V noci jsem snil, že jsem motýlem

»26. července

Můj každodenní program je v poslední době následující: vstanu kolem šesté ráno a jdu na malou stranu. Zachytím prvních pár krůpějí do sterilizované zkumavky. Potom si vymyju oči borovou vodou, pečlivě si vypláchnu ústa a vykloktám roztokem jedlé sody. Nakonec si vyčistím dásně chlorofylovou zubní pastou a nasadím umělý chrup. Asi půl hodiny se procházím po zahradě a další půlhodinu visím v extenzi na nakloněné desce. Pak se v ložnici nasnídám. Mám obyčejně sklenici mléka, topinku se sýrem, zeleninu, ovoce, šálek čaje a tabletku alinaminu. Po snídani se v pracovně podívám do novin, zapíšu si něco do deníku, a když mi zbude trocha času, chvíli si čtu. Většinu dní však celé dopoledne trávím psaním deníku, a někdy i část odpoledne nebo večera. Ráno kolem desáté za mnou do pracovny přichází Sasaki a měn mi krevní tlak. Každý třetí den mi dává padesátigramovou injekci vitaminu. Přesně v poledne se v jídelně servíruje oběd, obyčejně miska nudlí a nějaké ovoce. Mezi jednou a druhou si jdu do ložnice zdřímnout. Třikrát za týden, v pondělí, ve středu a v pátek, mě od dvou do čtyř léčí akupunkturista Suzuki. Od pěti znovu třicet minut extenze. V šest malá procházka po zahradě. Na ranní a večerní procházky mě doprovází Sasaki, někdy ji ale zastoupí Sacuko. V půl sedmé je večeře. Nařizují mi, abych jedl jen jednu malou misku rýže, ale co možná největší výběr příloh jako maso, ryby a zeleninu, a tak máme opravdovou všehochuť jídel. Jelikož stáří a mládí má velice odlišné chutě, jíme každý po svém a ve svůj čas. Po jídle poslouchám v pracovně rádio. Bojím se, abych si nezkazil oči, a tak večer nečtu a skoro nikdy se nedívám na televizi.

Pořád musím myslet na to, s čím se mi Sacuko předevčírem, v neděli odpoledne, svěřila. Bylo kolem druhé hodiny, zrovna když jsem se probíral z odpoledního spánku, a Sacuko strčila hlavu do dveří z koupelny.

„Když se sprchuju, nikdy se nezamykám. Tyhle dveře se dají kdykoliv otevřít!"

Ať už to měla promyšlené nebo to řekla jen tak náhodou, těch pár slov z jejích rtů opravdu rozpálilo moji zvědavost. Ten večer jsme měli barbecue, včera mi nebylo dobře a celý den jsem proležel, a přesto míjejí slova ne a ne jít z hlavy. Dnes odpoledne jsem se vzbudil kolem druhé, zašel jsem do pracovny a kolem třetí se vrátil do ložnice. Vím, že když je Sacuko doma, v tuhle dobu se obyčejně sprchuje. Zkusil jsem pokradmu strčit do dveří od koupelny, jen tak na zkoušku. Jak jsem očekával, nebyly zamčené. Zevnitř bylo slyšet šumění sprchy.

„Chtěl byste něco?"

Dotkl jsem se dveří jen zlehka, že se stěží pohnuly, ale Sacuko si toho zřejmě ihned všimla. Zarazilo mě to. Za chvilku jsem znovu sebral odvahu.

„Říkala jsi, že se nikdy nezamykáš, tak jsem to chtěl vyzkoušet."

Zatímco jsem mluvil, nahlížel jsem do koupelny. Sacuko stála pod sprchou, celé tělo schované za zelenobíle pruhovaným závěsem.

„Takže jsem si nevymýšlela, že ne?"

„Nevymýšlela."

„Co tam vlastně děláte? Proč nejdete dovnitř?"

„Nevadilo by ti to?"

„Vždyť sem chcete!"

„Nevím vlastně proč..."

„Ale nesmíte se moc rozrušit, nebo uklouznete a svalíte se na zem. Jen klid, jen klid!"

 

Včera na to nebylo pomyšlení, protože jsem měl akupunkturu, ale dnes kolem třetí jsem znovu přiložil ucho ke dveřím do koupelny. Dveře byly odemčené a slyšel jsem crčet sprchu.

„Jen pojďte dál, už vás čekám," řekla Sacuko. „Moc se omlouvám za tu patálii posledně."

„No vidíš, to už je lepší."

„Starý člověk si může dovolit všechno, co?"

„Když jsi mě tuhle zfackovala, nemohla bys mi to dneska trochu vynahradit?"

„Takové věci ani neříkejte. Musíte mi slíbit, že už to nikdy neuděláte."

„To ti ani nemůžu dát pusu na krk?"

„Nemám ráda líbání na krk."

„A kde ho máš ráda?"

„Nikde. Celý den jsem se třásla hnusem. Jako kdyby mě oslintal slimák."

Několikrát jsem polkl naprázdno a pak jsem řekl: „Rád bych věděl, jak by ti bylo, kdyby tě líbal Haruhisa."

„Že vás zase praštím! Tuhle jsem vás jenom klepla, tak si dejte pozor!"

„Jen si posluž."

„Mám pevnou ruku, a když vám opravdu jednu vrazím, vypadnou vám oči z důlků!"

„Bože, to by byla krása!"

„To je hrůza. Takový starý zpustlík, pravý děd terrible!."

„Ptám se tě znovu: kam tě můžu líbat, když ne na krk?"

„Dovolím vám to od kolen dolů, ale jen jednou, to si pamatujte! A jenom rty; jazykem se mě nedotýkejte!"

Byla celá schovaná za závěsem, až na nohu, kterou odtamtud po koleno vystrčila.

„To je jako u gynekologa!"

„I vy jeden!"

„Není rozumné chtít po mně, abych tě líbal, ale nepoužíval přitom jazyk."

„Neřekla jsem, abyste mě líbal. Můžete se mě nanejvýš dotknout rty. To musí starému pánovi stačit."

„Nemohla bys aspoň na chvíli zastavit tu sprchu?"

„To nemůžu, protože když si to místo hned pořádně neomyju, obrátí se mi žaludek!"

Spíš než jako polibek to chutnalo, jako kdybych se napil vody.

„Když už mluvíte o Haruhisovi: chtěl, abych vás o něco požádala."

„O co?"

„Přišel by se rád občas vysprchovat, aspoň dokud trvají ta vedra. Prosil mě, abych se vás zeptala."

„Copak nemají ve studiu sprchu?"

„Mají, dokonce dvě, ale jedna je jen pro herce a druhá pro ostatní zaměstnance, a ta je tak děsně špinavá, že se mu tam nechce. Chodí sice do městských lázní na Ginze, ale k nám by to měl z práce blíž. Strašně by mu to pomohlo. Moc mě o to prosil."

„To přece můžeš klidně rozhodnout sama, na to se mě nemusíš ptát."

„Já už jsem ho sem jednou propašovala, ale on říkal, že to přece nejde, aby se sem vkrádal jako zloděj."

„Já proti tomu nic nemám. Pokud bude mít někdo námitky, bude to spíš matka. Promluv si o tom s ní."

„Neřekl byste jí sám, tatínku? Já se jí bojím."

Ve skutečnosti jí však záleží na tom, co řeknu. Cítí dobře, že Haruhisovi by se to povolovat nemělo.«[1]