V noci jsem snil, že jsem motýlem

Dílo jihoafrického spisovatele a nositele Nobelovy ceny za literaturu Johna Coetzeeho je proslulé svou myšlenkovou hutností, kdy namísto děje či psychologickému popisu svých postav, se takřka výhradně soustředí na vnitřní svět svých hrdinů. Charakteristika postav se tak vesměs skládá z vlastního hodnocení, kdy se jednotliví hrdinové vesměs hodnotí v nejčernějších a až takřka psychopatických barvách, potažmo Coetzee čtenáře často manipuluje tím, že v postavě hlavního hrdiny vzbuzuje pocit vlastního alter ega. A nejinak je tomu u mistrovského románu z roku 2005, Pomalý muž, který krom obvyklé introvertnosti a zálibě v osamělosti vzbuzuje i chmurné pocity stáří, nemohoucnosti a neschopnosti žít plnohodnotný život.

Přibližně pětapadesátiletý Rayment Paul je jednoho dne sražen autem při jízdě na jeho oblíbeném kole. Musí mu být amputována noha a vzhledem k jeho věku se lékaři nepokusí mu zrekonstruovat koleno. Paul se hned na počátku rozhodne, že nechce protézu, protože nechce navenek vypadat jako zdravý člověk, když mu chybí noha.

Poté nastupuje zdlouhavá rekonvalescence a rehabilitace s tím, že Paul, který nade vše staví svou samostatnost a svobodu rozhodovat o svém každodenním životě, je nyní zcela odkázán na denní ošetřovatelku, jež s ním zachází jako s nemohoucím starcem a ne jako s potentním mužem plným síly, jakým se stále cítí být. Nakonec ošetřovatelku vyhodí, protože již nemůže vydržet její laškování à la „když mě pěkně poprosíte, umyju vám šulínka“.

Po několika dočasných ošetřovatelkách je nakonec Paulovi přidělena Marijana Jokić, čtyřicetiletá chorvatská imigrantka a matka tří dětí, s nepříliš foremným a přitažlivým tělem, která však Paula bere takového jaký je, a Paul se do ní zamiluje. Nečeká opětování lásky, nečeká ani žádnou citovou reakci, přesto se jí vyzná a snad aby ospravedlnil tento svůj prohřešek proti ošetřovatelské etiketě, nabídne Marijaně, že bude jejímu nejstaršímu synovi Dragovi platit velmi vysoké stipendium na jedné soukromé přípravce na vysokou školu.

To samozřejmě vyvolá domácí rozpor v rodině Jokićů, Drago se k Paulovi dočasně přestěhuje, ale Marija k němu již přestane jako ošetřovatelka docházet, byť její mzdu, ale i slíbené školné, Paul nadále posílá.

V této situaci se do Paulova bytu nastěhuje Elizabeth Costello, sedmdesátiletá australská spisovatelka, se kterou se Paul v životě nesetkal a zná ji jen dle jména. - Elisabeh Costello je hrdinkou ze stejnojmenného Coetzeeho románu z roku 2003 a lze ji položit jako autorovo alter ego. V Pomalém muži je její postava spíše Paulovým myšlenkovým přeludem, tuto domněnku však Coetzee nepotvrzuje a nechává ji otevřenou.

Elizabeth však zná mnohé intimní podrobnosti z posledního období Paulova života, ba dohodí mu i milenku, slepou dívku Mariannu, která jednou Paula zaujala při cestě nemocničním výtahem. A aby Marianna necítila při návštěvě Paulova bytu špatně, zalepí mu Elisabeth obě oči. Sex byl však mizerný, Paul se chová jako cynik a Marianně ještě zaplatí jako prostitutce.

Příběh končí s tím, že Elisabeth Paulovy vyzná, ne-li lásku, pak velmi silné sympatie a nabídne mu společné bydlení, samozřejmě bez sexu. Paul odmítne s tím, že by nikdy nedokázal překonat fyzický odpor, který v něm Elisabeth vzbuzuje.

Velmi neurčitě končí i Paulův vztah k Marijaně - společně s Elisabeth ji navštíví s tím,že Drago ukradl cennou fotografii z Paulovy celoživotní sbírky fotografií z Austrálie z poloviny 19. století. - Jak se ale ukáže, Drago fotografii pouze naskenoval, aby ji mohl upravit pomocí počítačové koláže, a poté někam založil. A naopak, v kůlně na dvoře pro Paula sestavil kolo se šlapadly pro ruce. Vztah s Marijanou končí s tím, že s ní má jednou zcela odcizený sex, když se Paul vzruší při masáži amputovaného kolene, kdy Paul ani nedojde k vyvrcholení. To však nijak nebrání tomu, aby nadále de facto nevydržoval celou rodinu Jokićů, která jej přijímá jako cizího lehce bláznivého, ale zcela jinak neškodného, starce.

 

Již při čtení tohoto co do počtu stránek velmi útlého románu - má jen cca 270 stran, který de facto postrádá jakýkoliv děj, jež by však co do myšlenkové hutnosti vystačil na tři mnohem objemnější díla, se nelze nevyvarovat pocitu, že postava Paula je autorovým alter egem. Což autor, jak je ostatně u Coetzeeho již zažitým literárním stylem, tuto domněnku nejen nezakrývá, ale naopak ji povzbuzuje tím, že děj umístil do australského městečka Adelaide, kde bydlí i sám Coetzee, nebo tím, že Paul, se v žádné zemi necítí doma, protože jako se do Austrálie odstěhoval jako šestiletý chlapec z Francie, kam se vrátil na několik let v rané dospělosti, ale francouzská rodina jej již nikdy nepřijala mezi sebe. Vrátil se tedy zpět do Austrálie a zcela se odstřihl od své francouzské i australské části rodiny. - Coetzee je pro změnu Jihoafričan, který ve dvaceti letech zběhl do Anglie, kde se několik let živil jako programátor, poté si v Americe dodělal doktorát z literatury a začal se živit jako učitel a spisovatel na vedlejší úvazek. Po úspěchu svého literárního díla se dočasně vrátil do Jihoafrické republiky a nyní již dvacet let žije v Austrálii.