Boyleová.
Všichni si strašně strašíme v hlavách.
Toho posledního obyčejného dne svého normálního života pravila naše hrdinka do telefonu: „Bille? Pane Burrowsi?“
Řekla: „Rozhodně musíte povědět Emily, ať poslouchá na druhém telefonu, protože jsem pro vás zrovna sehnala báječný nový dům.“
Napíše do čtverečků „kůň“ a pokračuje: „A jestli to dobře chápu, druhá strana má silnou motivaci to prodat.“
KAPITOLA 1
S každým příběhem je ta potíž, že ho vyprávíte až po událostech.
I živý komentář v rádiu, líčení všech kopů a autů, i to je o pár minut opožděné. Dokonce i živé televizní vysílání je o nějakou vteřinku odložené.
Další potíž je s vypravěčem. Se všemi reportérovými kdo, co, kde, kdy a proč. S mediálním zkreslením. S tím, jak posel ovlivňuje zprávu. Novináři tomu říkají „efekt vrátného“. Prezentace znamená vše.
Příběh na pozadí příběhu.
Odkud vám to vyprávím? Z jedné kavárny za druhou. Kde píšu tuhle knihu, kapitolu po kapitole? Pokaždé v jiném městečku nebo tiráckém motelu, kde lišky dávají dobrou noc.
Ta místa mají jedno společné: zázraky. O takových věcech se dočtete v bulváru, o těch zázračných uzdraveních a viděních, o divech, jaké se do seriózního tisku jaktěživy neprobojují.
Tenhle týden to máme Panenku Marii Welburnskou. Welburn je v Novém Mexiku. Je to týden, co přiletěla na zdejší hlavní ulici. Měla dlouhé černé a rudé dredy, které pošlehávaly za ní, bosé nohy samá špína, na sobě indiánskou bavlněnou sukni potištěnou dvěma odstíny hnědé barvy a džínovou blůzku bez zad, vázanou na šňůrku kolem krku. Všechno to stojí ve vydání World Miracles Reportu z tohoto týdne, v časopisu, který mají hned u ruky pokladní ve všech supermarketech v Americe.
A já jsem tu, o týden později. Vždycky o krok pozadu. Po události.
Nehty na rukou měla Létající Panna namalované na jasně růžovo, s bílými konečky. Francouzská manikúra, tak tomu říkali někteří svědci. Létající Panna třímala v ruce nádobku repelentu značky Bug-Off a přes modré novomexické nebe jím napsala toto:
NEROŤTE UŽ DĚTI
(Sic)
Ten sprej s Bug-Offem pak upustila. Nyní je nádobka na cestě do Vatikánu. Kvůli analýze. Už teď si můžete zakoupit pohlednice. Dokonce i video.
Skoro všechno, co si můžete koupit, je poudálostní. Zachycené. Mrtvé. Převařené.
Na videokazetách, které si můžete koupit jako suvenýr, Létající Panna třese repelentem ve spreji. Vznáší se nad jedním koncem hlavní třídy a mává davům. A pod paží má houštinu hnědých chlupů. Chviličku před tím, než začne psát, jí poryv větru nadzvedne sukni a je vidět, že Létající Panna nemá kalhotky. Mezi nohama je vyholená.
A odsud píšu tohle vyprávění dneska. Z jídelny u silnice, jsem v novomexickém Welburnu a mluvím se svědky. Se mnou je tu Serža, starý irský polda podobný pečené bramboře. Na stole mezi námi leží místní noviny, složené tak, aby byl vidět inzerát přes tři sloupce, kde se píše:
Na vědomí všem stálým zákazníkům prodejen nábytku FEŠ/PLYŠ
V inzerátu stojí: Pokud se z vašeho nového čalouněného nábytku prokousali jedovatí pavouci, možná uznáte za vhodné připojit se k naší skupinové žalobě. Pak je tam telefonní číslo, kam se má volat, ale to je k ničemu.
Serža má na krku takovou tu volnou kůži, že když do ní štípnete, zůstane seštípnutá. Aby se zase splácla, musí si najít zrcadlo a promnout si to.
Venku před jídelnou je vidět, že do města pořád přijíždějí lidi. Poklekají a modlí se za další navštívení. Serža sepne ty svoje tlápy a dělá, že se modlí, oči stáčí stranou, aby se mohl dívat z okna ven, pouzdro má rozepnuté, pistoli nabitou, je připravený zastřílet si.
Když byla Létající Panna hotová s psaním, začala lidem posílat polibky. Ukázala jim viktorky. Vznášela se nízko nad stromy, jednou pěstičkou si držela u těla sukni, zase protřásla červené a černé dredy a zamávala a amen. Byla pryč, za horami, za obzorem. Fuč.
Jenomže nemůžete věřit všemu, co si přečtete v novinách.
Létající Panna, to nebyl zázrak.
Byla to magie.
Nejde o svaté. Jde o kouzla.
A my se Seržou tu nejsme, abychom byli svědky něčeho. Jsme lovci čarodějnic.
Ale tenhle příběh není o tom, co je teď a tady. Já, Serža, Látající Panna. Helen Hoover Boyleová. Píšu o tom, jak jsme se potkali. Jak jsme se dostali až sem.«[1]
Použitá literatura:
- Chuck Palahniuk, Ukolébavka, Euromedia Group - Odeon: Praha, 2005.
[1] Palahniuk, s. 7-15.
Verze pro tisk- Přidat komentář
- 6245x přečteno
Zaslat e-mailem
