„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Jáchym Topol: Noční práce

Jáchym Topol: Noční práce

Jáchym Topol: Noční práce

Noční práce, 2001

Pro polistopadovou generaci literárních autorů je do značné míry charakteristické, co do stylistiky, opakovaných témat i jazyka, věrné napodobování literárního stylu, jenž ve svých spontánních prvopočátcích v 50. letech do světové literatury přinesla díla beatniků, a který pro svůj, co do umu, zdánlivě primitivní styl vyprávění, slovní i slohové skladby, vybízí mnohé zástupy svých, v drtivé většině jen laciných, napodobovatelů tak, že se díla většiny dnešních autorů dají shrnout do stručné charakteristiky, kdy na počátku stál jasný záměr devalvace jazyka spojený se snahou o pár desítek let opožděný protest proti tradičnímu chápání literatury, jež se však již na počátky smekl k devalvaci literatury jako takové.
Nespisovná čeština, snaha o zdánlivou myšlenkou otevřenost, ve které se v plné nahotě obnažuje vlastní omezenost, občas prostřídaná s vykonstruovanou erotickou scénou, vulgarismem, jež budí pachuť kdysi zakázaného ovoce, což ve svém celku budí přinejmenším dojem o plnohodnotné nevyzrálosti i neschopnosti bez těchto laciných berliček vyprávět příběh, jež by dokázal zaujmout a být čten. Co však zcela jistě po vnější výše popsanou slupkou chybí, je jakýkoliv náznak poetiky a krásna, již lze ostatně nalézt i v přímém vzoru nejmladší literární vlny - v Charlesi Bukowském.
Do této nevyzrálé kategorie, vezoucí se po módní vlně, jež přišla s pádem cenzury zakazující většinu děl zejména z oblasti kultovní světové literatury, pak dle všech vnějších hledisek patří i Jáchym Topol, avšak v jeho osobě se naplňuje staré rčení, že dělají-li dva totéž, nemusí to být nutně totéž, kdy v Jáchymu Topolovi česká literatura nalezla ve světovém kontextu jediného plnohodnotného autora, jež by měl v posledních dvaceti letech opravdu co říci a říká to takovým způsobem, že jeho poselství stojí za to, aby bylo čteno a dále šířeno.
Zmíněnou prostoduchostí ba primitivností lze do značné míry charakterizovat i stylistiku Jáchyma Topola, to, co však činí Topola originálním zjevem na světové scéně, jsou jeho charakteristické kombinace narativního slovního toku spleteného časovými skoky a neoznačenými střídáními přímé řeči svých postav, myšlenek, snů a minulých událostí navíc pak umocněné silným takřka mystickým pozadím tak, že pro mnohé ze svých čtenářů potažmo literárních obdivovatelů je Jáchym Topol, pro svou nemohoucnost být myšlenkově uchopen v kontextu české literární tradice, synonymem pro regulérního blázna.
Existuje-li pak v polistopadové literatuře dílo, jež by od svého vydání nejen odolávalo času i nasycenosti svých čtenářů potažmo módních vln, pak je to Topolova, co do většího útvaru, literární prvotina Sestra, jež bývá v zahraničí bez rozpaků přirovnávána ba dávána roveň takovým dílům jako je Mechanický pomeranč Anthonyho Burgesse či Trainspotting Irvine Welshe.
A duch Sestry je pak do značné míry obsažen i v celém Topolově díle tak, že nelze jinak, aby k ní i Topolovo pozdější dílo nebylo přirovnáváno s výjimkou sbírky příběhů severoamerických indiánů a Eskymáků, jež Jáchym Topol přeložil a sestavil do sbírky Trnová dívka, která je pozoruhodná pro své primitivně nábožensko-mysticko-mytologické pozadí, jehož odstín lze najít v celém Topolově díle, ba právě pro něj má Topolův styl tolik originální nádech.

Noční práce

V současnosti Topolovo předposlední dílko (po nedávno vydaném Kloktat dehet) Noční práce svým dějem sahá do konce léta 1968 s občasnými vzpomínkovými pasážemi, kde klíč k plnému pochopení není ani tak banální příběh dospívajícího Ondry s jeho první láskou, prvním sexuálním prožitkem, či bojem o vlastní uznání v rámci místní chlapecké komunity, jeho bratra nazývaného Malej, nepřítomného, ač se děj točí právě kolem něj, otce, či matky alkoholičky, ale hlavní devizou je ona neuchopitelná mystická část, jež se v příběhu objevuje v podobě babských povídaček pro postrašení dětí, hospodských vyprávění i v Ondrově strachu, notně připomínající archetypální pohanský styl z Trnové dívky, kterým je Topolova mystika jednoznačně inspirována, byť je převedena do čistě českých reálií.
Zmíněný banální a těžce vykonstruovaný příběh pak nepřináší nic nového, ostatně jako ono neuchopitelné pozadí, jež je, byť ne tolik vybroušené, obsaženo již v Sestře tak, že Noční práce (název asociuje ono temné pozadí a tajemství) nepřináší nic nového, což společně s lehce nudícím příběhem nevydává zrovna na literární skvost, nicméně v kontextu české kotliny popsaném v úvodních odstavcích, Noční práce skvostem nepochybně je.

Použitá literatura:

  1. Jáchym Topol, Noční práce, Torst: Praha, 2001.

Bibliografie:

Tvé hlasování: Žádná Průměr: 3.9 (7 hlasů)