„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

James Patrick Donleavy: Zrzoun

James Patrick Donleavy: Zrzoun

James Patrick Donleavy: Zrzoun

Dnes již nemůže román Zrzoun Jamese Patricka Donleavyho svého čtenáře nikterak šokovat, avšak v polovině 50. let bylo jeho první vydání událostí ne nepodobnou té, jakou vyvolal Vladimír Nabokov s románem Lolita. A právě u podobnosti mezi Zrzounem a Lolitou se na chvíli zastavme - oba romány toho totiž mají společného víc, než by se mohlo na první pohled zdát:
Oba autoři, jak rusko-americký Nabokov, tak americko-irský Donleavy, nemohli pro své romány dlouho najít nakladatele s tím, že jsou obscénní a neprošly by v té době velmi přísnými zákony proti pornografii. Po neúspěchu u několika desítek amerických, respektive, anglických nakladatelů, oba shodou okolností v roce 1955 kontaktovali pařížského nakladatele Maurice Girodiase, jenž vlastnil proslulé nakladatelství „zakázané“ literatury Olympia, pro kterého bylo věcí i osobní prestiže publikovat cokoliv kontroverzního - krom zmíněné Lolity a Zrzouna jako vůbec první publikoval Nahý oběd Williama Sewarda Burroughse, byl dvorním vydavatelem Henryho Millera, Samuela Becketta, ale především vrchním zásobitelem anglického trhu pornografickou literaturou.
A stejně tak spolupráce obou autorů, Nabokova i Donleavyho, s Olympií i skončila - poté, co obě díla získala světový věhlas, rozhořel se boj o autorská práva v jiných jazycích než ve francouzštině. Ta nakonec oba autoři uhájili, ale u Zrzouna to znamenalo celých patnáct let soudních tahanic, protože Maurice Girodias a Olympia celkem oprávněně tvrdili, že před vydáním textu nakladatelství provedlo takové množství úprav, že toho román neměl Donleavyho textem už mnoho společného. Nakonec Donleavy, těsně před soudní porážkou vyhrál tím, že celé nakladatelství Olympia koupil v konkursu a vypálil tak rybník Girodiasovi, jenž uplatit konkurzního správce, aby byla prodejní aukce neveřejná a mohl ji tak koupit jako jediný zájemce za minimální cenu - na poslední chvíli se však Donleavy o aukci dozvěděl a prostřednictvím své manželky jej koupil za 15 tisíc franků - jen autorská práva na Zrzouna se pohybovala ve stonásobcích této částky.
Jak jsem naznačil, Donleavy byl odmítnut hned několika desítkami anglických nakladatelů s tím, že je román obscénní - a tato pověst se ještě více rozšířila poté, co jej Girodias vydal v edici pornografické literatury. Avšak po úspěchu francouzského překladu, byl již román vydáván celosvětově bez cenzorských zásahů, kdy jen v americkém vydání byla vypuštěna kapitola, ve které hlavní hrdina Sebastian Dangerfield cestuje vlakem opilý s čouhajícím penisem z otevřeného poklopce - a právě tato scéna, kterou by dnes bez uzardění přešel i nejskalnější puritán, je v knize tou nejerotičtější pasáží.
To co dělá ze Zrzouna dodnes velmi provokativním dílem nejsou tedy domnělé pornografické výjevy, a není jím ani slangový jazyk plný vulgarismů - to co čtenáře v Zrzouna dodnes znepokojuje je samotná hlavní postava Sebastiana Dangerfielda, jež má svůj vzor jak v samotném autorovi tak v několika jeho bohémských přátelích. O Dangerfieldovi toho nemůžeme říct mnoho dobrého, ba právě naopak je synonymem toho nejhoršího co jen může počestného občana napadnout - krade, mlátí svou manželku, nenechá na pokoji žádnou sukni, vyhýbá se jakékoliv formě práce a především se snaží nikdy nevystřízlivět. A přesto, nebo právě proto, nelze říci, že by Dangerfield byl přes absenci jakékoliv dobré vlastnosti zápornou postavou, naopak čtenář s ním postupem času sdílí větší a větší sympatie.
"Slečno Frostová?"
"Ano?"
"Budu k vám zcela upřímný, neboť vím, že k vám si to mohu dovolit, aniž by došlo k nedorozumění."
"Ano, pane Dangerfielde?"
"Slečno Frostová, mohl bych spát ve vaší ložnici?"
Nastalo ticho. Tváře slečny Frostové poznamenala stopa červeně. Sklopila oči ke kávě. Sebastian družným a střízlivě pracovním tónem pokračoval.
"Nevykládejte si to špatně, slečno Frostová. Dám si k vám na zem matraci. Dějí se  se mnou prapodivné věci. Bojím se, že po takovém rozčilení nesnesu spát o samotě. Vadilo by vám to hodně? Vím, že to musí působit poněkud neobvykle, ale sakra práce, prostě budu upřímný."
"Ach ne, pane Dangerfielde, nic neobvyklého na tom není. Vím, jak vám musí být. Nevadí mi to, chápu, jak to myslíte."

"To je od vás velice laskavé, slečno Frostová. Že to berete takhle."

"Ale určitě vám to nebude nepohodlné? Mně nevadí spát na zemi. Jsem na to zvyklá. U ženských sborů jsem si toho užila až až."
"Ne, ne, vůbec ne. Ta matrace je naprosto dokonalá. Jen doufám, že vás tím neobtěžuji."
"Neobtěžujete."
"Ta káva mi moc chutná. Velmi dobrá."
"To jsem ráda. Dělám tureckou."
"Tak je to správné."
"Ano."
"Byl to pro mě velice příjemný večer, slečno Frostová."
"Mně se taky líbil."
"To jsem rád."
"Hodně lidí se na ženy, co chodí do hostinců, dívá svrchu."
"Šosáci, slečno Frostová."
"Souhlasím."
Slečna Frostová sklidila se stolu. Pustila vodu. Line se odtamtud zvuk čistoty. Není nad to, nemuset se dívat na umaštěné talíře od snídaně. A já si jdu pro matraci. Je to šedá, prouhovaná, vlhká masa. Opatrně na zem. Potřebuju prostěradlo. Nesmím  dopustit, aby slečna Frostová viděla ty špinavé potahy - to by nebylo dobré. A jdeme, skrze dveře, tu židli z cesty, než jí dám co proto. Než jí dám kapky. Jako těm Skullyho nefalšovaným starožitnostem. Vrátit slečně Frostové vázanku. Složit si kalhoty. Všechno musí být jako ze škatulky. Spodky mám poněkud vetché. Mám spát nahý, či cudně v tomto roztrhaném prádle? Cudnost nade vše. To je jeden ze základů manželského štěstí. Jídlo včas, cukr, máslo a sůl na stole. Mít ponožky zalátané, podívat se do prádelníku a najít tam čistou košili. Slečna Frostová myla nádobí. Žádný povyk. Milá osoba. Nepáchnu? Očichat si podpaží. Maličko zatuchlé. Člověk nemůže mít všechno.
A teď se zabalit do deky, skrýt veškeré známky zanedbanosti. Pokoj slečny Frostové má ducha. Osobnost. Říkejme tomu zabydlenost. Neměl bych se tvářit, že spím? Ne. Žádné takové podlé předstírání. Budu zde ležet bez okolků, poctivě a bděle. Slečna Frostová vešla do pokoje.
"Určitě se vám leží pohodlně, pane Dangerfielde?"
"Ale zajisté. Překvapivě pohodlně."
"Jenom si vezmu pár věcí."
Zpoza dveří si slečna Frostová vzala župan a z toaletního stolku zelenou celofánovou taštičku. Vydala se do koupelny. Tekoucí voda. Dveře se zavřely. Čelím osudnému týdnu. Týdnu věčných pondělků. V pátek myslím napnu plachty. A pak s emusím tvářit, že jsme dokonale neviditelný. Slečna Frostová s evrací.
"Zhasnu světlo, pane Dangerfielde. Doufám, že se vám leží dobře."
"Hotové blaho. Vím, že vás strašlivě obtěžuji. Rád bych, abyste věděla, že si toho opravdu cením. Až dodneška jsem mohl své přátele spočítat na prstech jedné ruky s amputovanými prsty."
"Ale pane Dangerfielde."
Světlo zhaslo. Stála u nohou postele a svlékala si župan. Neměl bych špicovat oči a snažit se zahlédnout toho co nejvíc. Nechci, aby si toho všimla. Obléká si zelené pyžamo. Soudě podle toho, co vidím, jí sluší. Do postele leze od nohou. Ty, chtíči. Běž pryč. Tělesná žádosti, ty ouverturo k otvoru. Zalez jí do hlavy. Uvelebí se v posteli. Údy se míhají mezi přikrývkami. Opatrně všemu naslouchám. Ó, mně toho mnoho neujde. Vy, slečno Frostová, tam ve své postýlce, já tady na zemi, na břiše, protože na světě je všechno takové malé. Přes hranu postele, v příšeří a tak dál, vidím, jak zpod peřin trčí dva palce u nohou. A když jen trošičku zvednu hlavu, vidím z vás i to ostatní. Jsem tak sám a vy jste sama. Srdce klapou. Pamatujte. Bouchne to, kolikrát to bouchnout má, pak klap a jde se z širého světa pryč.
"Slečno Frostová?"
"Ano?"
"Smím vás vzít za ruku?"
Slečna Frostová hnula rukou za hlasem a sklonila zápěstí přes hranu postele. A jeho prsty obemkly dlaň.[1]

Použitá literatura:

  1. James Patrick Donleavy, Zrzoun, Argo, Praha: 2006.
[1] Cit. dle Donleavy, s. 178-181.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 5 (1 hodnocení )