V noci jsem snil, že jsem motýlem

John Steinbeck je považován za jednoho z nejautentičtějších amerických spisovatelů, jenž dokázal věrně zachytit USA v období Velké hospodářské krize. Avšak mimo díla, která napsal právě na základě osobní bezprostřední zkušenosti, se s rostoucí slávou a věhlasem stala jeho díla stále více fiktivní, vyumělkovaná a bez osobního náboje. - Pro srovnání uvádím dvě velká Steinbeckova díla Hrozny hněvu (1939) a Na východ od ráje (1952), mezi kterými uběhlo pouhých třináct let, oba romány se odehrávají ve Steinbeckově rodné Kalifornii, ale na rozdíl od sociálně kritických Hroznů hněvu, při jejichž četbě čtenáře dodnes mrazí v zádech, působí velkolepě vypracovaný román Na východ od ráje sice jako velmi dobře napsaná fikce ale rozhodně se nejedná o nadčasové dílo, které by bylo možné ocenit Nobelovou cenou jako tomu bylo u Hroznů hněvu.

A toto odcizení se od současné Ameriky si dle vlastních slov uvědomoval i sám Steinbeck a proto v roce 1960 podnikl v obyvatelném autě, které po vzoru koně dona Quijote de la Mancha nazval Rosinantou, 10 000 mil dlouhou cestu napříč USA, aby po dvacetiletém městském pobytu v New Yorku s občasnými výlety do Evropy opět poznal současnou Ameriku. Na tuto cestu na poslední chvíli přibral i společníka a to desetiletého francouzského pudla své manželky jménem Charley. Podněty z této cesty dále kombinované s jednostrannými rozhovory se psem Charleym a také velkou dávkou Steinbeckovy fikce, kdy jak se v pozdější kritické rekonstrukci dokázalo, že si Steinbeck mnoho svých příhod vymyslel, v roce 1962 napsal cestopisně laděný román Toulky s Charleym. Román zaznamenal obrovský čtenářský úspěch a symbolicky tak jen o několik měsíců předešel Steinbeckovo ocenění Nobelovou cenou za literaturu.

Toulky s Charleym je poslední Steinbeckovo dílo, kdy jak vlastní cestu tak touto cestou inspirovaný román absolvoval a psal s již vážnými zdravotními problémy a dle pozdější výpovědi Steinbeckova nejstaršího syna, nebyl původní záměr cesty ani tak v proklamovaném poznání současné Ameriky, jako se spíše Steinbeck chtěl rozloučit jak s Amerikou tak se svým rodným Salinaským údolím, kam jeho cesta vedla.

Jak Steinbeck popisuje v úvodní části knihy, na cestu, kterou původně plánoval na dva měsíce, ale jež se vzhledem k hurikánu Donna protáhla na celkem 75 dnů, se důkladně připravoval. Krom konstrukčních úprav Rosinanty, jež je mimochodem dnes možné shlédnout ve Steinbeckově muzeu v Salinas, sebou vezl zásoby vody, jídla, oblečení, tábornických potřeb a dalších domnělých nezbytností tak, že by s nimi dle vlastních slov vystačil i několik let.

Sám Steinbeck popisuje svou cestu velmi autenticky, kdy dle svého vyprávění, cestoval krom několika nocí v luxusním hotelu v Chicagu, kde se setkal s manželkou, zcela sám, a zastavoval a spal výhradně ve veřejných kempech či tábořištích, kde navazoval rozhovory i přátelství s náhodnými táborníky a cestovateli. Ale opět dle svědectví svého syna Thoma, ve skutečnosti si většinu příhod Steinbeck zcela vymyslel, víc než půlku cesty, konkrétně 45 dnů, absolvoval společně s manželkou Elaine, a ze zbylých 30 dnů celých 17 nocí spal v motelech či u svých přátel. Z tohoto pohledu jsou dnes Toulky s Charleym nejvíce zkoumaný Steinbeckův román, kdy dochází k jistému přehodnocení i zbytku Steinbeckova díla.