V noci jsem snil, že jsem motýlem

Tak jako osobnost Émile Zoly nelze pominout při výčtu nejvlivnějších osobností druhé poloviny 19. století, tak nelze bez hlubšího pozastavení se pominout Zolovo dílo, v době svého vzniku a ostatně i dnes charakterizované jako přehnaně brutální, ba přeexponované, ne-li se sklonem k patetičnosti, jako významný fenomén doby svého vzniku, který významně spoluurčoval soudobou společenskou náladu.

Nicméně pod vnější slupkou sociální kritiky soudobé společnosti ale i lidské bestie, jež je v každém jednotlivci obsažena, se skrývají slova básníka a byť to navenek zní jakkoliv absurdně, ba až rouhačsky, Émile Zola je přímým následovníkem Victora Huga, Břicho Paříže pak lze položit jako paralelu k Hugovým Bídníkům.

K pochopení nejen Břicha Paříže, ale Zolova díla obecně, je pak vhodné alespoň mlhavě znát, skutečné Zolovy osudy tak, aby bylo možné rozlišit, patos od odvahy, snahu šokovat od posedlosti tématy, jež nemohly být příznivě přijaty jak čtenáři, tak soudobými kritiky, ale i Zolovu maniakálnost, jež jej přes sérii neúspěchů, roky hladovění podporovala v jeho záměru stvořit ságu Rougonů-Macquartů, jež měla realizovat Zolovu teoreii experimentálního románu a teorii dědičnosti aplikovanou na román.

Břicho Paříže se nesetkalo s příznivým ohlasem, odmítly jej otisknout veškeré tehdejší literární časopisy, propadlo i vydání knižní, ba, Zoly se nezastal jediný z jeho přátel. O to více se však Zola pro svůj úkol zatvrdil a během jednoho roku, kdy krom několika výjimek s večery strávenými ve společnosti tehdejšími „vypískanými autory“, mimo jiné Turgěnevem či Flaubertem, nevyšel ven ze svého domu, napsal další tři části svého velkolepého cyklu s podtitulem „přírodopisná a sociální studie rodiny za druhého císařství“.

Román Břicho Paříže s hlavním hrdinou v uprchlém politickém vězni Florentovi, je krom určité paralely s Bídníky, významný ve svém typicky naturalistickém popisu někdejší pařížské tržnice zvané Les Halles, tedy Břicho Paříže, jíž Zola popsal do nejmenších podrobností, s takřka malířským vykreslením krásy a poetiky jednotlivých zákoutí, ale i výčtem mnoha detailů, které Zola získal při mnoha svých návštěvách, které psaní románu předcházely, ve dne i v noci, ráno i večer, ale nabytými i studiem soudobých policejních předpisů o zásobování města potravinami, daňových vyhlášek či vyhlášek policejní prefektury.

Do tohoto velmi zdařile zmapovaného prostředí pak Zola poněkud neuměle vsadil Florenta, po útěku z galejí s nezapomenutelnými prožitky mnoha nelidských útrap zapřísáhlého nepřítele nově restaurovaného císařství, s politickou orientací podobnou o několik roků později deklarovanému anarchismu, avšak Florentovou naivností, zaslepeností, i nevyzrálostí více než k politice podobném boji Dona Quijota s větrnými mlýny. Florentův idealismus, ba jeho duše básníka s protějškem ve svém nevlastním zbohatlém bratru Quenuovi pak připomíná věčný boj, tlusťochů a hubených, s vítězstvím tlusťochů - bohatých nad hubenými - chudými.