V noci jsem snil, že jsem motýlem

»Nedlouho potom, co mi Sue předčítala ze svého deníku, jsem si začal všímat pachu svých rukou. Byl sladký a mdle hnilobný a patrný víc na prstech než na dlaních, nebo snad nejvíc mezi prsty. Ten zápach mi připomněl to maso, co jsme vyhodili. Přestal jsem onanovat. Zkrátka a dobře už jsem na to neměl chuť. Když jsem si umyl ruce, byly cítit jenom po mýdle, když jsem však odvrátil hlavu a rychle si dal ruku k nosu, ten zápach tam i tak byl, pod vůní mýdla. Za odpolední jsem se dlouho koupal a s hlavou jako vygumovanou jsem ležel bez pohnutí ve vodě, dokud nevychladla. Ostříhal jsem si nehty, umyl vlasy a vyhrabal čisté oblečení. Do půl hodiny byl smrad zase zpátky, tak vzdálený, že byl spíš vzpomínkou na ten pach. Julie a Sue si ze mě utahovaly, že se dávám do pučů kvůli nějaké tajné přítelkyni. Buď jak buď, můj nový vzhled naladil Julii přátelštěji. Ve výprodeji mi koupila dvě košile, skoro nové a dobře padnoucí. Postavil jsem se před Torna a zatřepal mu prsty před nosem. „Smrdí po rybách," prohlásil tím svým novým, ryčným batolecím hlasem. Vyhrabal jsem domácího lékaře a vyhledal si rakovinu. Myslel jsem si, že třeba uhnívám od nějaké pomalu postupující nemoci. Pozoroval jsem se v zrcadle a snažil se zachytit vlastní dech ve stříšce z dlaní. Jednou večer konečně zapršelo, a to důkladně. Někdo mi kdysi říkal, že déšť je ta nejčistší voda na světě, tak jsem si stáhl košili, boty a ponožky a stoupl si s rozprášenýma rukama nahoru na skalku. Sue přišla ke kuchyňským dveřím a šuměním deště na mě křikla, co že to dělám. Zmizela a vrátila se s Julií. Pokřikovaly po mně a smály se, načež jsem se k nim obrátil zády.

V večeře jsme se pohádali. Tvrdil jsem. že co matka zemřela, pršelo poprvé, Julie a Sne prohlašovaly, že od té doby už pršelo několikrát. Když jsem se jich zeptal, kdy teda přesně, říkaly, že si nemůžou vzpomenout. Sue si byla jistá, že používala deštník, protože ho teď má u sebe v pokoji, a Julie tvrdila, že se pamatuje na šelestem stěračů v Derekově autě. Já oponoval, že to vůbec nic nedokazuje. Nakrkly se, což mě naplnilo sebejistotou a chutí ještě víc je naštvat. Julie vyžadovala, ať dokážu, že nepršelo, a já trval na tom, že to nemám zapotřebí, neboť vím, že ne. Holky se zalykaly zlostí. Když jsem Sne požádal, aby mi podala cukřenku, ignorovala mě. Obešel jsem stůl a znova, když jsem se po ní natahoval, sebrala cukřenku a položila ji na druhý konec stolu, blízko místa, kde jsem předtím seděl. Chystal jsem seji pořádně tisknout zezadu do krku, Julie však tak ostře křikla „Jen se opovaž!“, že jsem se vyplašeně stáhl a ruka mi sjela přes šošolku Sueiny hlavy. Okamžitě jsem znovu ucítil ten zápach. Posadil jsem se a vyčkával, že mě Julie nebo Sue obviní, že jsem se upšoukl, ale pustily se do hovoru, ze kterého mě úmyslně předem vyloučily. Seděl jsem si na rukou a mrkal na Toma.

Civěl na mě s pootevřenou pusou, takže jsem viděl, jak má na jazyku rozžvýkané jídlo. Seděl blízko Julie. Když jsme se hádali ohledně toho deště, rozpaplal si jídlo po obličeji. Teď čekal, až si na něho Julie vzpomene, utře mu obličej bryndáčkem, co měl pod krkem, a řekne mu, že může odejít od stolu. Načež si mohl zalézt, pod stůl a sedět tam mezi našima nohama, dokud jsme nedojedli.

Jindy si strhával bryndáček a vybíhal ven hrát si se svými kamarády a nechoval se jako batole až do chvíle, než přišel domů a našel si Julii. Jako batole sotva kdy promluvil ani nedělal randál. Prostě jen čekal, co udělá ona. Když se s ním piplala jako s nemluvnětem, oči se mu zvětšily a jako by ještě víc od sebe vzdálily, ústa mu ochabla a jako by se propadal do sebe. Jednou večer, když Julie zvedla Toma, aby ho odnesla nahoru, jsem řekl: „Opravdová mimina kopou a vřískají, když mají jít do postele.“ Tom na mě zlobně zíral přes Juliino rameno a oči a ústa se mu najednou zúžily.

„Nevřískaj," prohlásil rozumně. „Vždycky nevřískaj.“ A nechal se odnést z místnosti.

Nedokázal jsem odolat, abych je spolu nepozoroval. Fascinovaně jsem se za nimi táhnul a čekal jsem, co se bude dít. Julii se podle všeho publikum zamlouvalo a dělala si z toho legraci. „Vyhlížíš tak vážně,“ řekla jednou, jako by ses díval na pohřeb.“ Tom samozřejmě požadoval Julii výlučně pro sebe. Na druhý večer jsem za nimi vyšel nahoru znovu v době, kdy šel Tom spát, a opřel jsem se ve dveřích. Julie svlékala Torna, který stál zády ke mně. Usmála se na mě a požádala mě, ať přinesu jeho pyžamo. Tom se otočil v postýlce a zaječel: „Jdi pryč! Ty jdi pryč!“ Julie se zasmála, prohrábla mu vlasy a řekla: „Co si s vámi dvěma počnu?“ Já ale odešel z jejího pokoje, na chodbě jsem se opřel o stěnu a poslouchal, jak Julie čte pohádku. Když konečně vyšla, nepřekvapilo ji, že mě tam vidí. Šli jsme ke mně do pokoje a posadili se na postel. Nerozsvítili jsme. Odkašlal jsem si a řekl, že to možná pro Toma není nejlepší, aby předstíral, že je mimino.

„Třebas nebude schopný se toho zbavit,“ řekl jsem.

Nejdřív neodpovídala. Dovedl jsem si zrovna představit, jak se na mě usmívá. Položila mi ruku na koleno a řekla:

„Tak se mi zdá, že někdo žárlí.“ Zasmáli jsme se a já se zvrátil na postel. Konečky prstů jsem se jí troufale dotkl v kříži. Zachvěla se a stiskla mi koleno.

Načež se zeptala: „Myslíš hodně na maminku?“

„Ano,“ zašeptal jsem. „A ty?“

„Ovšem.“ Jako by nebyla už co říct, já však chtěl, abychom si povídali dál.

„Myslíš, že to, co jsme udělali, bylo správné?“ Julie odtáhla ruku z mého kolena. Tak dlouho zůstávala zticha, až jsem si pomyslel, že na moji otázku zapomněla. Znovu jsem se jí dotkl v kříži a okamžitě řekla: „Tehdy se to zdálo samozřejmé, teď ale nevím. Možná jsme to neměli dělat.“

„Teď už s tím nemůžeme nic udělat,“ řekl jsem a čekal, že něco namítne. Rovněž jsem čekal, že se její ruka vrátí na moje koleno. Přejel jsem jí ukazováčkem po páteři a uvažoval, cože se to mezi námi změnilo. Že by takový obrat způsobilo to moje koupání? Nakonec řekla: „Ne, nejspíš ne.“ A založila si ruce s rozhodností naznačující, že se urazila. Jednu chvíli měla hlavní slovo, obratem zmlkla a čekala, že na ni zaútočím.

Netrpělivě jsem řekl: „Pustilas Dereka do sklepa.“ Najednou bylo mezi námi všecko jinak. Julie přešla přes pokoj, rozsvítila a stoupla si ke dveřím. Podrážděně pohodila hlavou, aby si z tváře odhodila pramen vlasů. Posadil jsem se hned na kraj postele a položil si ruku na koleno tam, kde se mě Julie dotýkala.

„Řekl ti, že jsem ho tam pustila, když jste hráli... biliár?“

„Já se jen díval.“

„Nasel klíč a šel se tam dolů porozhlídnout,“ řekla.

„Mělas mu to zarazit.“ Zavrtěla hlavou. Omluvný tón byl u ní něco neobvyklého a hlas jí zazněl cize. „Jednoduše si ten klíč vzal. Tam dole není nic k vidění.“

„Pěkně tě to rozházelo a on teď chce vědět, proč.“ Pro jednou se mi mělo podařit nad Julií v hádce vyhrát. Začal jsem se rytmicky dlaněmi bušit do kolen a na mžik jsem zachytil ten sladký, hnilobný zápach.

Najednou vyhrkla: „Víš, nespala jsem s ním, nebo tak.“ Nepřestával jsem si bubnovat do kolen. Nevzhlédl jsem. Po chvilce jsem toho nechal a celý rozjásaný nad svou převahou jsem řekl: „No a co?“ Julie však už v místnosti nebyla.

 

Naklonil jsem se přes stůl, popadl Toma za bryndáček a přitáhl si ho. Nejdřív fňuknul, potom vyvřískl, Julie se přestala vybavovat a snažila se rozpáčit mi prsty, aby ho vyprostila. Sue vstala. „Co to děláš?“ křičela Julie. „Nech ho být.“ Vláčel jsem Toma pořádný kus kolem stolu, než jsem ho pustil, a Tom žuchl Julii do náruče.

„Chtěl jsem mu utřít pusu,“ řekl jsem, „když jsem viděl, jak jseš zaměstnaná řečněním.“ Tom zabořil obličej Julii do klína a rozbrečel se; předvedl prima ukázku batolecího vřeštění.

„Proč nenecháš lidi na pokoji,“ vložila se do toho Sue. „Co to s tebou je?“

Vyklátil jsem se do zahrady. Déšť ustával. Věžáky zošklivěly čerstvými skvrnami, ale plevel na prostranství za naší zahradou vypadal už zeleněji. Obcházel jsem zahradu cestou, po níž otec chtěl, aby vždycky každý chodil, po titěrných cestičkách, po schodech k rybníčku. Pod plevelem a bodláčím se daly schody stěží našlápnout a z rybníčku zbyl zprohýbaný kus špinavé modré umělé hmoty. Na dně se nachytalo trochu dešťové vody. Obcházel jsem rybníček a vtom jsem ucítil, jak mi pod botou povolilo něco měkkého. Šlápl jsem na žábu. Ležela na boku s jednou nohou nataženou dozadu ve vzduchu, zachvívající se v malých kruzích. Z žaludku jí vytékala krémovitá zelená hmota a vak pod bradou se jí rychle vydouval a zase splaskával. Civěla na mě jedním vypouleným okem, nevyčítavým pohledem plným smutku. Poklekl jsem vedle ní a zdvihl velký plochý kámen. Teď mi připadalo, že na mě hledí a čeká, že jí pomůžu. Vyčkával jsem v naději, že se vzpamatuje, nebo najednou umře. Vzdušný vak se jí ale nadouval a splaskával rychleji a žába se beznadějně pokoušela pomoci si druhou zadní nohou. Malé přední žabí nohy se ve vzduchu pohybovaly, jako by plavaly. Žlutavé oko měla upřené do mých očí.

„Už dost,“ řekl jsem nahlas a prudce spustil plochý kámen na malou zelenou hlavu. Když jsem kámen zdvihl, žabí tělo k němu přilínalo a pak plesklo na zem. Dal jsem se do pláče. Našel jsem jiný kámen a vyhrabal nevelkou, hlubokou jamku. Když jsem do ní žábu klacíkem vstrčil, viděl jsem, jak sejí přední nohy zachvívají. Rychle jsem ji zahrnul zemí a udupal plochý hrobeček.

Za sebou jsem zaslechl kroky a Derekův hlas.

„Co je s tebou?“ Stál, nohy rozkročené, bílý pršiplášť, zaháknutý na jednom prstu, přehozený přes rameno.

„Nic,“ já na to. Derek přistoupil blíž.

„Co tam máš v ty hlíně?“

„Nic.“ Hranatou špičkou své vycíděné botky rýpnul Derek do země.

„Je tam mrtvá žába, kterou jsem právě pohřbil,“ řekl jsem. Derek však nepřestával dloubat do země, dokud nevyhrabal žabí tělo, celé obalené hlínou.

„Hele,“ řekl, „vůbec není mrtvá.“ Zabořil podpatek do mé žáby, otočil se na něm a znovu ji zahrnul hlínou. Všechno to odbavil jednou nohou a aniž by si sundal plášť z ramene. Byl navoněný nějakou vodou po holení nebo kolínskou. Šel jsem dál zahradou k cestičce, která obtáčela skalku. Derek se držel těsně za mnou, a tak jsme stoupali v kruzích a jeden druhého míjeli v těsných obloucích jako děti, když si hrají.

„Julie je doma, že jo?“ zeptal se. Řekl jsem mu, že ukládá Toma do postele, a pak, když jsme tak balancovali velice blízko sebe na vršku skalky, jsem řekl: „Spí teďka u ní v ložnici.“ Derek rychle přikývl, jako by o tom už věděl, a sáhl si na uzel vázanky.

Upřeně jsme hleděli na náš dům. Stáli jsme tak blízko u sebe, že když promluvil, ucítil jsem z jeho dechu peprmint.

„Je to podivín, ten vás malej bráška. Chci říct, tím, jak se obléká do holčičího...“ Usmál se na mě, jako by očekával, že se také usměju. Já si však založil ruce a zeptal se: „Co je na tom podivnýho?“ Derek po cestičkách jako po schůdkách slezl ze skalky, a když se dostal dolů, nějaký čas mu zabralo skládání pláště přes ruku. Odkašlal si a řekl: „Mohlo by to mít nepříznivý vliv na jeho pozdější život, víš?“ Taky jsem slezl ze skalky a kráčeli jsme k domu.

„Co tím chcete říct?“ zeptal jsem se. Stáli jsme před kuchyňskými dveřmi. Derek zíral oknem dovnitř a neodpovídal. Dveře do obýváku byly dokořán a viděli jsme Sue, jak tam sama sedí a čte si časopis.

Najednou se Derek zeptal: „Kdy vaši rodiče přesně zemřeli?“

„To už je dávno,“ zamumlal jsem a strčil do kuchyňských dveří. Derek mě chytil za paži.

„Počkej, Julie mi říkala, že nedávno.“

Sue na mě zavolala z obýváku. Vytrhl jsem se mu a šel dovnitř. Derek mi zašeptal, ať se vrátím, a pak jsem ho slyšel, jak si pečlivě utírá boty, než půjde do kuchyně.

Jakmile Derek vešel do obýváku, Sue odhodila časopis a odběhla mu do kuchyně uvařit šálek čaje. Jednala s ním jako s filmovou hvězdou. Přecházel s úhledně složeným kabátem, rozhlížel se, kam by ho položil, a Sue ho sledovala ode dveří jak vyděšený králík. Posadil jsem se a vzal si Suein časopis. Derek položil kabát na podlahu vedle křesla a taky si sedl. Sue zavolala z kuchyně: „Julie je nahoře s Tomem.“ Hlas se jí třásl.

„Pak teda počkám tady,“ zavolal Derek. Přehodil si nohu přes nohu a povytáhl si manžety, takže mu vyčuhovaly z rukávů v přesně žádoucí délce. Obracel jsem stránky časopisu, aniž bych cokoli vnímal. Když si Derek vzal od Sue šálek čaje, řekl komickým hlasem: „Díky, Susan.“ A Sue se zahihňala a sedla si co možná nejdál od něho. Přišlo to, když si míchal čaj. Zavejral přímo na mě a řekl: „Divně to tady páchne, všiml sis?“ Zavrtěl jsem hlavou, ale zrovna jsem cítil, jak červenám. Pozoroval mě a usrkával čaj. Natáhl krk a slyšitelně začichal. „Nijak moc,“ řekl, „ale podivně.“ Sue vstala a začala ze sebe chrlit:

„To ta trubka v kuchyni. Snadno se ucpe a v létě... to víte...“ Pak po odmlce znovu opakovala: „To ta trubka.“

Derek jí k tomu přikyvoval a nespouštěl ze mě pohled. Sue se vrátila do svého křesla a potom dlouhou dobu nikdo z nás neřekl slovo.

Nikdo jsme neslyšeli Julii vejít, a když promluvila, Dereka to vyděsilo, až sebou trhnul.

„Všichni jako myšky,“ řekla tiše. Derek povstal, vypjal se jako voják a vrcholně zdvořile pronesl: „Dobrý večer Julie.“ Sue se zachichotala. Julie měla na sobě tu sametovou sukni a vlasy si svázala dozadu bílou stuhou. Derek řekl: „Povídali jsme si o trubkách,“ a toporným posunkem se pokusil Julii nasměrovat do svého křesla. Ona se však usadila na opěradlo mého křesla.

„O trubkách?“ řekla jakoby sama k sobě a nezdálo se, že by chtěla vědět víc.

„A jak se ti pořád vedlo?“ zeptal se Derek. Sue se znovu zahihňala a my se na ni všichni podívali. Julie ukázala na Derekův kabát.

„Proč si ho nepověsíš, než ti na něj někdo šlápne?“

Derek si zvedl kabát na klín a pohladil ho.

„Hodnej mourek,“ řekl. Nikdo se nezasmál. Sue se zeptala Julie, jestli Tom usnul.

„Jako když ho do vody hodí,“ odpověděla. Derek vytáhl hodinky a pohlédl na ně. Všichni jsme věděli, co se chystá říct. „Trochu brzo, ne? Na Toma.“ Tentokrát Sue nedokázala hihňání potlačit. Skryla si obličej do rukou a odpajdala do kuchyně. Slyšeli jsme ji otvírat dveře a jít do zahrady. Julie se chovala velice odměřeně.

„Vlastně šel dnes spát trochu později než jindy, nemám pravdu, Jacku?“ Přikývl jsem, ačkoliv jsem neměl ponětí, kolik je.

Julie mi prohrábla vlasy. „Nevšiml sis, jaká se s ním stala změna?“ oslovila Dereka.

„Je čistší a upravenější,“ odpověděl obratem. „Proháníš holky, co?“ obrátil se na mě. Julie mi položila ruku na hlavu.

„Kdepak,“ řekla. „Žádné tady v okolí nemáme.“

Derek se zasmál a vytáhl cigarety. Když Julii nabídl, odmítla. Zůstal jsem bez pohnutí, protože jsem nechtěl, aby ruku odtáhla. Zároveň jsem vnímal, že Derekovi připadám směšný. Udělal si v křesle pohodlí, pokuřoval tu svoji cigaretu a po celou dobu nás pozoroval. Slyšeli jsme Sue otvírat zadní vchod, zůstala však v kuchyni. Znenadání se Derek usmál a já uvažoval, zda se Julie za mnou usmívá také. Beze slova oba najednou vstali. Julie mě malinko popleskala po hlavě, pak ruku odtáhla.

Jakmile odešli nahoru, Sue se vrátila a sedla si na kraj Derekova křesla. Nervózně se zasmála a řekla: „Já vím, co to smrdí.“

„Já to nejsem.“ Vedla mě do kuchyně a odemkla dveře do sklepa. Byl to samozřejmě tentýž zápach, to jsem poznal okamžitě, jenom mnohem intenzivnější. Se mnou ten zápach už nesouvisel. Ve vzduchu tkvělo něco nasládlého a pod tím, nebo spíš obaleno kolem toho sladkého, prorážel ještě jiný, výraznější a mdlejší zápach, který na mě působil, jako bych měl v krku strčený tlustý prst. Vystupovalo to po betonových schodech z temnoty. Nadechl jsem se ústy. „Jdi dál,“ řekla Sue, „dolů. Víš, co to je.“ A rozsvítila a šťouchla mě do kostrče.

„Jedině jestli půjdeš taky,“ řekl jsem. Odněkud z chodby, která vedla od paty schodiště do zadní místnosti, se ozvalo šustění. Sue udělala pár kroků zpátky do kuchyně a vzala si plastikovou baterku na hraní ve tvaru ryby, která patřila Tomovi. Vydávala velice slabé světlo. „Tady se všude svítí,“ řekl jsem. „Tohle nepotřebujeme.“ Rýpla mě však s ní do zad.

„Pojď, uvidíš,“ zašeptala.

Nahoře na schodišti jsme se zastavili, abychom rozsvítili ještě další světla. Sue si přitiskla k nosu kapesník a já si zastřel obličej cípy košile. Dveře na konci chodby byly pootevřené. Odtamtud jsme znovu zaslechli to šelestem.

„Krysy,“ řekla Sue. Když jsme došli ke dveřím, místnost najednou ztichla a já se zastavil. „Strč do nich,“ řekla Sue přes kapesník. Nepohnul jsem se, vtom se ale dveře začaly otvírat samy od sebe. Vykřikl jsem, udělal krok zpátky a uviděl, že na ně sestra tlačí u pantu nohou. Bedna vyhlížela, jako by se roztrhla. Prostředek se vydul. Povrch betonu protínala velká puklina, na některých místech skoro dva centimetry široká. Sue naléhala, ať se podívám dovnitř. Vstrčila mi baterku do ruky, dělala posunky a říkala něco, co jsem nepochytil. Jak jsem přejel světlem přes puklinu, připomněl jsem si chvíli, kdy velitel Hunt a jeho posádka prolétali nízko nad povrchem neznámé planety. Tisíce mil ploché, na kost ztvrdlé pouště, narušené pouze velkými trhlinami, způsobenými zemětřesením. Žádný kopec, nebo strom nebo dům či voda. Nefoukal tam vítr, protože tam nebyl vzduch. Bez přistání odlétli pryč do vesmíru a nikdo z nich hodiny nepromluvil. Sue si odkryla ústa a naštvaně zašeptala: „Na co čekáš?“ Naklonil jsem se nad puklinu tam, kde byla nejširší, a posvítil jsem si baterkou dolů. Uviděl jsem zbrázděnou žlutošedou plochu. Při okraji černou a roztřepenou. Jak jsem tak na tu plochu civěl, ve zlomku vteřiny se zformovala v obličej, oko, část nosu, tmavá ústa. Obraz se znovu rozplynul v zbrázděnou plochu. Pomyslel jsem si, že sebou každým momentem seknu, a podal jsem baterku Sue. Ten pocit však pominul, když jsem ji viděl nahýbat se nad bednu. Vyšli jsme do chodby a zavřeli za sebou dveře.

„Viděls?“ řekla Sue. „Prostěradlo se celé roztrhalo a vespod je vidět její noční košile.“ Na okamžik jsme byli rozčilením celí bez sebe, jako bychom objevili, že naše matka ve skutečnosti žije. Viděli jsme ji v její noční košili, přesně jak bývala. Když jsme stoupali po schodech, řekl jsem: „Ten zápach není tak hrozný, když už si člověk na něj zvykne.“ Sue se napůl zasmála, napůl vzlykla a upustila baterku. Za sebou jsme znovu zaslechli krysy. Zhluboka se nadechovala a sehnula se pro baterku. Když se napřímila, řekla bez nejmenšího záchvěvu v hlase: „Budeme potřebovat víc betonu.“

Nahoře na schodech jsme se střetli s Derekem. Přes jeho rameno jsem uviděl vprostřed kuchyně Julii. Zastoupil nám cestu ze sklepa.

„Udržet tajemství pod pokličkou se vám zrovna nedaří,“ prohodil přátelsky. „Co to tam dole máte, že to tak náramně voní?“ Protáhli jsme se kolem něho bez odpovědi. Sue si stoupla ke dřezu a pila vodu z čajového šálku. Bylo zřetelně slyšet, jak jí tekutina klouzá do krku. „Do toho vám opravdu nic není,“ řekl jsem. Obrátil jsem se k Julii s nadějí, že ji napadne, co říct. Přešla ke dveřím do sklepa, v nichž Derek stál, a pokusila se ho jemně odtáhnout za paži.

„Ty dveře zamknem,“ řekla, „ten puch mi jde na nervy.“ Avšak Derek sejí vy kroutil a znovu přátelsky řekl: „Ještě jste mi ale neřekli, co to je?“ Uhlazoval si rukáv v místě, kde ho Julie držela, a usmíval se na nás. „Jsem holt hrozně zvědavý.“ Sledovali jsme ho, jak se obrací a schází ze schodů. Slyšeli jsme, jak se jeho kroky dole zastavily, když zašátral po vypínači, a jak pokračuje do zadní místnosti. A pak jsme ho následovali dolů, Julie první, potom Sue, nakonec já.

Derek si vytáhl z náprsní kapsy bledě modrý kapesník, roztřepal ho a přidržel si ho ne přímo na obličeji, ale v těsné blízkosti. Rozhodl jsem se ničím si nevypomáhat a krátce jsem se nadechoval mezi zuby. Derek poklepal na bednu botou. Sestry a já jsme stáli za ním v mírném půlkruhu, jako by se tam měl odehrávat nějaký důležitý obřad. Přejel prstem puklinu a nakoukl do ní.

„Ať Je tam co chce, je to skutečně shnilé.“

„Je tam mrtvý pes,“ vyhrkla Julie. „Jackův pes.“ Derek se ušklíbl.

„Slíbilas, že to neřekneš,“ ozval jsem se.

Julie pokrčila rameny a podotkla: „Teď už na tom nesejde.“ Derek se nahýbal nad bednou. Julie pokračovala:

„Takhle si Jack představuje... hrob. Dal ji tam, když umřela, a celou ji zalil betonem.“ Derek odlomil kousek betonu a pohazoval jím v ruce.

„Moc dobře jsi to nepromíchal,“ řekl, „a tahle bedna neudrží tu váhu.“

„Ten zápach se rozlezl po celém domě,“ řekla mi Julie, „měl bys s tím koukat něco udělat.“ Derek si pečlivě utřel ruce do kapesníku.

„Řekl bych, že to chce nový pohřeb,“ přišel se svou troškou. „Nejspíš na zahradě. Vedle tvé žáby.“ Přistoupil jsem k bedně a zlehka do ní kopl, podobně jako předtím Derek.

„Nechci, aby se s tím hýbalo,“ prohlásil jsem pevně. „Po vší té práci ne.“

Derek vycházel ze sklepa jako první. Nahoře jsme šli všichni do obýváku. Derek se mě zeptal na jméno mého psa a já bez rozmýšlení řekl: „Cosmo.“ Položil mi ruku na rameno a řekl: „Měli bychom teda zalít tu prasklinu betonem a doufat, že to ta bedna vydrží.“ Po zbytek večera jsme jen tak posedávali a nedělali nic. Derek vykládal o kulečníku. Mnohem později, když jsem odcházel do svého pokoje, prohodil:

„Ukážu ti, jak se má správně míchat.“ A už jsem byl na schodech, když jsem zaslechl Julii.

„Bude nejlíp nechat to na něm. Nelíbí se mu, abys mu ukazoval, co má dělat.“ Derek odpověděl něco, čemu jsem neporozuměl, a pak se poměrně dost dlouho sám pro sebe smál.«[1]