V noci jsem snil, že jsem motýlem

Hermann Hesse je přes svou poměrně značnou myšlenkovou jednoduchost a hlubokou zakořeněnost v konzervativních hodnotách společnosti před I. světovou válkou, kdy se jako autor vymyká snad jen svým prvenstvím v zakomponování buddhistické filozofie v německy psané literatuře, dodnes jedním z celosvětově nejvydávanějších německých autorů všech dob.

Při četbě a rozboru díla Hermanna Hesseho se nelze vyvarovat neodbytné otázky, čím dokázal své čtenáře (a že jich není málo dokazuje i odhad, že celosvětově se jeho dílo prodalo ve více než 100 miliónech výtisků) natolik zaujmout, když Hesseho lze již v době vydání svých nejslavnějších děl, kdy v Evropě vládla moderna, avantgarda, položit za beznadějně překonaného, potažmo jeho syntéza buddhismu a filozofie Friedricha Nietzcheho byla již dávno spíše námětem parodií tak, že se například u Hesseho vůbec nejslavnějšího a nejvydávanějšího díla Stepní vlk z roku 1927 nelze nevyvarovat srovnání s českým filozofem Ladislavem Klímou, jehož psychologickou prózu se zjevným cynickým podtextem lze položit jako přímou reakci na Hesseho nebýt faktu, že Klíma většinu svého díla napsal minimálně o jednu dekádu dříve. (Tedy Klíma Hesseho pracně vybudovanou myšlenkovou stavbu strhal dříve, než ji Hesse vůbec napsal.)

Hesse je v prvé řadě obhájce konzervativních a do značné míry i maloměšťáckých hodnot tak, že jeho čtenáři se před nástupem fašismu, kdy byl jako autor umlčen a jeho dílo de facto zakázáno, rekrutuje právě z těchto společenských kruhů. Druhým obdobím je Hesseho poválečná rehabilitace, kdy v době uměleckého vzduchoprázdna byl v roce 1946 oceněn Nobelovou cenou za „jeho oduševnělou literární tvorbu, která svou odvahou a hloubkou současně představuje klasické humanistické ideály a vysoké stylistické hodnoty“, což však lze ve skutečnosti chápat zejména jako politický kompromis, ve kterém je Hesse na prvním místě bezproblémový autor proti kterému nelze nic namítat.

Odpověď na řečnickou otázku, čím Hesse dokázal svou obrovskou čtenářskou obec fascinovat, je však skryta až v období 60. let, kdy byl jakožto autor Demiana (1919), Siddhárthy (1922) a právě Stepního vlka dešifrován jako propagátor nejen buddhismu ale i svobody, halucinogenních drog, nevázaného sexu a sebevraždy. Přirozeně, jak vyplývá z předchozích řádků, nic nemůže být Hessemu vzdálenějšího, ba byť dle něj samotného nemůže nikdo myšlenky Stepního vlka pochopit dříve než dosáhne svého 50. roku, stal se Hesse vlivem mnoha omylů i zcela principiálních nepochopení idolem mládeže, což trvá dodnes.

Stepní vlk pak předchozí výčet paradoxů obohacuje o Hessův vnitřní boj proti maloměšťáckým hodnotám, který lze vzhledem k jasné paralele autora a hlavní postavy „stepního vlka“ Harryho Hallera chápat zejména jako boj osobní, kdy Harry Haller (jakožto předobraz v Hessem) má přes své proklamace odporu všechny myslitelné znaky maloměšťácké třídy.