V noci jsem snil, že jsem motýlem

Román Hráč je ve srovnání s ostatními díly Fjodoroviče Michajloviče Dostojevského velmi nevyrovnané kvality a leckterý hlouběji nezasvěcený čtenář jej dokonce označuje za dílo chabé úrovně, nicméně jak čas, tak čtenářská oblíbenost i mnohé jeho další interpretace dávají za pravdu spíše Dostojevskému, zvlášť podíváme-li se blíže na okolnosti jeho vzniku, kdy Dostojevskij Hráče napsal za velmi stresujících podmínek během rekordních dvacetišesti dnů.

Dostojevskij po smrti své bratra Michaila převzal veškeré finanční závazky zadluženého časopisu Doba, jež byly navíc takřka dvojnásobně navýšeny, když důvěřivý Dostojevskij bez požadavku doložení dokladů vydával směnky i nejrůznějším podvodníkům, či autorům, kteří podruhé vyžadovali svůj již jednou vyplacený honorář tak, že Dostojevskij ve stavu nejvyšší nouze, kdy mu věřitelé hrozili vězením pro dlužníky, přistoupil na velmi nevýhodné podmínky nakladatele F. T. Stellovského, jež za honorář tří tisíc rublů vydal jeho sebrané spisy a Dostojevskij se navíc zavázal do 1. listopadu 1866 (smlouva byla podepsána v létě) dodat ještě jeden nový román - Hráče. V případě opoždění pak Dostojevskému hrozila vysoká pokuta a v případě, že by román nedodal ani do 1. prosince, získal by Stellovskij veškerá autorská práva. Navíc, jak se později ukázalo, Stellovskij skoupil za minimální cenu Dostojevského dlužné úpisy a pomocí několika nastrčených osob jej pak vydíral.[1]

Po celý rok 1866 byla pak navíc zcela zaneprázdněn prací na svém vrcholném románu Zločin a trest a pro nedostatek času tedy celého Hráče mezi 4. a 29. říjnem spatra, jen s občasným přihlížením ke svým poznámkám, nadiktoval. Zapisovatelkou pak nebyl nikdo jiný než jeho budoucí žena Anna Grigorjevna Smitkinová.

Velmi dramatické podmínky vzniku tedy dávají za pravdu těm, jež Hráče označují za Dostojevského nejslabší dílo, nicméně přes jeho nevybroušenost a některé nadbytečné zápletky, jež kazí celkový význam a dopad románu, se bezpochyby jedná o geniální dílo, pro které lze i s jeho viditelnými slabinami jen stěží najít rovnocenné srovnání, jež by dokázala tak mistrovsky popsat psychologii hazardního hráče. Ostatně ona „nevybroušenost“, stylistická nevyrovnanost i některé chyby ve jménech postav jsou charakteristickým znakem pro celé Dostojevského dílo, protože jeho autor neměl kdy, jej znovu pročítat, opravovat a přepisovat - např. čtenářsky nejoceňovanější Zločin a trest byl psán na pokračování ve třech částech, kde první díl již koloval mezi čtenáři, druhý se tiskl, zatímco třetí Dostojevskij teprve začal psát.

Na Hráči je rovněž velmi zajímavá paralela s autorovými skutečnými osudy, kdy Dostojevskij zasadil děj do města Rulettenburgu inspirovaném jeho pobyty v ruletě zaslíbeném Wiesbadenu, kde pobýval a hrál v letech 1862, 1863 a 1865. Rovzněž jsou ve Hráči pasáže, jež se takřka doslovně shodují s Dostojevského korespondencí z doby své hráčské vášně:

A ve znalost tohoto tajemství pak věřil i hlavní hrdina, vášnivý hráč Alexej Ivanovič, jež střídal období výher, které plně strávil v herně, a období bez peněz, kdy se, přes svůj urozený původ, nechával najímat jako vychovatel do ruských rodin, či dokonce jako sluha. Své vášni pak obětoval i svou lásku k jejímuž naplnění stačilo jediné: přestat hrát, avšak Alexej Ivanovič nedokázal zlomit svá otrocká pouta a raději jako poskok živořil v Rulettenburgu, jen aby byl blízko ruletě, až zase bude u peněz.