V noci jsem snil, že jsem motýlem

Emily Brontëová zveřejnila svůj román Na Větrné hůrce v roce 1847 pod mužským pseudonymem Ellis Bell, kdy takřka vzápětí zemřela na tuberkulózu. Toto její jediné dílo tak na dlouhá desetiletí zcela zapadlo jakožto nepříliš zdařilá prvotina Emiliiny slavnější sestry Charlotty Brontëové, za které bylo Na Větrné hůrce dlouhá léta považováno.

Zlomem v určení jak pravé autorky tak v rozpoznání skutečných kvalit díla se tak stal až teoretický literární výzkum, kdy je dnes Na Větrné hůrce považováno za jedno z nejzákladnějších děl anglosaské literatury. Ostatně toto nijak nepřehánějící tvrzení dokazuje i nepřeberné množství dalších výzkumů, školních a disertačních prací, či dalších uměleckých interpretací, které se tímto dílem zabývají (pro zajímavost doporučuji shlédnout seznam referencí a adaptací, jež se na Větrnou hůrku odvolávají).

Z pohledu dnešního čtenáře vyznívá hlavní zápletka románu již asi jen velmi naivním, ne-li dokonce banálním dojmem. Brontëová jakožto hltavá čtenářka napodobuje načtené archetypy z děl Roberta Burnse, Waltera Scotta a zejména pak George Gordona Byrona, ale i střídá gotické kulisy, s viktoriánskou stylistikou a romantickým popisem postav.

Za vrcholnou tak lze položit zejména úvodní část, v níž Brontëová používá střídmě realistický styl s výborně vystiženým popisem postav. Avšak v další retrospektivní části, kdy je zbylý děj románu vyprávěn kuchařkou, již příběh zapadá do obvyklých klišé literatury první poloviny 19. století.

Román Na Větrné hůrce je z dnešního literárně-historického pohledu pokládán za revoluční jednak pro překročení základní klišé o vzájemné nedotknutelnosti jednotlivých společenských kast, a jednak pro novátorskou charakteristiku hlavních postav, kdy jsou ženy, potažmo lidé z nižších vrstev, vykresleny jako morálně i fyzicky zdatnější než jejich mužští a společensky významnější protivníci.