„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Jan Pelc: …a bude hůř

Jan Pelc: …a bude hůř

Jan Pelc: …a bude hůř

1985

Zatímco společenskou náladu první poloviny komunistického totalitního režimu lze z literárního hlediska prohlásit za relativně velmi dobře zmapovanou, kdy se k pomyslnému programu uchopení její nejniternější podstaty přihlásila celá řada předních českých spisovatelů, polovina druhá, tedy zvláště období tzv. normalizace, jež následovalo po nedotaženém pokusu o revoluci v roce 1968, zůstává vlivem emigrací předních uměleckých tvůrců i důsledné realizace policejního státu, kdy se mnohem účinněji než kdy dříve podařilo umlčovat potažmo zastrašovat nepohodlné názory, do značné míry nedotčena. Pro období let 1968 až 1989 tedy vzniklo názorové vzduchoprázdno, které se nepodařilo zaplnit ani dnes, necelých osmnáct roků od samovolného pádu vlády komunistické strany.
Symbolem 70. a 80. let se tedy pro většinu dnešních čtenářů spíše stala dílka balancující na nekritické hraně mezi banalitou a sentimentem, což v podstatě reflektuje v současnosti majoritní názor, že každá rodina měla ve svém vnitřním okruhu minimálně jednoho komunistu, udavače tajné policie, milicionáře či alespoň aktivního svazáka tak, že pro společenské soudy zde není nejen místa, ale zejména jsou nechtěné a nežádoucí.
Společenské proměny směrem od mírné angažovanosti konce 60. let k pasivitě let normalizačních, pro které se namísto intelektuálních proudů, které se snažily hledat zlatou střední cestu mezi komunismem a kapitalismem, stalo spíše symbolem hojně aplikované „Kdo nekrade, okrádá svou rodinu“, se tak podařilo vyhmátnout jen několika nejstatečnějším, kteří neemigrovali ihned po srpnové okupaci a současně dokázali ustát celospolečenský tlak se vzpřímenou hlavou. - Jako jednoho z těchto mála lze označit Jana Pelce a jeho do značné míry autobiografický román …a bude hůř, který popisuje vzdorovité prostředí severních Čech v 2. polovině 70. let. Podobně jako například na Ostravsko, byli v rámci programu znovuosídlení Sudetského území mimo jiné vystěhováváni i nepolepšitelní kriminálníci z území celého Československa tak, že v severních Čechách neplánovaně a neorganizovaně vznikla silná opozice, jíž lze položit jako paralelní k intelektuálně laděnému hnutí okolo Charty 77 s centrem v Praze.
Vnější vrstvou Pelcova románu …a bude hůř je oslava alkoholu a nevázaného sexu, jež se jako leitmotiv prolínají skrz všechny tři volně navazující díly: Děti rodičů, Děti ráje a Děti cest. Nicméně nejdominantnější složkou románu je použití hovorového, ba spíše značně vulgárního vypravěčského stylu, který však Pelcovi pomohl dosáhnout maximální umělecké svobody a současně i navození autentické atmosféry tak, že čtenář je do děje nejen stržen ale i nijak nepochybuje, že Pelc více než z fantazie těží ze skutečných zážitků, ať svých vlastních tak z okruhu svých někdejších známých.
Na prvním vydání románu a vůbec objevení Pelce jakožto jednoho z nejrealističtějších českých autorů má dominantní zásluhu Pavel Tigrid, který v roce 1984 navzdory očekávaně negativním reakcím i vlastního namočení se mezi „undergroundové pankáče“ vydal ve svém čtvrtletníku Svědectví tehdy dokončenou část Děti ráje. Celý román pak vychází o rok později v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem.
V letošním roce (2007) pak světlo světa spatřila i stejnojmenná filmová verze, kdy scénář dle nejstarší části trilogie, Děti ráje, do podoby scénáře převedl sám Jan Pelc a režie se ujal Petr Nikolaev, který tak symbolicky odčinil svůj dávný prohřešek z roku 1997, kdy zrežíroval kýčovitě banální Báječná léta pod psa.

Použitá literatura:

  1. Jan Pelc, …a bude hůř, Maťa, Praha: 2007.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.2 (12 hlasů)